Tadeáš Haenke: Lovec dobrodružství

01. července 2011, 04:21 - Robert Šimek
01. července 2011, 04:21

Dnes už téměř zapomenutý český cestovatel, přírodovědec a etnograf se do historie zapsal hned několika činy: Byl prvním Čechem na Aljašce, v Nové Guinei či Austrálii a roku 1801 objevil na řece Mamoré i největší leknínovitou rostlinu světa – viktorii královskou.

 Foto: Archiv

Patřil k největším dobrodruhům přelomu 18. a 19. století. Přezdívali mu „český Humboldt“ nebo „Lovec leknínů“. Zanechal po sobě rozsáhlé botanické i etnografické dílo a za poměrně krátký život stačil zmapovat řadu míst, na která před ním ještě žádný Čech nevstoupil.

Narodil se roku 1761 v severočeské obci Chřibská v rodině místního rychtáře. Několik let žil v Robči u strýce faráře, který ho učil latině a později poslal nadaného hocha do Prahy. Zde hrál mladý Haenke zpočátku v kostele na fagot, brzy ale začal studovat na pražské univerzitě a hudbu vyměnil za matematiku, medicínu a především botaniku.

Roku 1784 sestrojil po vzoru francouzských montgolfiér první horkovzdušný balon v Čechách. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady a podnikl řadu badatelských cest po vlastech českých, z nichž pak vzešel jeden z prvních soupisů české květeny.

Nedostižná výprava

Koncem 80. let 18. století odjel Haenke do Vídně, kde pokračoval ve studiích botaniky. Z cesty do Alp přivezl tolik poznatků, že byl roku 1789 přijat za člena Královské české společnosti nauk. Jeho ambice byly ale ještě větší. Chtěl se účastnit nějaké zahraniční expedice, což se mu na přímluvu významného učence Ignáce Borna brzy také podařilo. Od císaře Josefa II. získal povolení k výpravě do Jižní Ameriky, pořádané pod záštitou krále Karla IV. Bourbonského.

Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alessandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly 30. července 1789 z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina dávno pryč. Odhodlaný botanik se nevzdával a brzy se dostal na obchodní loď směřující také k jihoamerickým břehům. Loď sice nakonec ztroskotala, Haenkemu se ale podařilo zachránit a v malém člunu doplul až do Montevidea. Zde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je už na západním pobřeží. Ani to ho však neodradilo. Vydal se na riskantní a velice obtížnou cestu přes Andy a 2. dubna 1792 expedici v chilském Santiagu konečně dostihl.

Od Aljašky po Tahiti

První společná cesta vedla k hornímu toku Amazonky. Poté se obě lodě vydaly podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke dělal po celou dobu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě i Ekvádoru) přírodovědné výzkumy. Stejným způsobem pak probíhala následující cesta po Tichomoří. Expedice probádala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu, Tahiti a roku 1794 se vrátila zpět na jihoamerický kontinent.

Z důvodu onemocnění kurdějemi a také kvůli Malaspinově uvěznění (intrikami byl obviněn ze zrady), Haenke z Latinské Ameriky už nikdy neodjel. Nadále zde však podnikal přírodovědné cesty do různých oblastí. V peruánském Callau požádal o povolení k velké vnitrozemské výpravě. Poté se definitivně usadil v bolivijské Cochabambě, kde si otevřel lékařskou ordinaci a koupil menší statek se zahradou. Na ní pěstoval nejen léčivky, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest.

Královna leknínů

Když roku 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a velkými květy. Její další nález přišel až o 20 let později v povodí Amazonky a po dalších osmi letech byl objeven třetí exemplář na řece Paraná. Až tehdy byla rostlina pojmenována viktorie královská, Haenke byl ale prvním, kdo o její existenci informoval.

Objevil a popsal i bezpočet dalších rostlin a po celou dobu pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci. Posílal jim do Evropy minerály, semena, indiánské artefakty a vědecké studie. Roku 1804 také jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6 310 m n. m.). Prozkoumal stříbrné doly v Potosí a objevil i chilský ledek, který doporučil jako vynikající hnojivo. Navíc shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech.

Bedny plné pokladů

V letech 1806 až 1809 byl vládním komisařem pro kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství a začal sympatizovat i s vlastenci bojujícími za svobodu. Za to, že učil vzbouřence vyrábět střelný prach, byl ale brzy zatčen. Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršil a po propuštění z vězení za nevyjasněných okolností roku 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských úřadů mu jeho služebná omylem podala místo léku jed.

Většinu z jeho cenných písemností uchovává dnes Královská botanická zahrada v Madridu. Část pozůstalosti byla ale roku 1819 nabídnuta také Praze. Vzhledem k obavám, že je materiál vinou skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde profesor Tuasch překvapivě zjistil, že stav materiálu je mnohem lepší, než se předpokládalo. Celou zásilku následně koupilo Vlastenecké muzeum (dnešní Národní). šlo o čtyři tisíce druhů rostlin v 15 tisících exemplářích. Různé indiánské předměty se pak dostaly do sbírek Náprstkova muzea.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče