Světu vládnou emoce

19. ledna 2010, 13:20 - Benjamin Kuras
19. ledna 2010, 13:20

Chce-li se Západ přežít, musí obnovit smysl pro univerzální hodnoty, jež jej utvářejí

V ideologické atmosféře 20. století rozdělovaly svět konfliktní politické modely – socialismus, fašismus, kapitalismus. Dnešní svět je definován emocemi, které v tom či onom národě převažují, ovládají jeho psychologii a vnímání druhých a diktují mu jednání. Dle emoce, která nás ovládá, můžeme předpovídat své budoucí jednání a vývoj.

Strach, ponížení a naděje

Od této premisy odvíjí v knize The Geopolitics of Emotion: How Cultures of Fear, Humiliation and Hope Are Reshaping the World (Geopolitika emocí. Jak kultury strachu, ponížení a naděje mění svět) analýzu dnešního a odhad vývoje budoucího světa francouzský politolog s americkým vzděláním Dominique Moïsi – někdejší profesor Harvardovy univerzity a Ecole nationale d’administration a v současnosti College of Europe ve Varšavě.
Hlavními emocemi dělícími dnešní svět nikoli do dvou, ale tří výrazně odlišných bloků jsou strach, naděje a ponížení. Strachem a s ním spojeným pesimismem, poklesem tvůrčí energie, ztrátou sebevědomí a pudu sebezáchovy trpí téměř celá západní civilizace. Naděje a s ní spojený optimismus, sílící tvůrčí energie a vitalita pohání Čínu a Indii, jež vyrůstají v ekonomické obry předhánějící Západ. Ponížení a s ním spojená beznaděj a bezmocnost přecházející postupně v nenávist, touhu po pomstě a destruktivnost pak zmítá islámskými státy. Ostatní části světa, jako jsou Rusko, Jižní a Střední Amerika či Afrika, tápou mezi těmito třemi bloky. Do kterého z nich se zařadí, bude záležet na emocích, jež u nich převládnou.

Vztah s islámem a Asií

Ve vyváženém poměru jsou všechny tři emoce potřebné k zdravému životu. Problém nastává, převáží-li jedna příliš nad ostatními dvěma. Zdravá míra strachu nás chrání před nerozvážným sebedestruktivním furiantstvím. Přílišný strach nás však dokáže paralyzovat až k nečinnosti. Potřebná míra naděje nám dává energii k životu a tvorbě. Přehnaná míra naděje může vést k sebeklamu a utopii. Zdravá míra ponížení zmírňuje arogancí a agresivitu. Přílišné ponížení však degraduje, protože v nás vyvolává zášť a touhu po pomstě.
Chceme-li zjistit, oč konkrétní národ či stát v dnešním světě usilují a jaký to na nás může mít dopad, je třeba pochopit, která ze tří emocí u nich převládá, jak vznikla, udržuje se při životě a jak se k nám vztahuje – jak jsme k ní přispěli, jak ji můžeme změnit či jak se jí bránit. Dnešní konflikt Západu s islámem zhuštěný v tom izraelsko-palestinském je střetem emocí strachu a ponížení. Islám, jehož rozmach Evropa zastavila v 17. století, viní Západ – „sionisty a křižáky“ – ze všech svých nesnází. Reaguje na to tím, že si od něj vynucuje satisfakci.
Oproti tomu Asie, která se kdysi cítila podobně ponížená Západem a ještě víc Japonskem, se naopak rozhodla vzít na sebe odpovědnost. Chce se stát učenlivým žákem Západu a trumfnout jej v jeho vlastních kvalitách, aniž by přitom potřebovala přebírat jeho ideové hodnoty – například demokracii a lidská práva v případě Číny či omezení korupce, pokud jde o Indii. Získává sebedůvěru, že jednoho dne může Západ ekonomicky ovládnout. Nemá proto potřebu si na něm léčit mindráky a soustřeďuje se na realistické naděje v lepší budoucnost. Zároveň však sleduje, jak Západ stále víc propadá strachu ze zchudnutí, ztráty moci a kulturní identity, krachu finančnictví, nedostatku energetických zdrojů, terorismu, expandujícího islámu a z tvrdé ekonomické konkurence Asie. Strachu z toho, že ztrácí kontrolu nad vlastním osudem.

Nový pohled

Ve srovnání s Číňany nebo Indy se dnes západní člověk dokáže mnohem hůř mentálně i fyzicky přizpůsobovat měnícím se okolnostem. Je proto v akutním nebezpečí sílící destabilizace a ekonomického i politického úpadku. Navíc prochází obdobím slábnutí kulturní identity, hodnot, předností a výdobytků, a tím i sebevědomí a pudu sebezáchovy. Je proto snadněji porazitelný.
V tomto stavu jej ponížený a rozzlobený islám shledává zranitelným a vhodným terčem pro novou expanzi, jejímž cílem je vyřídit si se Západem účty. A nesebejistý, nadmíru sebekritický a hodnotově zrelativizovaný Západ na to reaguje dvěma způsoby, které však jsou kontraproduktivní, neboť je řídí strach. Jednak v islámských zemích – ze strachu o energetické zdroje a z organizovaného terorismu – zbrklými a nedomyšlenými vojenskými zásahy, které v nich posilují emoce ponížení a nenávisti. Jednak doma – ze strachu nevyprovokovat k větší nenávisti – ústupky vůči požadavkům rostoucího počtu přistěhovaných muslimů.
Moïsi zaostřením na identifikaci emocí nabízí nový pohled na vývoj světa. Ten bude záležet na tom, dokáže-li svět své emoce zvládat a ve vztazích s druhými je překonávat, aby neexplodovaly v katastrofální globální konflikt. A nabízí naději vycházející z drobných náznaků. V Asii je to reálná možnost pokračující prosperity a její humánnější distribuce. S růstem střední třídy – v Indii a Číně se na bezpečnou ekonomickou úroveň vyšplhalo už celkem sedm set milionů lidí – se zároveň zmenšuje i procento strádajících. Nakažlivou emoci naděje od Číny a Indie pomalu dostávají i sousední státy Indočíny, Filipíny a dokonce Malajsie a Indonésie, kde většinu obyvatel tvoří muslimové. Japonsko, Jižní Korea a Singapur již patří ekonomicky i politicky k Západu a ostatní Asiaté je i tak vnímají.
Čína navíc vytvořila s bývalými sovětskými asijskými republikami nové ekonomické uskupení nazvané „Šanghajská skupina“, v níž by čínská dynamika mohla převládnout nad vlivem islámu. Podobně by čínský vliv a ekonomická přítomnost mohly zapůsobit v Africe.

Nesnadné řešení

Uvnitř islámu se z emoce ponížení začínají vymaňovat Spojené arabské emiráty, v nichž s rostoucím ekonomickým sebevědomím slábne náboženská agresivita a nenávist vůči Západu. Další naděje spočívá v sílící statečnosti ponižovaných islámských žen, například v Íránu. Z ní by mohla vzejít nějaká humanističtější reforma islámu podobná evropskému osvícenství. Nerovnoprávnost žen a jejich nepřítomnost v ekonomice a politice patří k příčinám přetrvávající zaostalosti islámských zemí a jsou i hlavní překážkou jejich ekonomického a kulturního růstu na úroveň ostatního globalizovaného světa, připomíná Moïsi.
Pro nás jsou však nejdůležitější řešení, která Moïsi nabízí pro upadající vystrašený, nejistý a zmatený Západ. Nebude to snadné, protože to musí být spojeno s vědomím, že globalizací Západ ztratil světové prvenství. A bude se muset sžívat s bohatšími a vlivnějšími Asiaty a agresivnějšími muslimy, kteří se nedožadují naší běžné tolerance, ale mimořádné úcty. Pokud se s tím nenaučíme žít tak, abychom si zachovali přirozenou důstojnost a pevné místo v měnícím se světě, mohli bychom ze samého strachu brzy skončit v ponížení.

Jedinečný příspěvek
Dále si potřebujeme uvědomit, že strach je sice v tuto chvíli naší dominantní emocí, ale že je jen emocí, nikoli realitou. Emoce strachu, se kterou žijeme, však postupně může realitu vytvářet a stát se sebenaplňujícím proroctvím. Zároveň však může být strach východiskem k řešení – nástrojem k odstranění jeho reálných příčin. Proto musíme identifikovat, z čeho všeho máme konkrétně strach a proč. A poté začít rozlišovat mezi skutečně nebezpečnými hrozbami, jimž se musíme příslušnými způsoby bránit, a pomyslnými nebo poměrně neškodnými. Zbytečný strach z nich nás totiž okrádá o energii, jasnost myšlení a schopnost interakce s okolním světem.
To na jedné straně. Na druhé potřebujeme obnovit důvěru v naše kulturní a civilizační dědictví a demokratický model a začít je opět pracně pěstovat a ctít. „Strach, kterým teď trpíme, přímo souvisí s oslabením demokratického ideálu. Kultura strachu zužuje kvalitativní odstup, která kdysi existoval mezi demokratickými a nedemokratickými režimy. Strach totiž nutí země k porušování vlastních morálních principů založených na přísném dodržování zákona,“ připomíná Moïsi varování, jež se v dějinách demokracie mnohokrát potvrdilo. A vybízí nás, abychom emoci strachu vyměnili za emoci naděje.
Moïsi končí tím, že chce-li se Západ přežít v měnícím se světě, aniž by mu dominoval, musí v sobě obnovit smysl pro univerzální hodnoty, jež tvoří základ jeho existence, bránit je, pěstovat a udržovat při životě, aby zůstaly světu k dispozici. To je jeho jedinečný příspěvek světové civilizaci. Bez něj světu hrozí chaos.

Box:
The Geopolitics Of Emotion: How Cultures Of Fear, Humiliation And Hope Are Reshaping The World (Geopolitika emocí. Jak kultury strachu, ponížení a naděje mění svět)
AUTOR: Dominique Moïsi
VYDAL: The Bodley Head Londýn 2009
ROZSAH: 178 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče