Taktovka jako nástroj moci

04. dubna 2008, 15:46 - Pavel Pokorný
04. dubna 2008, 15:46

Před sto lety se narodil dirigent,...

Celý podtitul: Před sto lety se narodil dirigent, který ovládl dění v klasické hudbě druhé poloviny 20. století

(perex) Muž s taktovkou magicky přitahující pozornost auditoria, štíhlý, elegantní, s profilem filmové hvězdy. Diriguje zpaměti, s přivřenýma očima, zcela pohroužen do zvuků hudby. Herbert von Karajan ve své téměř božské poloze. Ale také sportovně vyhlížející chlapík nasedající do posledního typu porsche. Jede právě na soukromé letiště, aby provětral svou novou cessnu. To je Karajan uvolněný, odpočívající a bohatý. A je ovšem ještě jedna sekvence, kterou by slavný umělec raději vystřihl. Karajan jako člen NSDAP. Nepopíral to, ale šlo mu prý čistě o kariéru. Žádný pocit viny, ani náznak omluvy. Nikdy. I to patří k rakouskému hudebnímu velikánovi. Pro úspěch by udělal cokoli.

S kulatými výročími slavných hudebníků se pojí vydávání mnohadiskových profilových boxů, různé reedice, ale i řada koncertů a jiných akcí. Byznysu (zejména v odnoži klasické hudby) vzkříšení zájmu o známé jméno minulosti určitě pomáhá. Příkladem velice výmluvným jsou předloňské oslavy 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta. Poté, co v Rakousku sotva stačili spočítat zisky, mohou letos slavit jubileum dalšího salcburského rodáka. Zatímco o Mozartově významu asi nikdo nepochybuje, u světoznámého dirigenta Herberta von Karajana, který se narodil 5. dubna před sto lety v Salcburku, to tak jednoznačné není. Proč oživovat zájem o bývalého nacistu, který svou temnější minulost nijak netajil, pověstného dirigentského tyrana, jenž nepřipouštěl jakýkoli jiný názor než svůj? Neprobouzejme staré démony, říkají jedni. A navíc - Karajanovy početné nahrávky už ve 21. století ani neobstojí, jeho pojetí hudby dávno vyšlo z módy, tvrdí. Na druhé straně nebyla by škoda nepřipomenout třeba jeho první kompletní nahrávku Beethovenových symfonií z let 1961 a 1962 s Berlínskými filharmoniky? Vždyť je to podle výjimečně jednotné kritiky jeden z nejlepších beethovenovských počinů v historii. Nebo opomenout Karajanovy fantastické a ceněné desky s Brucknerovými symfoniemi? A díly Čajkovského či Sibelia? Ano, měl jen úzký okruh oblíbených skladatelů a hudební vkus mu “zamrzl” v půlce minulého století u Sergeje Prokofjeva. Talent a píle tohoto Rakušana jsou ale neoddiskutovatelné. Nikde není psáno, že velké umění se snoubí se ctnostným charakterem. Kolik lidí vyškrtlo ze seznamu svých oblíbenců Šostakoviče, Oistracha, Richtera nebo Rostropoviče za jejich členství v podobně zločinecké komunistické straně?

ZROZENÍ HVĚZDY

Karajanovi nepřátelé mu říkali arogantní bůh, on sám se považoval za boží nástroj. „Byly mi dány speciální schopnosti a nadání. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že můj talent přichází od Stvořitele,“ svěřil se těsně po válce jednomu známému. Aby naplnil svou misi na poli hudby, dokázal jít “přes mrtvoly”. Narodil se ve šlechtické rodině s řecko-makedonskými kořeny. Jeho otec byl lékař a amatérský hráč na klarinet. Starší bratr Wolfgang hrál na varhany. Pro malého Herberta zvolili rodiče klavír. „Nedosáhl jsem na pedál, ale žádné nervy jsem neměl, slíbili mi dort, když budu hrát,“ vzpomínal na své první vystoupení v pěti letech. Do čerstvě otevřeného salcburského Mozartea nastupoval v roce 1916 do klavírní třídy v pozici zázračného dítěte. A již tehdy se u mladého Karajana projevovaly vlastnosti, které ho později dostaly na vrchol: vytrvalost, píle, činorodost a jistý asketismus. V osmnácti se přesunul do Vídně na místní techniku, protože rodiče hudbu nepovažovali za dobrý zdroj obživy. Brzy ale přešel na Akademii hudby a umění, kde se věnoval dirigování, neboť mu to doporučil profesor klavíru Josef Hofmann: „Zkus dirigovat, protože to jediné tě uspokojí.“ Vídeň byla tehdy hudební metropolí. Státní opera i filharmonie měly skvělou pověst. Působili v ní Furtwängler, Kleiber, Krauss, Richard Strauss, vynikající zpěváci i hráči. Bylo se od koho učit a Karajan nikdy neztrácel čas zbytečnostmi. Profesionální orchestr dirigoval poprvé v Salcburku 23. ledna 1929. S úspěchem, jak jinak. V hledišti náhodou seděl i intendant opery z německého Ulmu, který angažoval Karajana pro inscenaci Figarovy svatby. V zapadlém provinčním městečku 2. března 1929 odstartovala jedna z nejoslnivějších hudebních kariér 20. století.

BEZ ČLENSTVÍ VE STRANĚ TO NEŠLO?

Pět let v Ulmu Karajan piloval své dirigentské umění. Náruživý zastánce Wagnera, ale také velký obdivovatel italské opery, se vzdělával i jinde. “Nějaké hostování na mé úrovni nepřipadalo v úvahu. Nikdo mě neznal. Nikdo mě nechtěl,” poznával tvrdou realitu. Zajel si tedy sám do milánské La Scaly poslechnout svůj vzor Artura Toscaniniho, nemohl chybět na slavnostech v Bayreuthu. Totéž platilo o letním festivalu v Salcburku. Toto spojení bylo jaksi automatické. Karajan zkoušel se sbory, korepetitoval, dirigoval a studoval práci zkušenějších kolegů. V roce 1934 z Ulmu odešel do Berlína, kde ovšem na Karajana zatím žádné štěstí nečekalo. Uchytil se v operním domě v Cáchách, kde začal pomalu naplňovat nemalé naděje, které do sebe vkládal. Po pár měsících se mu ozvali kvůli hostování z Vídeňské filharmonie, potom z Frankfurtu a Karlsruhe. Najednou byl o něj zájem. Na začátku roku 1935 se v necelých 27 letech stal hudebním ředitelem a mohl spokojeně konstatovat: “Převzal jsem kontrolu nad hudebním životem v Cáchách.” Slova jak vystřižená z válečné terminologie. Můžeme se jen dohadovat, jak Karajanův bleskový postup ovlivnilo jeho členství v nacistické partaji. On sám přiznává vstup do NSDAP až v roce 1935, kdy měl v Cáchách převzít veškeré hudební otěže. Situace byla jasná: členství rovnalo se získání funkce. Jeho “problém” je ovšem ještě v něčem jiném. Jak zveřejnil v roce 1957 novinář Paul Moore a o čtvrtstoletí později potvrdil muzikolog Fred Prieberg, Karajan vstoupil do NSDAP dvakrát. Nejprve 8. dubna 1933 v Salcburku a potom i 1. května 1933 v Ulmu. Tedy daleko dříve, než sám přiznává… K nacismu měl možná vlažný vztah, ale na rozdíl od Wilhelma Furtwänglera se vůbec nerozpakoval dirigovat v obsazených zemích Evropy. V roce 1937 oslnil v berlínské Státní opeře inscenací Tristana a Isoldy, o rok později se poprvé ujal taktovky u Berlínských filharmoniků, kterým šéfoval právě Furtwängler. Karajan, jehož protežoval Hermann Göring, byl najednou v tisku prezentován jako protivník Furtwänglera, za nímž zase stál mocný Joseph Goebbels. I na vycházející hvězdu však přišly horší časy. Nepadl si (hudebně) do oka s Hitlerem a možná též způsobil fakt, že Karajanova druhá manželka byla ze čtvrtiny Židovka. Období první poloviny čtyřicátých let je vůbec v dirigentových životopisech „bílým“ místem. „Nic důležitého se nedělo,“ vzpomínal jen velmi nerad Karajan. První měsíce roku 1945 prožil v severní Itálii a nakonec byl po skončení války deportován do Rakouska.

OPRAVDOVÁ SLÁVA AŽ PO PADESÁTCE

V roce 1946 Karajanovi kvůli členství v NSDAP sovětské okupačními úřady vyslovily zákaz výkonu povolání, ten byl ale následující rok zrušen. Zkompromitovanému dirigentovi tehdy hodně pomohl Walter Legge, producent společnosti EMI a zakladatel londýnského Philharmonia Orchestra, když mu nabídl nahrávací smlouvu a možnost práce v Londýně (další a také doživotní kontrakt podepsal v roce 1959 s firmou Deutsche Grammophon). Životní šance a přímá cesta na vrchol přišla v roce 1955, kdy zastoupil zesnulého Furwänglera (prosinec 1954) na americkém turné s Berlínskými filharmoniky. Karajan tehdy údajně na nabídku odpověděl: “S obrovskou radostí, ale pouze jako jmenovaný nástupce a umělecký vedoucí.” Šéfem filharmoniků se pak skutečně oficiálně stal již během pobytu v USA, kde musel čelit nemalým protestům proti Německu a své vlastní osobě. Co znamená nejvyšší úroveň mezi světovými dirigenty? Kde je vrchol? Na Karajanově příkladu se to dokládá snadno. V roce 1957 byl zároveň doživotním šéfem Berlínských filharmoniků, ředitelem Salcburského festivalu a vídeňské Státní opery, šéfdirigentem Philharmonia Orchestra a hlavním dirigentem v La Scale. Tehdejší neopakovatelná kumulace vedoucích funkcí vedla New York Times Magazine o desetiletí později k poznámce, že „Karajanův ‚průmysl‘ válcuje poválečnou Evropě podobně dominantně, jako když firma Krupp zahltila Evropu před válkou produkcí oceli“. Karajan se po padesátce vypracoval v jednoho z nejlépe placených umělců své doby a vedle stálých angažmá hostoval u většiny předních světových orchestrů. Vedl hektický život, ale stihl i výrazně podporovat mladé talentované umělce. Přáteli byl popisován jako chladnokrevný a uměřený asketa a jogín, který si vážil klidného rodinného života (v roce 1958 se potřetí oženil a v dalších letech se dočkal dvou dcer) a nesnášel společenská setkání, fotoreportéry a lovce autogramů. V roce 1967 založil salcburské Osterfestspiele, jejichž byl do konce svého života vedoucím. Od poloviny sedmdesátých let Karajana, jenž měl až do smrti zakázáno vstoupit na území Izraele, stále častěji sužovaly zdravotními neduhy, což jej však vůbec neodradilo od vystupování po celém světě. V Londýně se objevil naposledy v říjnu 1988, v USA vystoupil s Vídeňskou filharmonií ještě v únoru 1989. V čele Berlínských filharmoniků zůstal až do dubna téhož roku, kdy odstoupil kvůli sporům o kompetence, i když oficiálním důvodem byl jeho špatný zdravotní stav. Zemřel v 81 letech 16. července 1989 doma v Anifu u Salcburku na srdeční záchvat. Právě se věnoval přípravě inscenace Verdiho Maškarního plesu.

UMĚLECKÝ ODKAZ

Karajan z Berlínských filharmoniků vytvořil orchestr sólistů, kteří dokázali naplnit jeho představy o perfektním zvuku. Absolvoval s nimi přes 1500 koncertů a natočil velkou část ze svých asi 900 nahrávek. Standardní repertoár (jiný ho až na výjimky nezajímal) nahrál třeba i pětkrát. Karajan je s 200 miliony nosiči nejprodávanějším umělcem klasické hudby všech dob; v osmdesátých letech, během boomu CD, zařídil jen on sám své značce Deutsche Grammophon třetinu prodeje. Podle odhadů z prodaných desek a dirigentských honorářů měl v té době zisk asi šest milionů dolarů ročně. Zanechal po sobě majetek v hodnotě 100 milionů liber. Ve spolupráci s firmou Sony se Karajan významně podílel na rozvoji nového média – CD. Berlínští filharmonikové měli k dispozici nejmodernější nahrávací studio na světě a jejich šéf „laboratoř“, v níž trápil muzikanty i techniky, aby docílili dokonalosti. Karajan dirigent byl víceméně konvenční, bez větší odvahy experimentovat. Měl obrovský smysl pro gradace a schopnost vystavět velké plochy, v tom navázal na své německé předchůdce. Patrný je vliv Toscaniniho: rychlá tempa, perfekcionismus, určitá věcnost. Karajan je ovšem jemnější a zvukově vytříbenější. V pozdějších letech mu bylo vyčítáno, že orchestr zní až moc uhlazeně a pojetí sklouzává po povrchu. Na to odpovídal: „Když budou detaily v pořádku, provedení se podaří.“ Šéf Columbia Artists Managementu Ron Wilford kdysi o Karajanovi obdivně prohlásil: „Zatímco ostatní na podiu dirigují, on dělá umění.“ Kritik Joseph Wechsberg již v roce 1962, tedy v Rakušanově nejlepším období, k jeho výkonům poznamenal: „Karajanův cit pro přesnost je evidentní, ale také jeho slabost pro efektnost. Všechno, co dělá, má obrovské napětí, ale schází tomu hloubka.“ Po americkém turné “Berlíňanů“ v roce 1974 Andrew Porter napsal: „Když Brahmse dirigoval Furtwängler - on, hráči i obecenstvo zažívali nová dobrodružství. Mohly se přihodit nečekané a nádherné věci a ony se opravdu staly! V Karajanově provedení mě hudba v ničem nepřekvapila.“ Byl tedy Karajan opravdu oslavován jen kvůli svému enormnímu úspěchu a bohatství a mimořádná hudební kvalita mu scházela?

BOX Karajan na Pražském jaru 1963 s Vídeňskou filharmonií Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie C dur K.s. 551 „Jupiter“ Richard Strauss: Don Juan - symf. báseň op. 20 Johannes Brahms: I. symfonie c moll op. 68

1966 s Berlínskou filharmonií
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento B dur, K.s. 287 Ludwig van Beethoven: IIl. symfonie Es dur op. 55 „Eroica“

1969 s Berlínskou filharmonií
Program:
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 4 B dur, op. 60 Richard Strauss: Život hrdiny. Symfonická báseň, op. 40

1976 s Berlínskou filharmonií Program:

Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento č. 17 D dur, K. 334 Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll, op. 68

BOX Karajan v datech 1908 Narodil se 5. dubna v Salcburku
1913 Vystoupil poprvé jako klavírista
1916-26 Studium na salcburském Mozarteu
1926-29 Studium na hudební škole ve Vídni
1929 Poprvé dirigoval profesionální orchestr
1929-34 Působil v divadle v Ulmu
1935 Jmenován hudebním ředitelem v Cáchách
1938 Oženil se s Elmy Holgerloefovou
1942 Svatba s Anitou Gütermannovou
1948-60 Úzká spolupráce s Philharmonia Orchestra
1955 Jmenován šéfdirigentem Berlínské filharmonie
1957-64 Umělecký ředitel vídeňské Státní opery
1957-60 Vedoucí Salcburského festivalu
1958 Svatba s Eliette Mouretovou
1959 Doživotní smlouva s Deutsche Grammophon
1960 Narození dcery Isabel
1964 Narození druhé dcery Arabel
1967 Založil velikonoční slavnosti v Salcburku 1980 Jeho Kouzelná flétna byla první digitální nahrávkou 1987 Novoroční koncert s Vídeňskou filharmonií
1989 Odchod od Berlínské filharmonie
1989 Zemřel 16. července v Anifu

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče