Stupidní Pakt stability? Ne, stupidní výrok!

16. prosince 2002, 00:00 - Vilém Barák, publicista
16. prosince 2002, 00:00

Předseda Evropské komise Romano Prodi, pyšnící se zároveň titulem profesor ekonomie, označil Pakt stability za stupidní a vyzval k větší toleranci k zadlužování. Jak tomu máme rozumět? Pakt stability, narušovaný v poslední době Francií i Německem, byl souborem pravidel zakazujícím členským zemím eurozóny rozpočtový schodek vyšší než tři procenta HDP.

Předseda Evropské komise Romano Prodi, pyšnící se zároveň titulem profesor ekonomie, označil Pakt stability za stupidní a vyzval k větší toleranci k zadlužování. Jak tomu máme rozumět?

Pakt stability, narušovaný v poslední době Francií i Německem, byl souborem pravidel zakazujícím členským zemím eurozóny rozpočtový schodek vyšší než tři procenta HDP. Měl za cíl zajistit výdajovou odpovědnost u různorodé skupiny zemí, chystající se vytvořit měnovou unii.

Jaká je výdajová odpovědnost české vlády?

Sotva byl plánovaný schodek na příští rok ve výši 157 miliard korun jako v Enronu (americké společnosti proslulé falšováním účetnictví) pouhým škrtem pera zmenšen na 11 1,3 miliardy korun, již chce vláda zavádět další sociální dávky (na vzdělání, plošné přídavky na děti) v úhrnu za 20 miliard korun. Přitom v oblasti důchodů v souvislosti s demografickým vývojem spojeným s průběžným systémem dřímá časovaná bomba, České dráhy čekají na konkurz a na úhradu ztráty z osobní dopravy (30 mld. Kč), nemocnice dluží dodavatelům a zdravotní pojišťovny nemocnicím, bude nutné financovat překročený deficit letošního rozpočtu, nejsou zřízeny Špidlovy svěřenecké fondy pro nově narozené děti atd. V kalkulaci rozpočtu není hlavně zahrnut fakt, že lidé přesouvají a budou přesouvat v důsledku vysokých berní své aktivity do „šedé“ ekonomiky. Vývoj letošního rozpočtu není také nijak optimistický. Se závazností zákona o státním rozpočtu si vláda nedělá vůbec žádné starosti.

Deficit nevede k růstu

Je příznačné, jak tuhý kořínek má pseudoteorie J. M. Keynese, že v době hospodářské recese je rozumné zvýšit rozpočtový deficit v zájmu vyvolání hospodářského růstu. Tato myšlenka má mezi politiky nespočet obdivovatelů, jelikož vládním výdajům financovaným veřejným dluhem poskytuje alibi zdánlivé odbornosti. No a výdaje znamenají voličské hlasy a ty zase funkce. Samozřejmě, že tzv. ekonomové, kteří hlásají pro vládu tak příjemné teorie, jsou v kolektivu politiků oblíbeni, a ti se jim odměňují výnosnými posty, granty a veřejným věhlasem. A kruh „já tobě a ty mně“ se uzavírá. Sestavování státního rozpočtu však nemá s ekonomií vůbec žádnou spojitost. Je to záležitost kalkulantů sčítajících a odčítajících miliardy korun a sociálních inženýrů prosazujících výdaje z cizích kapes, a to k dosažení cizího dobra podle svých představ.

Je to jako s drogami

Pumpování peněz do hospodářství sice dočasně zvyšuje poptávku a tím i produkci, ale následně dochází k postupnému růstu cen. Situace se ustálí, a v nové rovnováze může „růstový“ impulz poskytnout jenom další, větší dávka státních výdajů. Aby byla podobnost s drogovou závislostí úplná, současně se deformuje struktura výroby, kdy část zdrojů se přesouvá do oblastí, které neodpovídají přání zákazníků (podniků i spotřebitelů). Vždy na konci tohoto uměle vyvolaného rauše se hospodářství nachází ve větším stupni neefektivity i chaosu a vznikají ještě rozsáhlejší problémy, než byly před finanční injekcí. Zároveň obchodní banky nakupují státní dluh namísto poskytování úvěrů podnikatelům a protože se do celého procesu nechává ráda vtáhnout centrální banka, inflace znehodnocuje úspory obyvatelstva a k potěše vlády i její závazky. Výrok Romana Prodiho, že Pakt stability je stupidní, byl stupidním výrokem nikoliv ekonoma, ale přízemního politika.

Hlavními nástroji nepřímého vyvlastňování obyvatelstva státem jsou berně, cla, inflační vytváření nových peněz centrální bankou (tiskem a poskytováním „půjček“ obchodním bankám), peněžní transfery od občanů k zájmovým skupinám a hromadění nesplatitelných rozpočtových dluhů. Státní rozpočet je pouze orientační, vždy deficitní a nesestavují jej ekonomové (ani nemohou), ale pouze věštci (odhadující příjmy), počtáři (sčítající a odčítající tyto vybájené miliardy) a sociální inženýři, plánujícím za cizí peníze svoji představu cizího blaha.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče