Suma Sumárum: Daně zaměstnanců i OSVČ

24. listopadu 2011, 10:37 - Profit, TZ
24. listopadu 2011, 10:37

Daně jsou největším příjmem státního rozpočtu. Z čeho všeho platíme daně a co udělat, abychom státu se svých příjmů odváděli co nejméně, se vám pokusím poradit další díl pořadu Suma sumárum.

Foto: Česká televize

Ve dvou příbězích srovnáme, jaké daně platí zaměstnanci a jaké OSVČ. Ukážeme vám, že většina lidí vůbec netuší, jaké daně platí, z čeho a co si lze z daňového základu odečíst. Odborníci i náš ochránce spotřebitelů Patrik Nacher vám pomohou se v daních placených v této republice orientovat. Své názory nám poví děti i známé osobnosti. A Tomáš Sedláček vysvětlí, proč je třeba řešit spíše než výši daní to, zda jsou stát peníze vybrané na daních dobře utráci. Tento díl režírovala Alena Derzsiová.

Švec má spravovat boty a ne si pořád hlídat daně. Co by to bylo za řemeslo, kdyby se nedělalo pořádně. Jenže pokud si stěžujeme na prošlapané boty, že nám je nikdo pořádně neopraví, tak za to samotní ševci, opravdu nemůžou. Je jich totiž bohužel v současné době jako šafránu.  Ale najdou se i světlé výjimky, které potvrzují pravidlo. Ševče, drž se svého kopyta!

Sám, jako voják v poli

Robert Večeřa je švec, který má svou práci moc rád. Vyučil se a u řemesla také zůstal. Měl rád pohádky a tak po vyučení zamířil do filmových ateliérů Barrandov. Nevydržel tu ale  dlouho. „Měl jsem romantické  ideály, že budu v prostředí, které voní šminkou, že se tam budu podílet na výrobě kostýmů, pro různé filmové zakázky. Jenže jsem byl naivní a i když jsem byl zaměstnanec, což pravda skýtalo řadu výhod, tak jsem v kolektivu „starých mazáků“ nedokázal obstát. Moje sny o pohádkovém prostředí se rozplynuly a já jsem se rozhodl raději zariskovat. Odešel jsem na „volnou nohu“. Nejprve jsem si našel maličkou provozovnu v pražských Vršovicích, zařídil si živnost a všechny potřebné náležitosti k samostatnému podnikání a vsadil jsem na štěstí. Jsem totiž optimista.

Daně, jak na ně?

Povedlo se a po čase jsem měl řadu stálých zákazníků a pracoval jsem od rána do večera. Jen mě trochu začala unavovat papírová stránka věci - a to účetnictví a daně. Protože mám rád všechno v pořádku, tak jsem se v bezesných nocích převaloval v posteli, zda mám skutečně vše tak, jak má být. Každý dopis od finančního úřadu mne dokázal hodně znepokojit. Jako maličký podnikatel nesmí člověk udělat žádnou chybu, to po vás hned jdou. Když to někdy vidím v televizi, co se u nás děje, všechny ty daňové úniky, korupce, jak všichni kradou, tak mi z toho je smutno. Ale co, říkám si, zase jsem svým pánem! Nakonec jsem pro klid nocí i těhotné manželky najal paní účetní, která se mi o moje daně dobře stará.

Drahota na prodej a ukradené boty

Řekl jsem si, teď mám čistou hlavu, co kdybych si najal učedníka a firmu maličko zvětšil. Měl bych čas na rodinu, která se mi rozrostla o druhé děcko. Žena na mateřské, plínky taky něco stojí, tak znovu zariskuji a najdu šikovného ševce do party. Obešel jsem pár obuvnických firem a se zlou jsem se vrátil,“ říká pan Večeřa. A pokračuje: „Nedělej to, říkali mi všichni okolo. Platíš daně? Platíš. Odvádíš sociální a zdravotní? Odvádíš. Platíš pronájem? Materiál?  Platíš. Už to přece něco stojí! Stát tě okrádá na dvojitých daních,  zaplatíš daň ze všeho, co koupíš a pak ještě jednou finančáku, vše se zdražuje, nevíš, co bude zítra. Dorazili mě ševci, kteří svou živnost nikdy raději nerozšířili. Řekl mi jeden - učedník byl u mě týden a najednou jsem zjistil, že mi chybí materiál. Prostě kradl jako straka. A proč taky ne? Stát krade přece veřejně!  - rozčílil se do běla starší podnikatel, o kterém jsem si myslel, že mě v rozšíření podnikání povzbudí.  Byl jsem z toho smutný, ale co dál?

Malá živnost, ale s láskou

Vrátil jsem se zase zpátky na zem. V maličké provozovně v Praze 10 mám klid, slušný nájem a věrné zákazníky, kteří se mi vracejí se slovy, že nejsem nejdražší. Rodina mě sice moc neužije, ale máme svou jistotu, sám sobě nic neukradnu a daně, které se pořád na všem zvyšují, mě nutí šetřit. Ale, co. Mám zdravé krásné děti, bezvadnou manželku, řemeslo, které mě baví,“ dodává Robert Večeřa, který už na ideály nevěří. Jeho verpánek se točí, opravna voní kůží a on si libuje, když ho zákazníci pochválí. Vyskakovat si nemůže, sny odsouvá do budoucna a jen přemýšlí nad tím, proč všechny vlády jen slibují a skutek utek´.

Malý podnikatel jen platí státu, za svou šikovnost. To je ale moc divná daň. Jak to mají velcí podnikatelé? To si neumí pan Večeřa raději ani představit. Vlastně ano, někteří už  žijí a nebo mají firmy v daňových rájích, tak, aby státu nedali vůbec nic.  Ale jsou jen rozervaní z toho, aby o své zlaté cihly vlivem krize nepřišli.

Mám se vlastně líp než oni, kteří se každý den třesou, aby jim někdo jejich peníze nevyfoukl,“ směje se švec a usedá k šicímu stroji, aby zašil rozpáranou průmyslovou botu.  Zpověď sympatického ševce z Vršovic, ale i rodiny, která ze svých výplat odevzdá na daních více než 60 procent příjmů. Že to není možné? Ale ano a možná se to týká i vás. To vše uvidíte právě dnes večer v pořadu Suma sumárum aneb Kde jsou mé peníze na ČT 1 ve 21 hodin.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče