Téměř strana

12. října 2007, 13:39 - Petr Nováček
12. října 2007, 13:39

Střet zelených kvůli Dušanu Lužnému může způsobit jejich sesun z vládní výšiny

Na rozdíl od premiéra Václava Klause blahé paměti dnešní předseda ODS a vlády Mirek Topolánek nehraje se svými koaličními partnery přesilovku. Mnozí členové ODS mu arciť mají za zlé, že jde-li například o prezidentskou kandidaturu Václava Klause, nepostaví zelené a lidovce „do latě“. Topolánek to nedělal při prvních trojkoaličních námluvách loni v létě, při jejich druhém kole na přelomu roku, a tím méně tak může činit nyní, stojí-li a padá jeho podnik se dvěma zběhy z ČSSD. Ve vládní koalici je proto vlídno a riziko konfliktů je za každou cenu minimalizováno. Proto Topolánek nenechal odvolat z vlády Jiřího Čunka, i když byla jeho situace neudržitelná.

Podobně se teď snaží pomoci Martinu Bursíkovi, který si za nástupce ministryně školství Dany Kuchtové nepředstavuje Dušana Lužného, za něhož se ovšem postavila republiková rada zelených. Ta je nejvyšším orgánem strany mezi sjezdy a Bursík s ní musí vyjít, ačkoli je s její většinou „na kordy“.
Topolánek ale Bursíkovi situaci spíše zkomplikoval. Zatímco původně tvrdil, že výběr nového ministra školství nechá na zelených, minulou středu prohlásil, že „musí jít o personální diskontinuitu, nikoli o kontinuitu“. A jako by to nestačilo, dodal: „Zapomíná se na to, že ministra jmenuji já. Zatím beru všechna jména jako velkou spekulaci.“ Podle článku 68 ústavy jmenuje člena vlády prezident na návrh jejího předsedy, ale nebazírujme na detailech! Prakticky to opravdu bude tak, že o nástupci Kuchtové rozhodne Topolánek. Kdyby si býval nejprve pozval Lužného, jistý čas Kuchtové náměstka, k informativnímu rozhovoru a poté prohlásil, že mu nevyhovuje, nikdo by nemohl říct ani popel. Jistě, zelení by mohli manévrovat pomocí koaliční smlouvy, jež praví: „Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády. Pro každý takový krok bude předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany.“ Následovalo by jednání Topolánka s Bursíkem, ale kdyby premiér Lužného odmítl, zelení by to museli buď respektovat, nebo jednostranně odstoupit od koaliční smlouvy čili odejít z vlády a pohřbít Topolánkův „trojspolek“.
Něco takového však nedopustí ani Martin Bursík, ani předsednictvo či poslanecký klub strany, jejichž má podporu. Po třinácti letech se stali parlamentní a vládní stranou s příslušnou prestiží a možností ovlivňovat politiku státu. Hlavně Bursíka a ty zelené, kteří „jsou u toho“, musí strašit totéž, co přimělo loni v srpnu Miroslava Kalouska k pokusu o koaliční vládu KDU-ČSL s Jiřím Paroubkem. Byla a je to obava z velké koalice ODS a ČSSD, jež byla loni v prosinci na spadnutí a došlo by na ni, jakmile by Topolánkova trojkombinace zkrachovala. Soudní zelení a lidovci tuší, že pak by došlo na takovou reformu volebního zákona, aby příště už ve sněmovně „velkým“ stranám nepřekáželi. Většina zelených však „není u toho“. Náměstků ministrů má strana méně než prstů na jedné ruce a dozorčí rady ČEZ či jiných firem se státní účastí neobsadila. „Tohle“ totiž Bursík „nehraje“, neboť zelení prý nejsou jako lidovci, pro něž „získat a rozdat ty fleky“ je primární záležitost. Bursík se za tento tajně nahraný a vzápětí zveřejněný výrok Čunkovi kdožvíproč omluvil. Není přece tajemstvím, že už za první republiky pod vedením Jana Šrámka byli lidovci v této disciplině přeborníky, a jsouce stranou tradiční, pěstují ji dodnes. Leč vraťme se k zeleným. Na nedávném zasedání republikové rady dali mnozí najevo, že „ty fleky“ by chtěli také. Prý k prosazování politiky strany, ale určitě i jako logické pokračování svých stranických kariér. Ani kuře přece nehrabe zadarmo a nějaká motivace musí existovat i pro členy Bursíkovy strany.
Zelených jsou však stále jen něco přes dva tisíce. To je málo na invazi do státních institucí. Navíc mnozí chtějí dál trčet mimo establishment, čímž ostatně získávají Straně zelených sympatie. Jen dvoutisícová strana však nemůže rozprostřít svoji strukturu po celém území republiky, „vyprodukovat“ dost vlastních kandidátek pro komunální a krajské volby, obstát v nich a zakořenit v širokém povědomí. Jen dvoutisícoví zelení se tak blíží čemusi na způsob politického klubu. Ty už tu byly. Jmenovaly se například KDS či ODA a neskončily slavně! Jestliže takové analogie znepokojují nejen vedení zelených, ale i jeho kritiky v republikové radě, měli by se společně pustit do dobudování strany, její členské základny, organizační sítě a programové výbavy. Pustí-li se však, jak bývalo u zelených zvykem, všichni se všemi do sebe například proto, že Bursík navzdory republikové radě navrhne místo Lužného nějakého nestraníka, strana se postupně sesune z vládní výšiny zpět do mimoparlamentní opozice - a případně s transparenty rovnou před brány Temelína. Odtamtud by však politiku státu ovlivňovala jen velmi nesnadno.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče