Svět bez inflační daně

27. dubna 2010, 14:41 - Josef Šíma
27. dubna 2010, 14:41

Měnová politika

Podtitul: Klesající ceny mohou být znakem prosperity

Dříve marginální téma podstaty měnové politiky dnes oslovuje miliony lidí. Například kniha amerického kongresmana Rona Paula s výmluvným názvem End the Fed (Zrušte centrální banku) patřila v minulých měsících k neprodávanějším titulům z oblasti literatury faktu v USA. Od dob dvojciferné inflace v 70. letech se nyní lidé opět začínají ptát, jak vlastně centrální bankovnictví funguje, jaká je role centrálních bank při vzniku inflace, proč vlastně ceny rostou, zda to tak musí nutně být a kdo může za to, že se nám kupní síla vytrácí z peněženek.

Zlo inflace

Inflace, tradičně definovaná jako zvyšování množství peněz v oběhu, má řadu dopadů, jeden z nich je však nejničivější. Nově vytvořené peníze vyvolávají tlak na růst cen (více peněz kupuje stejně zboží). Ten, kdo má přístup k novým penězům první, může kupovat za staré ceny; v důsledku inflace vydělá. Ten, kdo se dostane k nově vytvořeným penězům později či vůbec ne, ztrácí, neboť ceny výrobků, jež kupuje, rostou. Inflace tedy představuje zákeřnou daň na držení hotovosti – miliony běžných lidí tratí, zatímco menšina (producent inflace a subjekty na něj napojené) může výrazně vydělat. Ve své podstatě je jedno, kdo a jak nové peníze do oběhu dostává, zda jsou to ilegální padělatelé nebo legální tiskařské stroje centrální banky. Přesun bohatství k emitentovi nových peněz nastává vždy. Ziskovost tištění peněz vysvětluje, proč i přes drastické tresty stále dochází k jejich padělání, stejně tak pomůže vysvětlit, proč je takový zájem o práci v centrální bance a vede se takový boj o pozici guvernéra. Kdyby se aktivity tohoto druhu rozšířily, nebo se jim začalo věnovat velké množství lidí, schopnosti hospodářství produkovat by byly dramaticky sníženy a peněžní ekonomika by mohla být dokonce zahubena, což zažíváme například v dobách hyperinflací. Proto mají centrální bankéři monopol na svou činnost, padělatelé jsou postaveni mimo zákon a naprostá většina lidí nevyrábí peníze, ale zboží a služby, jež se za peníze směňují.

Požehnání deflace

Jde to však bez inflace? Je možné z ekonomiky vymýtit neviditelnou a pro mnohé těžko pochopitelnou inflační daň? Pro člověka odkojeného 20. stoletím jde o těžkou představu. Minulé století totiž bylo bezprecedentním, co se týče nárůstu cen, který trval v podstatě po celou dobu po druhé světové válce; pouze se zrychlovalo či zpomalovalo jeho tempo. A lidé si na inflaci zvykli tak, že se začali bát poklesu cen. Centrální banky začaly nárůst cen dokonce takzvaně cílovat, tedy veřejně se zaručovaly za to, že ve spolupráci s bankovním sektorem vyrobí tolik peněz, aby ceny v průměru vzrostly o X procent. Pro člověka století devatenáctého by takováto činnost bank byla naprosto nepřijatelná, ne-li kriminální. On byl totiž v principu zvyklý na to, že nebyl inflační daní zdaňován. V jeho světě ceny pomalu klesaly s tím, jak se zvyšovala efektivita výroby. Dle poklesu cen výrobků v jednotlivých odvětvích bylo možné usuzovat na jejich dynamiku, jejich úspěšnost. Ceny nebyly deformovány politikou, tedy tím, jak má které odvětví blízko či daleko k emitentovi peněz. Nebylo možné, tak jako dnes, zapojit se do přerozdělování inflační daně. Úspěšnost byla podmíněna snižováním nákladů, a ty spolu s konkurencí nutily ke snižování cen. Spotřebitel získával. Nikdo nežil na úkor druhého. Těžko představitelné?

Efektivní odvětví

I dnes máme celé sektory hospodářství, které vykazují vlastnosti světa 19. století. Výroba počítačů, televizí, mobilů a podobně probíhá ve světě klesajících cen. Tato dnes nejefektivnější odvětví totiž vytvářejí takový tlak na pokles cen, že „přetlačí“ inflační efekty produkované centrální bankou, a spotřebitel může zažít „sektorovou deflaci“. A díky příkladu této deflace i dnes můžeme ukázat, že pokles cen není symptomem problémů, o čemž je mnoho lidí přesvědčeno, ale naopak vlastností zdravé a rychle se rozvíjející ekonomiky. Jak dokládá řada dnešních sektorů, v prostředí klesajících cen výstupů se dá bez problémů investovat a inovovat. Navzdory přesvědčení mnohých, že spotřebitelé budou donekonečna odkládat nákupy stále se zlevňujících výrobků, a firmy budou mít proto problém udržet se na trhu, vlastníme dnes moderní mobily, televize i počítače a těšíme se na budoucí, ještě dokonalejší výrobky. Všeobecně klesající ceny, na rozdíl od rostoucích, problém nepředstavují. Jsou dokladem toho, že nám bankéři neničí peníze a žijeme ve světě bez inflační daně. A takový svět je lepší než dnešní svět inflace a inflačních bublin.

Graf:
Pokrokem k nižším cenám Spotřebitelské ceny v USA (1913=100) Pramen:

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče