Tak pravil irský lid

01. června 2012, 16:35 - Blahoslav Hruška
01. června 2012, 16:35

Referenda jsou šancí pro malé státy, jak si v Bruselu říct o své. Čeští politici to bohužel ještě nepochopili

Když se prezident Václav Klaus před měsícem dozvěděl, co bude na programu jednání vlády, pořádně ho to rozčílilo. Nenápadný bod skrývající se pod kryptickým názvem „usnesení vlády k návrhu na sjednání Protokolu o obavách irského lidu týkajících se Lisabonské smlouvy“ mu stačil k tomu, aby se na svém webu opřel do ministrů i poslanců. Důvod byl nasnadě. Zatímco on, ideový vůdce všech euroskeptiků, na projednání svého dodatku stále čeká, Irové, kteří podlehli masáži Bruselu a napodruhé si Lisabonskou smlouvu v referendu odsouhlasili, už mají zelenou i v Česku. Parlament i vláda dali před prezidentem přednost Irům, kteří „vyměkli“ a nakonec s výhradami práva na potrat a potvrzením daňové a státní suverenity dokument přece jen přijali. „Nepodporujme pouze zájmy ostatních zemí, byť jakkoliv oprávněné, ale dokažme na mezinárodní scéně prosazovat a chránit i zájmy země své,“ napsal nahněvaný Klaus.
Podobný pocit smutku nad tím, že již Česko není ve světle bruselských ramp, musel Václav Klaus zažívat i na sklonku minulého týdne. Irové v referendu schválili dodatek ústavy, který umožní přistoupení k fiskální smlouvě EU. Žádné velké překvapení to nebylo. Koneckonců souhlas s paktem o rozpočtové kázni doporučovala ruku v ruce nejsilnější vládní i opoziční strana. Navíc je pravda, že Irové měli opět tak trochu nůž na krku. Smlouva bude nejspíše platit i bez jejich referenda (stačí, když ji ratifikuje dvanáct států ze sedmnáctičlenné eurozóny) a vyzývavé „ne“ by bylo plácnutím do vody, které by navíc Irsko odřízlo od dalších peněz z evropského záchranného balíku (ESM) a zhoršilo možnost půjčovat si peníze na dluhopisových trzích.
Brusel si přesto hlasitě oddechl, protože každé irské referendum o EU je testem veřejnosti, kam až mohou integrační plány unie postoupit. Když Irové v roce 2001 odmítli smlouvu z Nice a o sedm let později potopili Lisabon, pokaždé si smlouvu dokázali upravit podle svých představ. Udržování eurozóny v lehké nejistotě nahrálo dublinské vládě i nyní. S trochou ironie by se dalo říct, že kdyby opoziční Sinn Féin nedémonizoval kancléřku Angelu Markelovou na každém nároží, musel by si kabinet zaplatit nějakou agenturu, která by to dělala za něj. V Bruselu jsou si vědomi, že když se premiér Enda Kenny přimluvil u svých voličů, předplatil si tím lepší vyjednávací pozici. Tak dobrou, jak jen to zadluženost Irska dovolí.

Velká gesta, nulový účinek

Pravdou je, že v metodách, jak „natahovat“ Brusel, by se Česko od Irska mohlo učit. Česká taktika velkých gest s nulovým účinkem totiž nepřináší víc než pár noticek v evropských médiích, které lze navíc s odstupem času jen stěží vygooglovat. Podívejme se třeba na Lisabonskou smlouvu, kterou tehdejší premiér Mirek Topolánek s šéfdiplomatem Karlem Schwarzenbergem v prosinci 2007 podepsali, později ji schválily obě komory parlamentu, aby ji pak torpédoval prezident Václav Klaus. Zrodila se slavná výjimka, která měla zažehnat imaginární strach z majetkových požadavků sudetských Němců, což je v Česku pořád docela vysoká karta. Zpočátku to vypadalo chlapácky – dokážeme si bouchnout do stolu a něco si s Bruselem vyjednat. Skutečnost je ale jiná, Česko nakonec dostalo jen možnost připojit se k doložkám z Listiny základních práv EU, které si dojednalo Polsko a Velká Británie. Slavná Klausova výjimka tak obsahuje dvě věty konstatující, že Česká republika chce totéž, co mají Poláci a Britové.
Podobně je tomu i s fiskálním paktem. Tam to vypadá, jako by se nějaký český fotbalový tým náhodou ocitl v Premier League a zahrál si tu pár zápasů. Zajímavý člen do sestavy, ale pro Brity nic víc než kuriozita. Navíc celá argumentace, proč by se Česko nemělo pod fiskální pakt podepsat, působí dojmem, že vláda buď schválně mlží, nebo už úplně zapomněla, co vyjednala předtím. Od loňského prosince totiž platí tzv. six pack, soubor pěti nařízení a jedné směrnice EU, který počítá s fiskálním dozorem Bruselu a navrhuje sankční režim. Pro připomenutí: tuto light verzi fiskálního paktu podepsal loni v říjnu v Lucembursku ministr financí Miroslav Kalousek. Dost možná že orientace na velkého britského bratra měla posílit mýtus českého jedničkovství, ostatně silně přítomného již za první republiky. Jenže stejně jako tenkrát jsou nějaké české snahy velkým politickým hráčům srdečně ukradené.

Hledání českého hlasu

A ukradené jsou po pravdě řečeno i českým voličům. Více Bruselu chce asi málokdo a evropský federalista je v Česku opravdu ošklivá nálepka. Jenže vládu tvoří strany a ty zase volí občané. Preference ČSSD, která má pověst věčného přitakávače hlavnímu integračnímu proudu v EU, rostou. Kdo ale volí socialisty podle jejich vztahu k budoucnosti EU? Možná že úplně nejvíc Klause nakonec neštve skutečnost, že Irové jsou v Evropě na rozdíl od nás vidět a že si je média opečovávají. Pifku na Dublin má prezident kvůli tomu, že se irská vláda může ohánět „irským lidem“. Český lid v tomto smyslu žádný není, protože není ani referendum.

Pokud vůbec existuje nějaké „poučení“ z irského vývoje, pak to, že nejúčinnější nástroj, jak mohou malé státy alespoň částečně držet Brusel v šachu, není hrozba výjimek, ale obavy, jestli to bude přijatelné i pro plebs. Jistě – dublinské kandelábry oblepené plakáty nejsou výrazem nějaké hluboké debaty o budoucím uspořádání EU. Přesto jde alespoň o snahu nahustit téma do několika reklamních sloganů, které někdo hájí. České bouchání do stolu ze všeho nejvíc připomíná naštvaného hosta v restauraci, který se hlasitě domáhá pozornosti číšníka, aby si pak v tichosti objednal totéž, co má vedlejší stůl.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče