Švýcarsko útočí

23. října 2008, 17:41 - Jan Schneider
23. října 2008, 17:41

Chtějí Švýcaři skutečně zpřístupnit bankovní informace podle mezinárodních standardů?

Mnozí odborníci vidí původ dnešní síly švýcarských bank v majetcích obětí druhé světové války, které se do nich dostaly původně dobrovolně (takzvaná spící konta), nebo nedobrovolně (ukrytý nacistický lup). V letošním roce však švýcarská prokuratura učinila kroky, které prolamují smutně proslulou neústupnou ochranu tajemství švýcarských bank. Bankovní fundamentalismus Dle švýcarského profesora Jeana Zieglera zveřejnila v roce 1949 americká tajná služba seznam 34 curyšských advokátů, kteří si údajně přivlastnili jmění uloupené nacisty obětem holocaustu. Curyšská kantonální rada ustavila tajnou vyšetřovací komisi, ale výsledná zpráva nebyla zveřejněna a nezabýval se jí ani parlament. Pouze tři advokáti ze seznamu byli potichu zbaveni licence.
Počátkem osmdesátých let se ve světovém tisku začaly objevovat články o „švýcarském bankovním banditismu“ za druhé světové války. Vypracováním reakce na ně byl pověřen správce archivu Švýcarské národní banky, respektovaný historik Robert Urs Vogler. Jeho zpráva byla obezřetně formulovaná, přesto byla vedením centrální banky zcenzurována. Vogler na své místo rezignoval a žádná debata se nekonala – ani v tisku, ani v parlamentu.
Profesor Hans Ulrich Jost v jedné studii v roce 1983 zveřejnil archivní dokumenty o roli Švýcarska na trhu se zlatem za druhé světové války a o jeho faktickém zapojení do německého hospodářského prostoru, včetně poskytnutí takzvaných vyrovnávacích úvěrů, které však nikdy nebyly splaceny. Historik Jost byl následně po více než deset let zahrnován urážkami, šikanován, odposloucháván a vyšetřován pro „podezření z podvracení státu“.
I po válce si Švýcaři dokázali kreativně poradit s válečným dědictvím. Poláci v roce 1949 znárodnili i majetky švýcarských občanů v hodnotě asi 53 milionů švýcarských franků. Měli však zájem na udržení dobrých vztahů se švýcarskými bankami a rádi by vyplatili za znárodnění odškodné, kdyby měli z čeho. Švýcarská vláda proto uzavřela s Polskem dohodu, že vymůže u švýcarských bank likvidaci takzvaných spících kont polských občanů, především Židů, a tyto prostředky převede do Polska. Dle tajných dodatků dohody bylo povinností Poláků tyto majetky převést na potomky majitelů kont. Švýcaři však poslali do Polska peníze bez jmenných seznamů, Poláci je tedy neměli komu vrátit. A tak mohli odškodnit švýcarské občany za polské znárodňování.

Z extrému do extrému Je rok 2008 a nepoznáváme svět. Švýcarští prokurátoři honí po světě osoby podezřelé z praní špinavých peněz. Vyšetřování se týká částek, které natekly v polovině devadesátých let na konta ve švýcarských bankách v časové i věcné souvislosti s privatizací Mostecké uhelné společnosti, dále různých firem, sloužících jako přepážky při těchto finančních transakcích, managementů zúčastněných společností a některých jejich obchodních partnerů (EURO 43/2008). Od počátku však zaznívají falešné tóny jako z Rádia Jerevan. Nehoní je po světě, ale zatím, co víme, pouze po Česku. Možná jde o praní špinavých peněz, ale údajný poškozený se necítí poškozený. A pokud není škoda, těžko se hledá predikativní trestný čin, generující zisk, jehož zakrývání je podstatou procesu zvaného praní peněz. V zásadě sympatická švýcarská ofenziva budí rozpaky, provázející dohady o jejích příčinách. Může jí být osobní pomsta a snaha dobrat se ukrytých prostředků jednoho z vyšetřovaných, bývalého ředitele Mezinárodního měnového fondu Jacquese de Groota, který místo vracení „dlouhých“ peněz zkrátka vyhlásil osobní bankrot.
Spekulativní, ale přesto za úvahu stojící pointou této akce může být obrana útokem švýcarských, potažmo lichtenštejnských finančních institucí, které jsou v posledních letech pod rostoucím mezinárodním tlakem na prolamování bankovního tajemství při vyšetřování praní špinavých peněz a financování terorismu. Česko je zemí relativně známou, leč z bankovního hlediska nicotnou, proto mohlo být vybráno za dobrou ilustraci, aby si velcí světoví hráči uvědomili, co vlastně chtějí. Jak by to mohlo vypadat, kdyby dosud nedobytné bankovní pevnosti pustily do svých databází orgány činné v trestním řízení. Jako by se Švýcaři snažili udělat nyní v Česku co největší bengál – a přitom se obraceli s tichou otázkou v očích na ony onačejší majitele švýcarských bankovních kont: „Jste si opravdu jisti, že chcete právě toto?!“

Souvislosti - Švýcarsko má ve svých bankách vklady 3,46 bilionu švýcarských franků.
- To je přibližně sedminásobek hrubého národního produktu.
- Země předminulý týden přijala nouzová opatření na záchranu svých dvou největších bank UBS a Credit Suisse.
- Cílem bylo zabránit rozkladu důvěry ve švýcarský bankovní systém.

BOX
Švýcarsko na černou listinu? Německo se snaží prosadit, aby se Švýcarsko ocitlo na mezinárodní černé listině daňových rájů. Jeho požadavek zazněl minulý týden na schůzce Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). „Švýcarsko nabízí takové podmínky, které lákají německé daňové poplatníky k neplacení daní. Proto podle mého názoru Švýcarsko na takový seznam patří,“ řekl německý ministr financí Peer Steinbrück. „Švýcarsko je s námi připraveno spolupracovat jen tehdy, pokud se objeví případ daňových podvodů. Abychom ale prokázali konkrétní daňový únik, potřebujeme přesné informace, které Švýcarsko má, ale neposkytne je. V tom je ten problém,“ dodal Steinbrück. Švýcarsko na oficiálním seznamu daňových rájů v současné době není. Jsou tam pouze tři evropské země, a to Monako, Andorra a Lichtenštejnsko.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče