Symbol barevných revolucí

15. ledna 2008, 18:31 - Petra Procházková
15. ledna 2008, 18:31

Gruzínský prezident se narodil v dobré rodině a ve stejný den jako Stalin

Michail Saakašvili, snědý muž s naducanými tvářemi a nakažlivým úsměvem, oslavil 21. prosince 2007 teprve čtyřicetiny. Přesně za patnáct dnů se o jeho dalším osudu rozhodovalo v mimořádných prezidentských volbách. Zvítězil v nich. Bývalý a teď už i současný prezident Gruzie Saakašvili je nejmladší hlavou státu v Evropě a zároveň asi i tou nejvzdělanější v postsovětském prostoru. Hovoří plynule anglicky, francouzsky i rusky. O jeho právnických schopnostech a elitních školách, které absolvoval například v USA, se lze dočíst v každém stručném životopisu gruzínského lídra. Vzdělávací proces zahájil v Kyjevě a pokračoval přes Štrasburk, Florencii, Norsko až do USA. Většina jeho životopisců připisuje ale právě činnosti v americké právnické společnosti a studiu na prestižní Kolumbijské univerzitě a Univerzitě George Washingtona zásadní význam. Nikoli však kvůli doktorátu, který zde získal, ale patrnému vlivu, jejž na jeho duši Spojené státy americké zanechaly.

S USA v zádech.

Údajně v USA Saakašvili sám sobě vnukl nápad, že se může stát vůdcem, který po návratu domů bude hrát roli osvícence a buditele a v případě potřeby i revolucionáře a bojovníka za svobodu gruzínských občanů. Nikde se však už neuvádí, kdo ho v této myšlence v USA podporoval - a to nejspíše jak ideově, tak finančně. Každopádně jeho blízké vztahy s Washingtonem přetrvaly - i dnes udržuje styky s osobami z nejvyšších amerických kruhů, a přestože je velmi samostatný až zpupný od svých amerických přátel si poradit nechá. Také proto ho skupina vlivných občanů USA v čele s Hillary Clintonovou navrhovala na Nobelovu cenu míru. I proto mu 14. ledna 2008, den po oficiálním zveřejnění výsledků voleb, z paluby svého letadla zatelefonoval prezident USA George Bush a pochválil mu volby jako „impozantní“. Poté ho oslovil příteli a popřál vše nejlepší.

Nespokojená opozice.

O demonstracích opozice, která pod heslem „chceme druhé kolo voleb, první bylo zfalšované“ dostala do ulic desetitisíce nespokojených Gruzínců, se však prý Saakašvili s Bushem nebavil. Ani o „gruzínsko-americké výstavě lži“, posledním výstřelku gruzínské opozice vedené Levanem Gačečiladzem, neměla padnout ani zmínka. Výstava totiž dle tvrzení organizátorů obsahuje na smetišti nalezené zfalšované volební lístky. Takovou naivní falzifikaci si stěží mohou dovolit i v postsovětském prostoru. Opozice však má určitě pravdu v tom, že Gruzie se za vlády Saakašviliho stala nejvýznamnějším partnerem USA v postsovětském Zakavkazsku.

Loutka mezi velmocemi?

Pomineme-li Pobaltí, pak Tbilisi vlastně hraje roli nejbližšího amerického spojence v celém postsovětském prostoru. Tedy na území, jež Rusko dodnes pokládá za své výsostné teritorium a které má krajně strategickou polohu vzhledem k situaci v Iránu, Iráku a v cele Střední Asii. Není proto divu, že Rusko je ochotné se za právo hospodařit na této části planety podle svého bít těmi nejšpinavějšími prostředky. Stal se skutečně Saakašvili loutkou zmítající se mezi dvěma soupeřícími velmocemi, jak tvrdí gruzínská opozice? Se svou povahou by se s tím jen stěží spokojil.

Náš Míša.

První mimořádné volby, kterých se Saakašvili jako kandidát na prezidenta účastnil, se konaly stejně jako ty letošní v lednu, a to čtvrtého v roce 2004. Svůj hlas mu tehdy dalo neuvěřitelných 96 procent voličů. Téměř přesně o čtyři roky později, pátého ledna 2008, v dalších předčasných prezidentských volbách jen těsně, o dvě procenta, překonal padesátiprocentní hranici. Zvítězil proto hned v prvním kole. Nejvíce hlasů dostal od zapadlých oblastí velmi vzdálený od centra moci. Naopak metropole Tbilisi se postavila proti němu.
Zásadní rozdíl těchto voleb spočívá v tom, že před čtyřmi lety reprezentoval opozici, kterou dokázal nevídaně spojit. Tehdy ho také celá Gruzie začala láskyplně nazývat Míšou. Dokázal fantasticky hovořit k davu, strhnout jej a poslat před tu správnou budovu. Byl zdravě agresivní a prosazoval demokratické názory, které byly tehdy v Gruzii v módě. Ve 35 letech se stal absolutním favoritem voleb.

Bojovník proti nešvarům.

Nespadl však z nebe, lidé ho již dobře znali jako bojovníka proti všude kvetoucí korupci, kriminalitě a klanovému řízení země. V roce 2000, tedy ještě za vlády komunismem odkojeného Eduarda Ševardnadzeho, se stal ministrem spravedlnosti. Na jednom zasedání vlády zvedl adrenalin sobě i svým kolegům, když znenadání vytáhl z aktovky dokumenty, které dokazovaly, že někteří ministři si postavili luxusní „dači“ za peníze z nelegálních obchodů a kriminálních transakcí. Po zjištění, že z křesla ministra spravedlnosti na většinu svých zkorumpovaných kolegů nedosáhne, však znechuceně práskl dveřmi. Založil Národní hnutí a vyhlásil jeho hlavním cílem boj s korupcí a chudobou.
Opravdovým miláčkem celé Gruzie se však stal až během revoluce. Národ ho povýšil na svou ikonu. Zbožštění Saakašviliho připomínalo až kultovní uctívání některých jeho předchůdců. Mimochodem, tehdy žertem Saakašvilimu připomněli, že se narodil ve stejný den jako jiný „velký“ Gruzín.

Podobnost velkých Gruzínů.

To, že se Saakašvili narodil ve stejný den jako Stalin, se již mnohokrát stalo důvodem nejen ke vtipkovaní, ale i k serióznímu srovnávání. Kritici gruzínského prezidenta dokonce upozorňují na společné vlastnosti obou vůdců - sklon k samolibosti, velké sebevědomí, unáhlenost a podezíravost. Na druhé straně však musejí uznat, že pokud Saakašvili má nějakou výraznou kladnou vlastnost, pak je to velkorysost. U politiků rys velmi vzácný. Když například donutil spolu se statisíci demonstrantů exprezidenta Ševardnadzeho k odstoupení, nezneužil toho, ale prohlásil: „Byl to od něho hrdinský čin. Historie jej patřičně ocení.“ A poté pro Ševardnadzeho vybojoval nedotknutelnost.

Proměna.

Noblesa, s níž Saakašvili dokáže občas konat velké činy, je určitě příčinou jeho posledního vítězství. Měl však namále. Za čtyři roky, které uplynuly od růžové revoluce, se z bojovníka za skutečnou nezávislost Gruzie, z bouřliváka, rebela a mladého idealisty totiž stal tloustnoucí politik, jenž byl občas ochotný prosazovat vlastní názor i silou. Loni na podzim proti němu vystoupila ulice - podobně jako se kdysi pod jeho velením postavila Ševardnadzemu. Tentokrát však Saakašvili zapomněl na svou noblesu. Poslal na demonstranty policisty s obušky a zakázal jediný skutečně nezávislý a opoziční televizní kanál v zemi Imedi.

Rozporuplná postava.

Všechno omlouval „ruskou hrozbou“ a „ruskou podporou opozice“. Když se ho však slavný ruský novinář Leonid Parfenov na to zeptal, Saakašvili odpověděl: „Můj bože, nejsem paranoik a vůbec si nemyslím, že za zády všech těchto lidí je Moskva.“ Jindy však ruské špiony viděl za každým rohem.
Stručně řečeno, Saakašvili je rozporuplná postava. Pochází z dobré rodiny - otec byl lékařem a matka profesorkou historie -, a proto je mu vlastní i vybrané chování. Někdy je však natolik familiérní, že to hraničí až s hrubostí. Kromě toho se oženil s Holanďankou, což mu Gruzínky nemohou odpustit.

Politik-hrdina.

Saakašviliho Růžová revoluce zahájila v roce 2003 epochu převratů v postsovětském prostoru. Tyto takzvané „barevné revoluce“ vedly v případě Gruzie a Ukrajiny k oproštění od komunistické minulosti a chorobné závislosti na Rusku - ne-li úplné, pak alespoň částečné. Saakašvili se stal symbolem politika-hrdiny, který se nebojí mnohonásobně silnějšího soupeře, je otevřený, čestný, vzdělaný, cílevědomý a lidem oblíbený. V prezidentské funkci však valnou část svých příznivců ztratil. Stejně jako je vždy a všude ztratí každý idol, který se stane hlavou státu.

Boj až do konce.

Každý prezident se však nedokáže znovu pustit do boje o křeslo, které si zahřál. Saakašvili totiž mohl v klidu počkat s volbami do roku 2009, kdy mu končil mandát, po podzimních protestech opozice, vlastních přehmatech a především díky radě západních našeptávačů se však vzpamatoval. Vypsal mimořádné prezidentské volby a vzdal se funkce, aby se jich mohl zúčastnit jako čestný muž. Kromě toho, že má boj rád a rád v něm vítězí, však věděl, že s největší pravděpodobností tenhle souboj vyhraje. A nakonec přiznal: „Volební kampaně jsou nejlepším obdobím mého života. Mobilizují mě. Je to jako zápas v boxu, vstaneš znovu, znovu a znovu, až do posledního kola.“

Předvolební sliby.

Saakašvili měl velmi dynamickou předvolební kampaň. A opozice ho možná trochu právem obviňovala z populistických, trapně průhledných metod. Nechal se například pozvat od jedné dívenky domů a tam ji, doprovázen jakoby náhodou několika televizními kamerami, daroval drahý počítač. Holčička sice volební právo neměla, rodiče však ano. Tisíce gruzínských dětí poté zvaly Saakašviliho domů, ale ten už měl jiné starosti a nové nápady, jak neotřele získat hlasy svých občanů. Slíbil zlepšení vztahů s Ruskem, obrovskou sociální reformu, vyšší penze i platy. Děti však úporně trvaly na svém. Proto nakonec Saakašvili musel veřejně prohlásit, že daruje počítač každému žákovi se samými jedničkami. Ale jen pokud ho rodiče zvolí opět prezidentem. Rodiče zabodovali. A nejen žáci teď čekají, jakou váhu má slovo prvního muže ve státě.

Popisek 1: Spolehlivá opora. Americký prezident George Bush (vlevo) udržuje přátelské vztahy se svým gruzínským protějškem Michailem Saakašvilim. Po jeho vítězství v gruzinských prezidentských volbách na začátku ledna letošního roku mu popřál vše nejlepší a označil je za „impozantní“.
Popisek 2: Tentokrát bez noblesy. Gruzínský prezident Michail Saakašvili je známý svým noblesním vystupováním, sedmého listopadu 2007 však na demonstranty, požadující jeho rezignaci, poslal policisty s obušky.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče