Taktika bez znalostí konceptů

23. července 2009, 15:37 - Luděk Bednář
23. července 2009, 15:37

Otevřený dopis Obamově vládě je určen lidem ve Washingtonu...

Celý podtitul:
Otevřený dopis Obamově vládě je určen lidem ve Washingtonu se vztahem obezřetnějším k Moskvě

Obava ze zhoršení vztahů s USA vedla k Otevřenému dopisu Obamově vládě ze střední a východní Evropy. Podepsalo jej 22 významných osobností z devíti zemí tohoto regionu a 16. července někteří z nich odevzdali dopis osobně ve Washingtonu. V jeho úvodní části se píše: „Dvacet let po ukončení studené války vidíme, že země střední a východní Evropy už nejsou ve středu zájmu americké zahraniční politiky. Nová Obamova vláda si stanovuje zahraničně-politické priority a náš region je jednou z částí světa, o něž si Američané přestali dělat starosti.“ Zásadní otázkou zůstává, proč byl tento dopis sepsán.

Sofistikovaná politická taktika

Jeho první část, plná „slovní vaty“ a politických klišé, vyvolává dojem, jako by signatáři dopisu chtěli upozornit Washington na zhoršující se podmínky v zemích střední a východní Evropy v důsledku prohlubující se globální hospodářské krize. A tomuto dojmu i podlehla většina tuzemských komentátorů. Z pozornějšího čtení však vyplývá, že dopis není ani tolik určen veřejnosti v těchto zemích jako spíše té části Obamovy vlády, která zaujímá vůči Rusku obezřetnější postoje. A tuto část se signatáři snaží dopisem podpořit, protože jim je její přístup bližší a víc jim vyhovuje. Tedy klasická politická taktika – a nikoli naivní, ale značně sofistikovaná. A je možné říct i realistická, protože hájí zájmy střední a východní Evropy. Přitom se však paradoxně dopis vůči realistickému přístupu v zahraniční politice USA vymezuje: „Kdyby býval začátkem devadesátých let převládl ,realistický‘ názor, dnes bychom nebyli v NATO a představa jednotné, svobodné a mírové Evropy by byla vzdáleným snem.“

Dva přístupy

Za představitelku obezřetnějšího přístupu k Rusku v americké zahraniční politice lze považovat ministryni zahraničí Hillary Clintonovou. O ní se však dle zdroje blízkého Obamově vládě spekuluje, že by měla být odvolána. Další významnou osobou je hlavní Obamův poradce pro Rusko Michael McFaul, jenž je rozhodným obhájcem šíření demokracie. V současné době je McFaul zvláštním poradcem amerického prezidenta v otázkách národní bezpečnosti a ředitelem sekce pro Rusko a Eurasii v Radě národní bezpečnosti a vehementně podporuje vztahy USA s Ruskem. Je však přesvědčen, že skutečné partnerství je možné, jen pokud bude Rusko oddaným stoupencem liberální demokracie.
Rozdílný přístup se však obhajuje v březnové zprávě nevládního Výboru pro americkou politiku vůči Rusku – jemuž předsedají společně bývalý demokratický senátor Gary Hart a republikánský senátor Chuck Hagel – pro Obamovu vládu. Dle tohoto výboru by se USA měly zaměřit na ekonomickou a politickou spolupráci s Ruskem a nevyvíjet na ně příliš velký tlak, pokud jde o demokracii a lidská práva. Tento přístup je vlastní druhé skupině v administrativě a do současnosti – ani po Obamově návštěvě Moskvy na začátku července – není jasné, které pojetí zvítězí. Je možné, že spor vyjasní až moskevská návštěva Clintonové v září.

Realismus versus idealismus

Dopis byl publikován opožděně, až po Obamově návštěvě Moskvy, ale toto zpoždění má i své výhody. Z dopisu je totiž jasné, že signatáři podporují skupinu „obezřetných“, což by jí mohlo pomoci v politickém boji. To nás přivádí k druhému paradoxu v dopisu: „Tento region nemá tradici, v jejímž rámci by byl schopen hrát globálnější roli,“ píše se v něm. Svým přístupem však signatáři vypovídají o opaku – usilují o to, aby ji získal. Je-li toto úsilí vědomé, či bezděčné, není až natolik podstatné.
Navzdory všem paradoxům a malichernostem v úvodu dopisu totiž dávají najevo, že tuto globální roli chtějí hrát. A navíc se tím hlásí k „realismu“ a „pragmatismu“, jež byly dříve (a možná i dnes jsou) pro mnohé z nich pejorativními pojmy. Dříve podporovali idealistické šíření demokracie silou neokonzervativními republikány, za nímž se skrývaly realistické zájmy. Dnes se možná nevědomky a navzdory všem prohlášením o hodnotách vezou na vlně realpolitiky demokratů, za níž se skrývá idealismus. V tuto chvíli je těžké rozhodnout, co bude mít větší úspěch.

Geopolitika dle Mackindera

Dnes jsou tedy v módě realismus a geopolitika, jejíž zakladatel, Angličan Halford John Mackinder, v roce 1904 napsal, že body, okolo nichž se otáčí osud každého světového impéria, tvoří Rusko, východní Evropa a Střední Asie. Tedy přesně ta místa, jež jsou v centru dnešního zájmu USA. V dopise se však opět paradoxně píše: „Rusko se vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží provádět agendu z 19. století taktikou a metodami z 21. století.“ Co jiného však signatáři dopisem činí? Vždyť dopisem brání prostor východní Evropy – země signatářů rozšířené o Ukrajinu a Gruzii a dalo by se říct dle koncepce maršála Józefa Piłsudského prostor Jaderského, Baltského a Černého moře – u světového impéria, jež jím sice nechce být a možná zanedlouho i nebude, ale dosud mu nezbývá nic jiného.
V tomto smyslu je pak mnohem podstatnější, zda si USA z dlouhodobého hlediska zvolí za svou geostrategickou základnu Polsko a pod tímto „deštníkem“ se zbylé země regionu schovají. Otázka protiraketové základny v Polsku a radaru v Česku je pak z tohoto pohledu až druhotná. A NATO koneckonců také. Dopis tuto strategii v Obamově administrativě nepřímo podporuje. A varuje před přílišnými ústupky Rusku výměnou za jeho tlak na jednu ze zemí rozšířené Střední Asie – tedy Írán. Obama však při návštěvě Moskvy nic takového Rusům neslíbil. Je to velká strategická hra dle Mackindera, v níž jsou Rusové zběhlí a dnes neuvěřitelně ofenzivní. A je dobře, že chybějící článek východní Evropy se do ní dopisem zapojil.

Šest bodů

Na celém dopise je však nejpodstatnějších šest bodů v jeho závěru. Za prvé jsou signatáři přesvědčení, že stejně jako v minulosti USA potřebují Evropu a obráceně. USA musejí potvrdit své poslání jako součást evropské mocnosti a ujasnit, že se nadále chtějí plně angažovat v Evropě, přestože čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a Pákistánu, na širším Blízkém východě a v Asii.
Za druhé je dle nich třeba obnovit NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazbu mezi USA a Evropou. Bylo chybou nezačít po rozšíření NATO s řádným plánováním obrany pro nové členy aliance dle článku pět. Je také třeba změnit fungování Rady NATO-Rusko a vrátit se k praxi, kdy členské země NATO vstupovaly do dialogu s Moskvou z předem koordinované pozice.
Za třetí se domnívají, že bez ohledu na vojenský význam protiraketové obrany a radaru i na to, co se nakonec Washington nakonec rozhodne učinit, se tato otázka stala symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středo- a východoevropském regionu.
Za čtvrté signatáři chtějí společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku, která bude otevřená těsné spolupráci s USA.
Za páté vyzývají, aby se energetická bezpečnost stala integrální součástí americko-evropské strategické spolupráce.
A nakonec, za šesté, se dle nich nesmí zanedbávat lidský faktor. Je třeba nové generace k obnově transatlantického partnerství. Měl by být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří dokáží pokračovat v transatlantickém projektu, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali 20 let.
Dopisu by vůbec neuškodilo, kdyby byl kratší a týkal se jen těchto bodů.

* BOX
Signatáři otevřeného dopisu Valdas Adamkus, Litva, bývalý prezident Emil Constantinescu, Rumunsko, bývalý prezident Václav Havel, Česká republika, bývalý prezident Michal Kováč, Slovensko, bývalý prezident Alexander Kwaśniewski, Polsko, bývalý prezident Vaira Vike-Freibergaová, Lotyšsko, bývalá prezidentka Lech Wałęsa, Polsko, bývalý prezident Martin Bútora, Slovensko, bývalý velvyslanec v USA; Pavol Demeš, Slovensko, bývalý ministr zahraničí a poradce prezidenta; Luboš Dobrovský, Česká republika, bývalý ministr obrany, bývalý velvyslanec v Rusku; Mátyás Eörsi, Maďarsko, bývalý státní tajemník na ministerstvu zahraničí; István Gyarmati, Maďarsko, velvyslanec, předseda Mezinárodního centra pro přechod k demokracii v Budapešti; Rastislav Kačer, Slovensko, bývalý velvyslanec v USA; Sandra Kalnieteová, Lotyšsko, bývalá ministryně zahraničí; Karel Schwarzenberg, Česká republika, bývalý ministr zahraničí; Ivan Krastev, Bulharsko, předseda Centra pro liberální strategie v Sofii; Mart Laar, Estonsko, bývalý premiér; Kadri Liik, Estonsko, ředitel Mezinárodního centra pro obranná studia v Tallinu; János Martonyi, Maďarsko, bývalý ministr zahraničí; Janusz Onyszkiewicz, Polsko, bývalý místopředseda Evropského parlamentu, bývalý ministr obrany; Adam Rotfeld, Polsko, bývalý ministr zahraničí; Alexandr Vondra**, bývalý ministr zahraničí a vicepremiér

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče