Světová krize obra neporazila. Zatím...

27. prosince 2010, 13:09 - Libor Dvořák
27. prosince 2010, 13:09

Pevná ruka se vyplatila. Pomohly ovšem i vysoké ceny surovin

Současné ekonomické otřesy, jež postihly především euroamerickou oblast světa, do té či oné míry zasáhly téměř všechny země v okolí tohoto politicko-hospodářského uskupení. Rusko nevyjímaje. Jak se ale zdá, Ruská federace přes své významné napojení na euroamerický trh, zatím otřesům světové ekonomiky odolává docela dobře. Není žádným tajemstvím, že se tak děje především díky tomu, že v dobách konjunktury, způsobené vysokými cenami energetických surovin, tehdejší prezident Vladimir Putin dbal na to, aby byl vytvořen rezervní a stabilizační fond, který by v případě nesnází sloužil jako polštář, zmírňující případný hospodářský pád. Podle některých odhadů se úhrnná výše sumy v těchto fondech pohybovala kolem 700 miliard dolarů. Z těch už byla značná část utracena a teď záleží na tom, jak dlouho zbylé prostředky vydrží. Čili v podstatě na tom, jak dlouho bude pokles a stagnace světové ekonomiky trvat.

Specifika ruské ekonomiky

Přestože se Rusko nepodílelo na zahřívání světové ekonomiky úvěry, jež věřitelé později nemohli splácet, následky tohoto vývoje zažívalo stejně jako jiné země. Ocitlo se jak ve fázi umělého růstu, tak ve fázi krizové. V období konjunktury Rusové významně vydělali na vysokých cenách ropy a na přítoku zahraničního kapitálu, který stimuloval jeden z nejvyšších světových růstů cen akcií a boom spotřebitelských úvěrů. Ve fázi krize čelí odtoku tohoto kapitálu a strmému pádu cen energetických surovin.
K tomu, co již bylo řečeno o stabilizačních fondech, je třeba jistě dodat, že Rusko má dnes třetí největší zlaté rezervy na světě, což je rovněž považováno za jeden z faktorů relativně dobré kondice. V prvních několika měsících krize rubl utrpěl méně než měny jiných rozvíjejících se ekonomik. Stejně tak se ukázalo, že ruská vláda zatím nemá problémy s rozpočtovými výdaji, a to ani s těmi, jež si naplánovala již v předkrizovém období.
Vzhledem ke specifickému přístupu ruského státu, který má často tendenci vytlačovat zahraniční kapitál z těch oblastí ekonomiky, jež považuje za strategické, byl únik zahraničních peněz z Ruska velmi prudký. Ruský trh cenných papírů na počátku krize před dvěma lety poklesl mnohem hlouběji než trhy zahraniční. Jeho pád samozřejmě prohloubila jak pětidenní válka v Gruzii, tak i nevraživý postup proti některým mezinárodním korporacím působícím na ruském území. Hodně by o tom mohla vyprávět například těžařská společnost TNK-BP.

Padal průmysl i měna

Další vývoj byl klasický: Banky si jak navzájem, tak ve vztahu k jiným partnerům přestaly věřit a významně omezily úvěry. Vkladatelé si peníze ze svých účtů začali vybírat, což bankovní domy dále rozkolísalo. Stát ve snaze odvrátit neblahý vývoj směrem k masovým bankrotům vyčlenil velké prostředky na stabilizaci bankovního sektoru. To se sice podařilo, ale četné společnosti, závislé především na dalších a dalších úvěrech s nízkým úrokem, se ocitly ve svízelné situaci. Od listopadu 2008 započal prudký pokles průmyslové výroby. Pád byl ještě strmější než v nejtěžších okamžicích velmi těžkých let devadesátých. Ze všeho nejvíc utrpěl hutní průmysl, automobilový průmysl, stavebnictví a výroba stavebních materiálů. K tomu se připojil i prudký pokles výnosů z exportu.
Zajímavý byl i vývoj kursu rublu. Ten ve druhé polovině roku 2008 zpočátku klesl jen nepatrně, ale na přelomu let 2008–2009 došlo ke hlubokému propadu hodnoty ruské národní měny. Počátkem roku 2009 se sháňka po tvrdých valutách snížila a ruská ústřední banka vyhlásila politiku měnových intervencí, jíž další pád rublu omezila. K tomu jen dodejme, že současný kurz se pohybuje kolem 30 rublů za americký dolar a kolem 40 rublů za euro.

Stopka nad propastí

Více než dvouletý pokles ekonomiky vedl k podstatnému snížení rozpočtových příjmů. Tento deficit byl, jak už ostatně bylo řečeno, financován z rezervního fondu, který se ovšem rychle vyprazdňoval. Navzdory obavám se ale úplně nezhroutil, a to díky poměrně slušnému růstu cen energetických surovin, který začal ve druhé polovině roku 2009.
Ve druhé polovině roku 2010 mírně oživší ruská ekonomika stejně jako jinde ve světě své rekonstrukční snažení opět oslabila. Zároveň se ovšem začala zvyšovat inflace, způsobená zvýšením objemu oběživa. Ústřední banka se nicméně snaží udržet dnešní kurs rublu tak, že na jedné straně omezuje dovozy a na straně druhé zvyšuje své rezervy, aby jí v případě dalších nepříznivých změn ve světové ekonomice pomohly odvrátit či alespoň oddálit překotný pokles hodnoty ruského rublu.
Jaké jsou tedy vyhlídky ruské ekonomiky do příštích let? Dokud se ceny ropy na světových trzích budou pohybovat dostatečně vysoko a nové příležitosti v ruské ekonomice budou znovu lákat investory, může se rubl cítit poměrně jistě. Jak už jsme uvedli, ruská centrální banka má dost prostředků na to, aby poměrně dlouhou dobu chránila kurs národní měny před prudkým pádem dokonce i tehdy, kdyby se situace ve světové ekonomice opět zhoršila. To však nemůže trvat věčně a řada ruských i zahraničních finančních odborníků již dnes tvrdí, že další pokles kursu rublu bude hlubší než na přelomu let 2008–2009.

Čínská zeď by se hodila

Největším problémem současné ruské ekonomiky je ovšem její struktura. Obecná obava z toho, aby se Rusko nestalo jen surovinovým přívěškem zbytku světa, především rychle se rozvíjející Číny, jejíž mimořádný vliv na hospodářství ruského Dálného východu už se nikdo ani nesnaží tajit, je zcela pochopitelná a uvědomuje si ji i současný vládnoucí tandem. Proto tak často slýcháme Putinovo zaklínadlo „inovace“ či Medveděvovo „modernizace“. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? Připomeňme si dva konkrétní případy, které takříkajíc hasil premiér Putin. Oba zásahy byly totiž čistě administrativní a se sporným či žádným výsledkem.
Na právě zmíněném Dálném východě se vláda pokusila zvýšit clo na auta s pravostranným řízením, dovážená hlavně z Japonska. Jiná auta na ruském tichooceánském pobřeží už vlastně ani nejezdí. K tomu premiér sliboval bezplatný železniční dovoz produkce automobilky VAZ v jihoruském Togliatti. Výsledkem byly největší lidové bouře v této oblasti od Putinova příchodu k moci a toto řešení od stolu samozřejmě nic dobrého nepřineslo.
Možná ještě horší byl loňský případ cementárny a hliníkárny ve městě Pikaljovo při autostrádě z Moskvy do Petrohradu. Majitel podniků, ruský oligarcha Oleg Děripaska, v nich zastavil provoz a nevyplatil dělníkům mzdy. Ti tedy udělali živý řetěz na zmíněné mimořádně důležité dopravní tepně a na svůj problém takto upozornili. Krátce nato Putin přijel, Děripaskovi nařídil, aby továrny opět uvedl do provozu a peníze lidem vyplatil. Což ovšem není řešení – Děripaskovo rozhodnutí zastavit nerentabilní podniky bylo ekonomické, kdežto Putinův příkaz obnovit v nich provoz byl vynucený politický krok. Pikaljovo je navíc oběť systému sovětských tzv. monoměst, tedy v podstatě obrovských sídlišť, nalepených na někdejší podniky tzv. všesvazového významu, tedy velkotovárny, pro jejichž produkci dnes často není odbyt. V monoměstech dnes žije na 40 milionů lidí, kteří jsou dnes a denně ohroženi stejně jako Pikaljovští.
Úplně nejhorším problémem současné ruské ekonomiky je ovšem tendence vracet se alespoň v rozhodujících oblastech k tomu, čemu se říká dirigistický způsob řízení. Dokud v ruském hospodářství neskončí v mnoha ohledech sovětské pořádky, ani vysoké ceny energetických surovin ho natrvalo nezachrání.
Libor Dvořák, Český rozhlas 6

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče