Tak trochu uzavřená česká kotlina

31. července 2008, 12:15 - Kateřina Menzelová
31. července 2008, 12:15

Češi jsou do soutěží zváni jen zřídka, v Praze ale staví celá Evropa, říká architekt

EURO: Architekti ze všech koutů světa se na přelomu června a července sjeli do Turína na Světový kongres architektury. Jaká je historie této akce? ŠLAPETA: Kongresy Mezinárodní unie architektů (UIA) se od roku 1948 konají přibližně jednou za tři roky. Letošní ročník probíhal v době 60. výročí založení UIA, k němuž došlo ve švýcarském Lausanne. Tehdy tam Československo zastupoval profesor Adolf Benš, známý jako autor starého letiště Ruzyně a Elektrických podniků v Holešovicích, první administrativní budovy ve funkcionalistickém stylu. Světový kongres se pokaždé koná v jiném městě.

EURO: Byla někdy pořadatelským městem Praha? ŠLAPETA: Praha byla vybrána v roce 1967. Tuto akci si pamatuji ještě jako student. Tehdejší Svaz architektů slavil velký úspěch, což bylo důsledkem diplomatického taktu jeho předsedy Jiřího Gočára. Jemu se podařilo zajistit, že se kongres konal v Praze, v době blížícího se Pražského jara, kdy atmosféra byla velmi srdečná a vstřícná. Hlavní úvodní referát přednesl architekt Jiří Novotný, tehdejší náměstek hlavního architekta a autor směrného plánu Prahy. Po srpnové invazi byl ze svého místa vyhozen. Kongres v Praze měl ještě komornější charakter než je tomu dnes. Nepamatuji se, kolik měl účastníků, ale vím jistě, že jich nebylo 8500 jako nyní. Do Istanbulu a do Pekingu se sjelo ještě více lidí. Takovou akci není jednoduché uspořádat. Navíc letos měli všichni v paměti berlínský kongres z roku 2003, který se nepovedl.

EURO: Z jakého důvodu? ŠLAPETA: Berlínu předcházel v roce 1999 Peking a v roce 1996 Barcelona. Tam akce probíhala po skončení olympiády. Město mělo novou infrastrukturu, vyřešenou dopravu, hodně zeleně i mnoho pozoruhodných staveb. V Berlíně se kongres konal v nepřívětivém betonovém Kongresovém centru nedaleko Funkturmu a výstaviště. Pořadatelé špatně odhadli i výši poplatků, takže studenti a mladí architekti se tam nedostali. Kongres skončil téměř fiaskem a finančním deficitem. Při takovýchto akcích je důležité najít rovnováhu mezi prezentacemi hvězd, které přitáhnou široké publikum, a rozličnými obecnými tématy, jakými jsou například bydlení, soustavně udržitelný rozvoj, technologický pokrok nebo role médií. Letos byla komunikace s médii jedním z hlavních témat. Architekti mají zvláštní jazyk, širší veřejnosti někdy málo srozumitelný a musejí se proto stále učit komunikovat s veřejností, klienty i politickou správou, aby o svých idejích dokázali přesvědčit.

EURO: Letos byl zvolen Turín. Byla to správná volba? ŠLAPETA: Poprvé byl kongres v Itálii a myslím, že místo kongresu bylo vybráno velmi dobře. Turín je krásné historické město se spoustou barokních památek, například kostelem svatého Vavřince, a s mnoha poutními místy a zámky v okolí a zároveň je to i silné průmyslové město spojené s automobilkou Fiat. Původní továrna Fiat-Lingotto byla v 90. letech přestavěna na mezinárodní kongresové centrum architektem Renzo Pianem, spoluautorem pařížského Centre Pompidou a zástavby na Potsdamer Platz v Berlíně. V Turíně však najdeme i současnou architekturu. Závěr kongresu byl poznamenán jednou tragickou událostí spojenou s volbou prezidenta UIA. Jeden z kandidátů, italský architekt Giancarlo Ius, který by byl pravděpodobně zvolen, v noci před volbou náhle zemřel.

EURO: Zmiňoval jste, že se na kongresu hovořilo o komunikaci s médii. Jaká další témata se probírala? ŠLAPETA: Diskutovalo se například o jazyku soudobé architektury, o kreativitě a profesionalitě, o konverzi industriálních budov a komplexů, o zahradní architektuře. I to je důležité téma: u nás je výuka zahradní architektury oddělena od výuky architektury a probíhá na Mendelově zemědělské univerzitě. To je pozůstatek ze starého Rakouska. Navrhování zahrad je také tvorba prostoru, který se s časem neustále vyvíjí, vždyť i Praha je jedna veliká městská zahrada. K dalším tématům na kongresu patřila role architektonické paměti a archívů a problém, jak zacházet s architekturou 20. století. Všechny stavby nemohou být chráněny, hledá se pro ně nová náplň, aby se jim neublížilo, ale aby také fungovaly. Musíme hledat cesty, jak renovovat domy Le Corbusiera nebo českých funkcionalistů, aby zůstala zachována jejich estetická hodnota. Stavební fyzika ve 20. letech nebyla na současné úrovni, při dnešních předpisech je obtížné nebo nemožné zachovat tehdejší filigránní okenní profily, aby odpovídaly původním proporcím. V Turíně proběhlo také africké a východoevropské fórum, orientované tentokrát na Rumunsko. Závěr byl zaměřen na Japonsko, protože příští kongres bude v Tokiu v roce 2011.

EURO: O čem jste v Turíně přednášel? ŠLAPETA: Byl jsem pozván do sekce nazvané Architektura a kontext v hlavním auditoriu. Chtěl jsem, aby moje prezentace byla hodně univerzální. Proto jsem se rozhodl, že ukážu architektonické bohatství Brna jako kontext světoznámé vily Tugendhat od Ludwiga Miese van der Roha. Aby si všichni uvědomili, že tato stavba nevznikla v Brně náhodou, ale v místě dlouhé tradice a kontinuálního dialogu s minulostí, současností a budoucností. Pro oživení jsem hledal i určité příbuznosti mezi Turínem a Brnem - Napoleon byl v Turíně za mlada konzulem a v Brně přespal před slavkovskou bitvou. Na střeše bývalé továrny Fiat je zkušební automobilová dráha, a tak jsem tradici automobilového závodění připomněl snímky Kristiana Lobkovice v jeho Bugatti a karoseriemi závodní Škody a Tatry.

EURO: Do Itálie se sjeli zástupci všech světových architektonických studií. Česko jste reprezentoval sám. Nejde o jistou izolaci české architektury? ŠLAPETA: Snad ne, byla tam ještě malá delegace Obce architektů. Naše současná tvorba vede dialog se současnými trendy. Ale asi nám chybí trochu architektonické diplomacie. Nefungujeme v mezinárodních strukturách. Slováci měli v minulém období viceprezidenta UIA. To je vlivná pozice, kterou zastával z Čechů naposled před čtyřiceti lety Jiří Gočár. V zahraničí se také bohužel ví, že u nás příliš mnoho soutěží končí spory a komorovými soudy a to nám kazí pověst.

EURO: Autor návrhu Národní knihovny v Praze na Letné Jan Kaplický konstatoval, že pokud se knihovna stavět nebude, hrozí Česku mezinárodní ostuda. Lze obecně říci, že zrušení soutěže může takovou odezvu mít? ŠLAPETA: V zahraničí si architektonické korporace dávají velký pozor na to, aby verdikt soutěží byl respektován a aby nevznikaly po jejich skončení mediální spory nebo procesy uvnitř profesionálních komor. Tyto jevy principiálně škodí architektonickému soutěžení, a to i v mezinárodním měřítku. Každý investor si potom rozmyslí pořádat soutěže, které jsou nákladné a znamenají pro něho komplikaci, když jejich výsledkem jsou spory a mediální diskuze a raději, bohužel, institut soutěží obchází.

EURO: Je v současné době česká architektura srovnatelná s evropskou? ŠLAPETA: Posun za posledních dvacet let je obrovský. V roce 1985 přijel do Prahy z Berlína se studenty Otto Steidle, spoluautor olympijské vesnice v Turíně a neušlo mu, že tehdy u nás měl monopol stavební průmysl, který diktoval architektovi, co může udělat. Na západě tomu bylo přesně naopak, tam se stavební průmysl nabízel architektovi, aby mohl tvořit podle své vůle. Měli jsme jeden typ paneláku, který se komunističtí vizionáři snažili stavět od Aše až po Užhorod. To se ale rychle změnilo a s posunem můžeme být relativně spokojeni. Myslím, že z nové Evropy je na tom jedině Slovinsko lépe než my.

EURO: Proč právě Slovinsko? ŠLAPETA: Slovinsko je velmi malá země, která byla vždy k světu otevřenější, závory tam nebyly nikdy tak uzavřené. Naši vrstevníci jezdili do Benátek a do Vídně a vedli s tamními kolegy stálý dialog. To mělo velký vliv. Také tam naleznou dobré řemeslo. Teď se začíná něco dít i v Chorvatsku. My můžeme soupeřit s Estonskem. Jeho výhodou byla vždy blízkost Finska. Skandinávie zvala Estonce do soutěží již v 80. letech. To je opět otázka architektonické diplomacie. Naši architekti jsou zváni do mezinárodních soutěží jen velmi zřídka. V Praze ale naopak staví celá Evropa. Předváleční architekti mi vždycky říkali, že profesor Josef Gočár byl tak výjimečnou osobností, že kdyby pocházel z většího národa, byl by světovým architektem. Po jeho smrti ale následovalo skoro půl století izolace. Z mezinárodní diskuze jsme prostě vypadli. Slovinsku výrazně pomohl Plečnik. Jeho výstava se dostala v roce 1985 do Centre Pompidou v Paříži a to pomohlo i mladé generaci.

EURO: Co kromě absence diplomacie vnímáte jako nedostatek současné české architektury? ŠLAPETA: Chybí snaha více se prosazovat v mezinárodním prostředí, jsme tak trochu uzavřenou českou kotlinou. Ve výchově dělá problémy špatný vysokoškolský zákon, který má populistický tón a nesprávně rozděluje zodpovědnosti: demokracie musí mít i určité hierarchické instrumenty, jinak nemůže fungovat.

EURO: Všechny obory lidské činnosti ovlivňuje globalizace. Jak se promítá v architektuře? ŠLAPETA: Koncem 80. let, když Vittorio Gregotti přestavoval olympijský stadion v Barceloně, bylo ještě nezvyklé, že italský architekt působí v Katalánsku. Dnes je naprostou samozřejmostí, že švýcarská kancelář Herzog & de Meuron staví olympijský stadion v Pekingu. To je důkaz, jak moderní komunikace rozšířila možnosti v architektuře. Tento jev přeje velkým kancelářím a malé budou asi zažívat horší časy.

EURO: V Pekingu někteří kritici poukazují na to, že ve městě sice vyrostly bombastické stavby, ale jejich tvůrci jsou převážně zahraniční architekti a vytrácí se tak charakteristické prvky čínské architektury. Není to zase odvrácená tvář globalizace? ŠLAPETA: To je pravda a také se o tomto rubu globalizace v Turíně hovořilo. Již nyní je patrný v Číně, Moskvě, Astaně nebo v Kyjevě, kam jezdím jako člen poroty jedné mezinárodní soutěže. Mnoho těch staveb má banální charakter a mění radikálně atmosféru místa.

EURO: Bude stírání rozdílů nadále pokračovat, nebo se naopak dostanou do módy architekti, kteří zdůrazňují národní charakteristiky? ŠLAPETA: Dříve byly protikladné proudy reakcí na předešlé, později se rychleji střídaly a dnes se projevují paralelně. V 70. letech vystřídala modernu postmoderna a snažila se obnovit urbánní hodnoty. Komunikace se zrychlila, a tak dnes sledujeme současně progresivní, technologicky sofistikované koncepty vedle tradičnějších pojetí. To má svou logiku v pluralitní společnosti.

EURO. Zdá se, že symbolem současné architektury se stal mrakodrap. Souhlasíte s tímto tvrzením? ŠLAPETA: Architekti často sledují cestu technologického pokroku a chtějí se co nejvíce přiblížit utopickým vizím. V jistých situacích jsou mrakodrapy oprávněné. Mám na mysli například ony dva diagonálně tvarované mrakodrapy v Madridu, signalizující jakýsi vstup do města. Existuje však i druhé hledisko, chránící měřítko a charakter stávajících vzácných urbanistických souborů, patřícím ke světovému kulturnímu dědictví. Proto vystoupil v Turíně Maurice Culot s kritikou projektů nových mrakodrapů pro Paříž.

EURO: Futuristické mrakodrapy se snáze staví v zemích, jako jsou Čína nebo Spojené arabské emiráty, kde je silně centralizovaná moc. ŠLAPETA: Demokracie je v tomto ohledu komplikací, ale neplatí to zcela, protože i v Americe se staví mrakodrapy. Tam to souvisí také s cenou pozemků. Je nutné hledat rovnováhu. Není možné, aby vše zůstávalo neměnné jako skanzen, ale měřítko a atmosféra města mají také svoji hodnotu.

Profesor Vladimír Šlapeta (61) pochází z Olomouce. Je děkanem Fakulty architektury na VUT v Brně. Zároveň přednáší zahraničním studentům na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Je autorem řady publikací pojednávajících o české architektuře a monografií o významných osobnostech české architektury.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče