Superhrubou mzdu na výplatní pásku!

02. ledna 2006, 00:00 - PhDr. René Hladík, CSc.
02. ledna 2006, 00:00

Hlasy čtenářů Velmi mne zaujalo téma superhrubé mzdy, kterému jste se věnovali v Profitu č. 48/2005. V diskuzi jsem však postrádal jeden z možných názorů na tuto problematiku. Totiž ten, že odvody podnikatelů na zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance jsou ve skutečnosti neekvivalentní směnou.

Hlasy čtenářů

Velmi mne zaujalo téma superhrubé mzdy, kterému jste se věnovali v Profitu č. 48/2005. V diskuzi jsem však postrádal jeden z možných názorů na tuto problematiku. Totiž ten, že odvody podnikatelů na zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance jsou ve skutečnosti neekvivalentní směnou. Podnikatelé hradí ze svých tržeb část zdravotního a sociálního pojištění za jiné osoby (své zaměstnance), aniž dostávají nějaké protiplnění. Podnikatelé nemají lepší zdravotní péči, než ostatní, ačkoliv platí nejen za sebe, ale také za druhé. Když podnikatel platí část důchodového pojištění třeba za sto zaměstnanců, nikdo mu za to nepoděkuje, žádných budoucích sto důchodců-zaměstnanců nedá podnikatelidůchodci nic ze svého důchodu. Tento úhel pohledu nám objasní překvapující souvislosti. Za synonymum „sociálního státu“ se pokládá bezplatná lékařská péče a sociální systém starobních a dalších důchodů. Kdo ale financuje tento systém? Které osoby se podílejí na naplňování zdrojů pro tyto systémy? Podle zákonů České republiky je zdravotní pojištění za zaměstnance placeno ze dvou třetin podnikateli (zaměstnanec 4,5 % a podnik 9 %) . U sociálního pojištění to jsou prakticky tři čtvrtiny (zaměstnanec 8 % a podnik 26 %). To fakticky znamená, že dvě třetiny lékařské péče a tři čtvrtiny důchodů jsou hrazeny podnikateli. To, že současní důchodci dostávají své důchody, není tím, „že celý život platili sociální pojištění“, jak je mezi lidem velmi rozšířeno. Ze tří čtvrtin jsou tyto důchody financovány z majetku současně fungujících podnikatelů. Tato klíčová sociálně ekonomická role podnikatelského sektoru ale není z nějakého záhadného důvodu ani uznávána, ani odměněna. Představme si, že by se situace otočila. Že by zaměstnavatel řekl svému zaměstnanci: „Až dosud jsem platil určitou částku ze svých peněz ve prospěch tvého důchodového pojištění. Nyní to otočíme, nyní budeš platit ty ze svých peněz určité procento na mé důchodové pojištění“. To by řadě lidí připadlo jistě absurdní. Opačná situace se ale zdá všem normální. Charakteristickým detailem je například to, že podnikatelé jsou šikanováni za to, že neodvedou tu část sociálního pojištění za zaměstnance, které figuruje na výplatní pásce. To je dnes trestným činem. Představme si to ale jinak: kdyby zaměstnanci dostali výplatu včetně této části pojištění a měli by je oni sami odvádět pojišťovnám. Jistě by vzniklo velké procento neplatičů, podobně jako dnes existuje jisté procento neplatičů nájmů. Zdali by i takové dluhy byly trestným činem? Neplní i zde podnikatelé sociální roli v tom, že za zaměstnance vše „vyřídí“? A není tomu z toho důvodu, že vládní úředníci i pojišťovny tuší, že podnikatelé tuto sociální roli vykonají lépe, než by ji vykonávali sami zaměstnanci? Celá kauza „superhrubé mzdy“ má hlubší význam. Nemá pravdu Miroslav Kalousek, když pokládá diskuzi o tom, zda je pojistné nákladem zaměstnavatele či zaměstnance za nedůležitou. Jde ve skutečnosti o principiální věc. Zákon přece jasně říká, co je to hrubá mzda, všichni vidí, jakou smlouvu a na jakou částku podepisují, jaké zdravotní a sociální pojištění z této částky platí zaměstnanec. Dále zákon jasně říká, co musí zaplatit ze svých tržeb, tedy ze svého majetku, podnikatel za zaměstnance. Zákon dále neuvádí žádné protiplnění, které by měl za tyto platby poskytnout zaměstnanec podnikateli. Jde tedy o neekvivalentní směnu, v podstatě o vykořisťování podnikatelů. To je poněkud zmírněno a zároveň zakryto tím, že částky takto placené podnikatelem může podnikatel dát do nákladů. Tím opticky splývá tato neekvivalentní platba s jinými náklady (suroviny, energie, hrubé mzdy atd.), jež jsou ale platbami ekvivalentními, tedy „za něco“. Je-li již jednou na světě taková neekvivalentní platba, měla by být veřejně přiznána, plátcům poděkováno a jejich role vyzdvižena. Proč se tak neděje? Název článku v Profitu můžeme tedy parafrázovat. Místo „Ať lidé vědí, kolik státu platí na pojištění“ můžeme napsat „Ať lidé vědí, kolik jim platí podnikatelé (ze svého majetku) na pojištění“. PhDr. René Hladík, CSc. vedoucí katedry ekonomie FSE Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče