Strašák velké koalice

17. dubna 2009, 14:46 - Petr Nováček
17. dubna 2009, 14:46

Společná vláda ODS a ČSSD by nemusela zúčastněným stranám ublížit a být i užitečná

Bohuslav Sobotka, mnohými považovaný za „korunního prince“ ČSSD, nedávno v Právu prohlásil: „Patřím k lidem, kteří na půdě sociální demokracie otevřeně říkají, a řekl jsem to i před tím, než jsem kandidoval na funkci statutárního místopředsedy, že nepodporují myšlenku velkých koalic. Velká koalice ČSSD a ODS by zničila charakter mé politické strany. A koneckonců by posílila extrémní tendence na naší politické scéně. Ale toto (formující se vláda Jana Fischera – pozn. red.) není velká koalice.“ V tom – a asi v máločem jiném – je zajedno s expředsedou strany Milošem Zemanem, jenž před volbami 2006 společně s Jiřím Paroubkem velkou koalici ČSSD a ODS, názorově to protilehlých stran, odmítl jako zradu na voličích. Zeman názor nezměnil, zatímco Paroubek, dožadující se pro ČSSD podílu na moci, po patových volbách až do prosince 2006 o velké koalici tu a tam také vyjednával. Nejspíš se v něm ozvala zkušenost bývalého náměstka primátora na pražské radnici, kde osm let fungovala velká koalice ODS a ČSSD ke spokojenosti obou stran.
Fischerova vláda – v tom má Sobotka pravdu – opravdu není velkou koalicí. ODS a ČSSD ji s „přicmrdnutím“ zelených sice sestaví a ve sněmovně zajistí důvěru, ale protože se vzápětí budou muset vrhnout do konfrontační předvolební kampaně, budou se tvářit, že s Fischerovým kabinetem nemají nic společného. Parlamentem společně prostrčí několik neodkladných zákonů, ale jinak bude Fischerova vláda především údržbářská a bez velkých, neřku-li reformních ambicí. Ty by samozřejmě mohla mít a prosadit je skutečná velká koalice, kdyby v ni vyústily říjnové předčasné volby. Taková možnost není zdaleka jen teoretická, jak potvrzují dubnové průzkumy stranických preferencí STEM a CVVM. Obě nejmenší parlamentní strany, KDU-ČSL a zelení, dle nich plavou nad pětiprocentní čarou ponoru. Kdyby se pod ni měly v říjnových volbách potopit, Poslaneckou sněmovnu by ovládl trojlístek ODS, ČSSD a KSČM. V úvahu by pak připadaly tři možnost: menšinová, labilní vláda buď ČSSD nebo ODS, levicová vláda ČSSD–KSČM a velká koalice ODS–ČSSD.
Na obě velké strany by to byl nápor. Zničit jejich charakter, jak se v případě ČSSD obává Sobotka, by však velká koalice mohla, jen pokud nemají pevný charakter. A to je možné. Uvědomíme-li si, že ODS byla vymyšlena a pro Václava Klause založena jako nástroj k provedení ekonomické transformace a ČSSD Zemanem slepena z kousků v celek, o jehož názorový profil vůdce nedbal. V obou stranách se sice pracovalo na dlouhodobějších programech, ale uzavřením „opoziční smlouvy“ v létě 1998 v nich převládl pragmatismus. ODS výměnou za kontrolní roli v Parlamentu i jinde (rozuměj za prebendy) umožnila vznik Zemanovy menšinové vlády, jejíž manévrovací prostor měla pod kontrolou a kterou se zároveň zavázala nesvrhnout. „Stabilní politické prostředí“, jež „opoziční smlouva“ nastolila tím, že opozice přestala být opozicí a vláda suverénním orgánem moci výkonné, zpochybnilo charakter jak ČSSD, tak ODS a způsobilo rozmach politicko-ekonomických olivových bratrstev neboli klientelismu.
Na rozdíl od takzvané opoziční smlouvy (už sám její název je protimluv, neboť v demokratických poměrech jde opozice vládě „po krku“ a navzájem neuzavírají žádné „smlouvy“) by regulérní, nekamuflovaná velká koalice nejenže nemusela charakteru zúčastněných stran ublížit, ale mohla by být i v lecčems užitečná. Vládnout koaličně předpokládá na jedné straně zásadovost a na druhé tolerantnost a ochotu ke kompromisu, vnímanou nikoli jako slabost. Kdyby šlo o koalici velkou, čili dvojčlennou bez lidoveckého či jiného „fíkového listu“, ČSSD a ODS by se neměly na koho vymlouvat a společně by sdílely odpovědnost za stát. V určité fázi by se proto nemohly nedomluvit na reformě zdravotnictví, penzijního systému a dalších nutných a zásadních změnách. Výsledek by byl sice kompromisem, ale trvanlivějším, než prosadí-li reformy garnitura, řekněme modrá, a v příštích volbách zvítězí růžová, která je zruší.
Velká koalice není ideálem, k němuž je dobré se upínat. Také však není strašákem, kterého je nutné se děsit. Jistě, vyvažování pravo-levých či jiných protiv, zejména trvá-li léta jako v Rakousku za velkých koalic lidovců a socialistů, umrtvuje politickou soutěž, a tedy také kontrolu vládní moci. Ta má potom tendenci rozdělit si mezi sebe stát jako pašalík od ministrů až po školníky. Navíc vládnou-li spolu zemi dlouhodobě dvě strany, mohou se navzájem kritizovat jen krotce, takže pověstného klacku na „ty nahoře“ se časem obvykle chopí někdo důraznější: komunisté, nacionalisté a vůbec extremisté všeho druhu. Zatím u nás nemáme „českého Haidera“, jehož si vlastně vypiplala velká koalice v Rakousku. Může se však objevit, pokud by zdejší politici českou společnost jaksepatří otrávili. Takové „talenty“ mezi našimi politiky máme, ale už dnes i bez velké koalice.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče