Takový roztomilý sklípkánek z Milešovky

10. února 2009, 11:38 - Martin Rychlík
10. února 2009, 11:38

Osminohá stvoření nás mohou hodně naučit, tvrdí přední český arachnolog

perex místo podtitulku
Fujtajxl! Řekne si leckdo, byť jen pomyslí na pavouky, zvláště ty veliké, tmavé a chlupaté, tolik podobné literární Odule. Kupodivu jsou ale i lidé, jimž se stvoření s osmi končetinami stala neodmyslitelnými průvodci životem. A jedním z nejpovolanějších je docent Jaromír Hajer z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vede tamní katedru biologie. V kanceláři však nemá rybičky, myši nebo andulky, ale skleněné příbytky – jakási „arachnárka“ – u něj obývají bezobratlí tvorové. Od křižáčků po sklípkana. „Jmény jim neříkám,“ usmívá se Hajer, jenž upozorňuje na nevelký exemplář jménem Loxosceles. „Ten je hodně jedovatý. Způsobuje vážné nekrózy. Mnoho druhů ale migruje v souvislosti se změnami klimatu, a proto se u nás mohou udržet i druhy, jimž by se to dříve nepovedlo,“ vypráví arachnolog.

Kolik odborníků se v Česku věnuje pavoučí vědě, arachnologii? Myslím, že těch, co se zabývají pavouky skutečně profesionálně, což znamená buď ve školách, nebo v Akademii věd, je kolem třiceti. Mám na mysli pracovníky, kteří se arachnologií živí na vědecké bázi. Ale počet je samozřejmě větší. Jsou tu i amatéři, kteří biologii nevystudovali, ale věnují se terénnímu výzkumu, chovu, a dokonce publikují články. Na jedné straně je arachnofobie, čili strach z pavouků, považována psychology za silnou, snad i nejsilnější fobii, na druhé straně existuje řada lidí, která si sklípkany kupuje domů…

Může jít o jistou módu? Ještě před pěti deseti lety to byla vysloveně móda. Ale každá móda se mění, takže už chov pavouků není tak zajímavý. Dnes lidé chovají ledacos „podivného“: žáby, spousty plazů.

Četl jsem, že na světě je 40 024 druhů pavouků, v Čechách jen asi osm stovek. Máte naprosto přesný údaj, je z ledna 2008. Při newyorském muzeu přírodních věd pracuje proslulý arachnolog Norman Platnick, jenž každý rok vydává renovovaný přehled. V Česku žije 851 druhů. Zkoumání je zaměřeno prakticky na všechny skupiny, nicméně, co se týče vědeckého výzkumu, na prvním místě jsou křižáci.

Je to nejběžnější čeleď ve střední Evropě? Ne, jde hlavně o jejich pozoruhodné sítě. Ze světového hlediska jsou také nejprostudovanější, neboť poskytují vlákna, jež mají asi nejlepší vlastnosti. Hojně studovanou čeledí v Česku jsou ještě Snovačkovití (Theridiidae) nebo třeba Slíďákovití (Lycosidae).

To jsou ti, co nosí své potomky na zádech? Ano, těmi se profesor Jan Buchar zabýval celý život. O nich víme hodně. Ale výzkum se nedělá po čeledích, spíše „jdeme“ po určitých biotopech. Například Vlastimil Růžička z Akademie věd se zabývá společenstvím pavouků podzemních prostor, Stanislav Pekár z Masarykovy univerzity zkoumá mravčíky (Zodariidae), kteří se specializují na lov mravenců. Na Přírodovědecké fakultě UK se tým Jiřího Krále zaobírá molekulární biologií pavouků.

Vy se zajímáte zejména o křižáky a jejich vlákna. Zajímá mne etologie a zabývám se způsoby, jakým tkají sítě jak křižáci, tak pavouci ostatních čeledí. Studuji také, k čemu vlákna používají, a zabývám se i jejich snovacím ústrojím a ultrastrukturou pavučinových vláken.

Proč se specializujete na malinké křižáčky pobřežní? Theridiosoma gemmosum má zvláštní síťku, kterou si můžete představit jako otočený deštník ve větru. Trychtýř je otočený proti vodní hladině; pavouk drží „madlo“. Loví to, co vyskakuje z hladiny, a když se něco zachytí, síťku povolí a vlákna se obemknou kolem kořisti. Ten tvar i ultrastruktura vláken je zvláštní, protože námaha musí být obrovská. To je jeden důvod a pak i to, že nám miniaturní druhy ukazují jen to, co si zachovají jako nezbytně potřebné.

Můžeme vysledovat, jak by šla vlákna převést do průmyslové praxe? Když se podíváte na zářijové číslo renomovaného časopisu Polymer, najdete v něm rozsáhlou práci věnovanou shrnutí výsledků studia pavoučího hedvábí. Jsou tam i vize do budoucna, k čemu všemu by mohlo být využíváno, pokud ho poznáme a dokážeme synteticky vyrábět. Už kdysi matematici spočítali, že takto vytvořené vlákno, které by bylo silné jako tužka, by dokázalo držet letoun Boeing 747, aby neodstartoval. A to je věc, která výzkumná centra zajímá. Stovky prací se budou zabývat ultrastrukturou vláken a jejich vlastnostmi. Ocel praskne při protažení menším než procento, celulóza do tří procent a šlacha do sedmi. A tahle rámová vlákna, ta hlavní ze sítě křižáka, se mohou protáhnout až o třicet procent!

Kdy se něčeho takového můžeme dočkat? Myslím, že odhalení a vymodelování struktury tak, abychom byli schopni vlákna vyrábět, je otázkou deseti let. Množství prostředků, které se vynakládá, je jistě přínosem.

Ale asi zkrachuje spousta provaznických či ocelářských firem… Takhle se to říci nedá (smích). Materiál nebude asi ke všemu vhodný. I u pavouků je každý trochu jiný. Vezměte si křižáky: ti produkují sedm typů hedvábných sekretů. Každý z nich má jiné vlastnosti. Křižák má sedm kategorií žláz. Některé sekrety spřádá do vláken, některé použije na stavbu pavučiny, jiné na zabalení vajíček, na stavbu kokonu a další sekrety může v případě nouze využít jako potravu.

K čemu jsou pavouci vlastně dobří? Jsou hlavně „regulátorem“ hmyzu? Pavouci jsou predátoři, kteří se neživí jinou než živočišnou potravou. Objevují se články, že někde sají nektar, ale to sají jenom tekutinu. Ta je cílem. Ale především brání přemnožení druhů v biologickém řetězci. Pokud si sám ve skleníku zvolíte vhodnou skladbu pavouků, dokážou vychytat škůdce, parazity. Jejich význam jako cíleně vysazovaných predátorů je podle mne veliký a ještě nedoceněný.

Vysazovali se někdy pavouci, třeba ti, kteří se specializují na vosy, na ovocných farmách? Ne. To se nedělá. Etologie pavouků je obor, který teprve začíná, a pavouky těžko přinutíte, aby stavěli sítě tam, kde nechtějí. Jsou místa, kde je můžete vysadit, vypadá to, že se budou rozmnožovat, ale sítě tam nepostaví…

K etologii patří různé strategie lovu. Loví někteří mimořádně zvláštně? Zabýval jsem se kleptobionty, což jsou pavouci, jejichž strategie spočívá v tom, že jiným kradou kořist už natrávenou, zabalenou. Studoval jsem druh snovačky. Ta počká, až křižák kořist chytí, napustí ji trávicími látkami, protože křižáci mají mimotělní trávení. Snovačky proto nemusejí investovat žádnou energii do sítí nebo trávení. Jejich taktika je unikátní v tom, že se pomalu pohybují a nevyvolají vibrace sítí, takže se nechytí a křižák o nich ani neví. Ony se mu ale poté „odvděčí“ tím, že nakousnou kokony s mláďaty, protože křižák je nezvládne protrhnout všechny. Kleptobiont sice jedno dvě sežere, proto to také dělá, ale dalších sto sto padesát potomků osvobodí.

Je pavoučí „kanibalismus“ normální? Jde o celkem běžný jev. Dokonce se s ním v přírodě už počítá. U sklípkanů existuje zvláštní jev, kdy samička naklade do kokonu kolem 500 vajíček. Vyvíjejí se nestejně rychle. Dříve narozené larvy či nymfy požírají vajíčka nebo menší mláďata. Pavouci se vzájemně loví i mezi sebou. Existují specialisté, a ti se vyskytují i v Česku, kteří se zaměřují výhradně na pavouky.

Když dáte proti sobě dva sklípkany, poperou se? Pokud dáte velké sklípkany do stejné nádrže, zcela jistě se napadnou.

A sní jeden druhého? Je jeden pro druhého sok? Sežere ho. Ano. Bude ho považovat za potenciální kořist. Ovšem jsou známí i pavouci, kteří žijí ve společenstvích. Sociálně.

Platí stále, že největší pavouk má rozměr 25 centimetrů? Včetně končetin až ke třiceti. Největší je sklípkan Avicularia avicularia. Když má dostatek potravy, vždycky dosáhne celkové velikosti těla přes dvacet centimetrů.

U nás je největší slíďák tatarský? I s nohama má asi tři centimetry. Lycosa singoriensis byl nalezen v roce 2007 u Uherského Brodu. Ale prakticky stejné velikosti mohou dosáhnout lovčíci rodu Dolomedes, o nichž se dá skutečně říct, že jsou v Česku původní. Slíďák expanduje z jižní Evropy.

Mohou se k nám zatoulat i nebezpečné druhy? V Čechách nežije pavouk, který by představoval pro člověka smrtelné nebezpečí. Ale zdůrazňuji: žádný původní pavouk, který tvoří českou arachnofaunu. S obchodem či dovozem ovoce z Afriky či Ameriky však vzniká, sice ne příliš velké, ale přece jen nebezpečí importu, které bychom měli brát v úvahu. Pak se i ve vytápěných budovách objevují relativně nebezpečnější druhy, třeba snovačka půdní (Steatoda triangulosa). Má podobný, prakticky stejný jed jako černá vdova čili snovačka jedovatá…

Je to neurotoxin? Ano, neurotoxin. To znamená jed, který působí na membrány nervových buněk a vyvolává onemocnění doprovázená horečkami, bolestmi, křečemi, jakoby dočasným ochrnutím určité části těla. Se snovačkou už je potřeba počítat; jsou i města, v nichž dosahuje masového výskytu.

Existuje na světě druh, který zabije zdravého člověka? Jsou i tací, u nichž se uvádí dvacetiprocentní úmrtnost. To je dost. Jsou to sklípkani z rodu Atrax. S těmi se setkávají lidé, kteří cestují do Austrálie. V případě černé vdovy (Latrodectus mactans) se uvádí též třetinová úmrtnost; ale to je včetně dětí, záleží na hmotnosti zasaženého.

O vdově se traduje, že samečka využije a zabije. Je to skutečně tak? Sežere ho celého, po kopulaci ho kousne a usmrtí. Chová se k němu jako k jakékoli jiné kořisti: napumpuje do něj trávicí jed a pak ho vysaje…

Můžete uvést i další „bizarní“ příklady rozmnožování? Zajímavý je zmiňovaný křižáček pobřežní, jehož délka je asi dva milimetry, ale kopulace probíhá kolem dvou hodin. Samec vkládá svá makadla – to je přední pár přetvořených končetin, které fungují jako kopulační orgány – do pohlavní destičky, jež se nazývá epigyne, což je samičí orgán. A to neustále, mnohokrát za sebou, jsou to desítky takových přerušení…

Je to taková přerušovaná soulož. Kopulace je přerušovaná a samec se vždy snaží od samice odběhnout, ale v okamžiku, kdy se otočí, začne samička z jeho zadečku odvíjet hedvábí. To smotává do úhledného balíčku, který potom pozře, a samec se musí chtě nechtě otočit, protože ona jej drží na takovém jakoby laně. Otočí se zpět, opět má vložená makadla v těle samice a po přerušení se zase snaží uniknout… Tohle se odehrává více než dvě hodiny. Poté už není samec nikdy schopen kopulace a během krátké doby uhyne. Je to určitá forma sexuálního kanibalismu, kdy samice prostřednictvím hedvábí odčerpává veškeré dostupné bílkoviny, které následně využije pro zlepšení své kondice před kladením vajíček a péči o vyvíjející se zárodky.

Úplně ho vycucá, potvora. On má jediný účel rozmnožit se a pak zahynout? Tak. Samec dokonce ani nemá střevo, neloví potravu a jeho jediná role spočívá v oplodnění.

Musím se vás závěrem zeptat: jaký je rozdíl mezi tarantulí a sklípkanem? Termín tarantule je používán v jiném smyslu v anglosaských zemích, kde se jím označuje i sklípkan. Ale v Evropě je odvozen od velkého slíďáka, lykózy (Lycosa tarantula), s nímž byste se setkal třeba v Itálii. Uvádí se velikost až 27 milimetrů. Má také jed, který způsobuje chorobu, tarantismus, což je taková bolest. Asi ovšem víte, že na jihu Evropy existuje i tanec, který se nazývá tarantella. A dost možná souvisí i s tímto pavoukem, protože člověk kousnutý lykózou se takhle pohyboval, tancoval a zmírňoval následky.

Hodně sklípkanů žije v Amazonii. Víte o tom, že by je třeba indiáni i jedli? To jsem i viděl. Ale ve filmu.

Sám jste neochutnával? Neochutnával (smích). Sklípkani, a hlavně velké druhy, obývají tropy a subtropy napříč kontinenty, početní jsou především v Jižní Americe. Málokdo ale ví, že sklípkani žijí také v Čechách, jde o tři druhy takzvaných sklípkánků. Jejich tělo bez končetin je velké asi dva centimetry a žijí v takových zvláštních punčoškovitých úkrytech, kde číhají na kořist. Najdete je například v Českém středohoří.

Jak vznikají takhle krásná slova jako sklípkánci? K latinským názvům často chybí české ekvivalenty, protože nikdo nepovažoval za nutné je vytvářet. Ale lepší se to. A existuje skupina arachnologů kolem Antonína Kůrky z pražského Národního muzea, která o pěknou domácí taxonomii pečuje.

CV
Jaromír Hajer (64) Absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Je žákem světově proslulého „pavoukologa“ profesora Jana Buchara, pod jehož vedením zpracoval diplomovou, rigorózní i kandidátskou práci. „Na škole mě zaujalo vypsané téma věnované skupině pavouků, která kromě snovacího aparátu má ještě přídatný snovací orgán, kterému se říká cribellum. A už jsem u pavouků zůstal,“ říká doktor přírodních věd a kandidát věd Hajer. Nyní vede katedru biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde přednáší zoologii bezobratlých živočichů. Jeho vědecká práce je zaměřena zejména na etologii pavouků, studium jejich životních cyklů, snovací činnost a ultrastrukturu pavoučího hedvábí. Vydal řadu publikací. Se ženou vychoval dva syny.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče