Strach přichází z Číny

ZLÝ SEN ČESKÝCH TEXTILÁKŮTrh Evropské unie je pro asijské textilní zboží od nového roku plně otevřen. Naopak asijské trhy se proti evropské produkci dobře chrání. Z jednostranného opatření těží Čína, plakat budou všichni ostatní.

Zatímco v roce 1990 pracovalo v domácím oděvním průmyslu čtvrt milionu, dnes je to jen sto tisíc.

ZLÝ SEN ČESKÝCH TEXTILÁKŮ Trh Evropské unie je pro asijské textilní zboží od nového roku plně otevřen. Naopak asijské trhy se proti evropské produkci dobře chrání. Z jednostranného opatření těží Čína, plakat budou všichni ostatní. České textilky znají trh bez dovozních kvót a dalších omezení importu velmi dobře. Přesně takové podmínky nastaly na jejich domácím teritoriu před více než deseti lety, kdy padly bariéry na dovoz asijského zboží. A tuzemští výrobci na svém dvorku prohráli. Nebyla to však porážka tak tragická, bylo totiž kam utéct. Záchranou byl jednotný západoevropský trh chráněný před asijským a hlavně čínským nájezdem importními kvótami a cly. Jejich ochranu si mohly domácí firmy užít posledních osm měsíců loňského roku, poté, co Česko vstoupilo do Evropské unie. Jenže teď je všechno jinak. Kvóty od nového roku zmizely v celé „pětadvacítce“, kam tuzemští výrobci vyváželi drtivou většinu své produkce. A právě tady se nyní znovu utkají s levnou asijskou konkurencí, která stojí za dlouhodobým poklesem domácí textilní produkce. „Podniky orientované striktně na český trh měly velké problémy. Buď je zvládly, nebo zanikly. Velké firmy se přeorientovaly na export. Teď se obáváme, že stejný boj nás čeká o trh evropský,“ charakterizuje situaci na počátku 90. let a dnes viceprezident Asociace textilního oděvního a kožedělného průmyslu (ATOK) Jiří Kohoutek a dodává: „Tehdy ale ještě bylo kam jít, dnes už ne, protože ostatní trhy jsou pro nás zavřené.“ TO NENÍ FÉR!

Právě jednostranné otevření trhu je to, co textilákům nejvíce vadí. Liberalizaci jako takovou by ustáli, jen kdyby byla stejná i v případě asijských trhů. Zatímco Evropská unie svůj trh uvolnila, asijské a jihoamerické země si ty své nadále chrání vysokými cly a jinými bariérami. Proto bylo také vloni slyšet hlasité požadavky na prodloužení ochrany unijního kolbiště o další tři roky. „Někteří nás upozorňují, že jsme měli deset let na to, abychom se na otevřený trh připravili. Oni ale (představitelé asijských a jihoamerických zemí - pozn. red.) měli deset let na to, aby své trhy otevřeli,“ zlobí se Kohoutek. Podle něho nyní musí česká vláda přesvědčit Unii, aby přiměla Čínu dovozní překážky zrušit. Ta se zatím uvolila pouze k „úpravě“ exportu. Necelých 150 vývozních položek zatížila symbolickými cly, v přepočtu 50 až 80 haléři za kus nebo sadu oděvního zboží. To však určitě nenahradí fakt, že evropským producentům je volný přístup na čínský trh zapovězen. O cílovou skupinu by zřejmě nouzi neměli. Superlidnatá země už dnes podle Kohoutka uvádí, že pětina jejích obyvatel spadá do kategorie střední třídy. To představuje trh o 250 milionech lidí, tedy další Evropskou unii. A střední třída chce kupovat evropské značkové zboží. „Co jsem tu viděl vietnamské a čínské dámy, ty chodí ve francouzských a italských oděvech. Ty by si na sebe nic čínského nevzaly,“ říká Mario Vlček, majitel firmy Moira. DĚLÁTE NĚCO? Čínská laciná produkce převálcuje zřejmě v první fázi jen srovnatelné evropské výroby. Hlava by tak z otevřeného trhu měla bolet možná daleko více než tuzemské producenty textiláky v Portugalsku, Španělsku, Řecku, Itálii či Turecku. Jiří Kohoutek upozorňuje, že podíl tuzemského textilního průmyslu na hrubém domácím produktu je přibližně čtyři procenta, na zaměstnanosti osm procent. V Portugalsku vyrábějí textiláci pětinu hrubého domácího produktu a zaměstnávají 35 procent práceschopného obyvatelstva. „Co budou dělat oni, to jsem opravdu zvědav,“ podotýká Jiří Kohoutek. České textilky si totiž prošly tvrdou očistnou lázní právě v posledním desetiletí minulého století. Celkem 47 textilních a devět oděvních firem zaměstnávajících v roce 1989 více než 25 lidí se „rozdrobilo“ na dnešních 349 textilních a 360 oděvních podniků. V roce 1990 textilky zaměstnávaly přibližně 250 tisíc lidí. „Měli jsme vysokou, minimálně dvojnásobnou přezaměstnanost,“ upozorňuje Kohoutek. Navíc firmy přišly o dřívější zajištěná odbytiště v podobě bývalého trhu RVHP. Vzápětí na to přišly i o trh domácí. „Naši textiláci to v podstatě zvládli. Od roku 1997 jsme víceméně stabilní. Pořád ještě zaměstnáváme zhruba sto tisíc lidí, s 6,5procentním podílem na celkovém vývozu jsme čtvrté největší exportní odvětví. Nemyslím, že tento sektor je nezajímavý. Je jenom vystaven velkým ekonomickým tlakům. Chceme, aby si to někdo za prvé uvědomil a za druhé na to nějak zareagoval. Je třeba vnímat rizika dopředu a ne, až tu budeme zavírat jednu fabriku za druhou,“ uvádí Kohoutek. Že nejde o malování čerta na zeď dokládají například čísla z Libereckého kraje - od roku 1999 do poloviny loňského roku tu propustily textilky téměř čtyřicet procent zaměstnanců. Zatímco před šesti lety zde firmy s více než dvaceti pracovníky dávaly práci téměř 6850 lidem, v polovině roku 2004 v oboru zbylo necelých 4350 osob. Koncem loňského října například oznámila ukončení výroby společnost Hybler Reeling v Benešově u Semil. Se zrušením dovozních kvót a cel na asijské zboží končí její jediný odběratel v Belgii a textilka za něho nemá náhradu. VŠICHNI STRACH NEMAJÍ

Na druhé straně jsou textilky, které si našly dobrý výrobek a „jedou“. Například strakonické Fezko, které vyrábí potahy do automobilů, otevřelo svou zahraniční pobočku na Slovensku v Žilině. Důvod je jednoduchý: u našich východních sousedů se usidlují další a další automobilky a jistě budou hledat výrobce čalounění. Fezko také vloni začalo dodávat látky do dvou automobilek v Malajsii. V tomto případě přišla naopak zkrátka asijská produkce. Na Slovensko rozšířil svou působnost i producent technických textilií Svitap J. H. J. ze Svitav, který vloni začal s výrobou speciálních filtrů pro automobilový průmysl. produkty jsou ale stany. Na Slovensku převzal firmu Texilan Kežmarok, významného dodavatele slovenské armády. Jiní čeští výrobci buďto plánují, nebo už přesouvají výrobu za levnější pracovní silou ještě dále na východ. V první fázi se nabízí Rusko a Ukrajina. NETRADIČNÍ PRODUKCI TRADIČNĚ ZKOPÍRUJÍ

Určit, které textilní výroby jsou nastalou situací nejohroženější, není podle odborníků vlastně možné. Evropská unie si nechala zpracovat několik dopadových studií, analýzu textilního průmyslu má i česká ATOK. Vedle toho se tato asociace snažila definovat nadějné a méně nadějné výrobkové skupiny, porovnat kalkulační vzorce, aby zjistila, kde jsou tuzemští výrobci konkurenceschopnější a konečně určit budoucí trhy. Největší budoucnost pro textilní průmysl spatřuje asociace v netradičních oborech. Dnes vznikají textilními technologiemi materiály, které nahrazují třeba kov nebo beton. Není to však zjevně cesta hromadného úniku, protože každý technické textilie dělat nemůže. Na únik do produkce speciálních textilů a oděvů nevěří ani Mario Vlček. „Slyšel jsem mnohokrát názor: Nás se asijská konkurence netýká, my děláme velmi speciální věci. Za pár let budou dělat velmi speciální věci Číňané. Nehledě na to, že všechny textilie, všechny designy opět převezmou. Italové a Francouzi budou mít náskok vždycky, ale Číňané je budou kopírovat,“ tvrdí Vlček. Soupeřit se dá zřejmě i na poli tradičních textilii. Dokazuje to například společnost Seba T Tanvald, která nejeví obavy ze ztráty svých zákazníků. Její generální ředitel Filip Závěrka v závěru loňského roku uvedl, že zhruba osmdesát procent bytového textilu sice pochází z Asie, jeho firma však konkuruje rychlostí dodávek, flexibilitou a kvalitou. Vyrábí především sypkoviny a lůžkoviny a materiály na profesní ošacení pro armádu, policii a hasiče. Polovinu produkce vyváží. UNIFORMY SE OKOUKAJÍ Čínská hromadná a laciná produkce však není jediným problémem, s nímž se čeští textiláci potýkají. Funguje přirozeně i konkurence evropská a domácí. Týká se to například i výroby oděvů pro sportování a volný čas, která zažívá v posledním desetiletí boom. „Konkurence v našem oboru je veliká a nebýt majitele, který má k firmě vztah a podržel ji, tak by snad už ani nebyla,“ říká Jan Týřl, jednatel firmy Dominator, kterou v roce 1998 založil známý hokejový brankář Dominik Hašek a do názvu jí dal svou sportovní přezdívku. Společnost se zaměřuje právě na oblečení pro sport a aktivní volný čas. Nájezd levné čínské výroby se zřejmě daleko více dotkne počtu pracovních míst než firem jako takových. A nejohroženější nejsou země Evropské unie, ale paradoxně Indie, Bangladéš, Srí Lanka a další státy, které v rámci Světová obchodní organizace (WTO) vždy žádaly liberalizaci. Viděli v ní zdroj svého ekonomického růstu. Situace se však postupně vyvinula jinak, než jak si tyto země představovaly. Dnes si třeba Bangladéš stěžuje na agresivní postup Číny. Není divu. ŠANCE NA UPLATNĚNÍ STÁLE EXISTUJE

V roce 2003 vyrobila Čína přibližně sedmnáct procent světové produkce oděvů a textilu. WTO předpovídá, že po odstranění obchodních bariér bude tato textilní mocnost oblékat do tří let přes polovinu světa. Už dnes je to největší výrobce bavlny, lnu a hedvábí a také nejvýznamnější exportér oděvů. „Když budeme šikovní a najdeme obchodní spojení na evropské trhy, tak tu pořád bude šance se uplatnit. Nevěřím ani tomu, že by Evropa nebo svět chtěly chodit v uniformách,“ míní Jiří Kohoutek. Číňané totiž mohou prodávat za tak nízké ceny mimo jiné proto, že vyrábějí v ohromném množství. Jeden druh a vzor tkaniny „jedou“ třeba půl roku 24 hodin denně. „Až budou muset dělat krátké série, tak jako je dnes děláme my, tak i jejich ceny budou jiné,“ věří Jiří Kohoutek. Levné, ale stejné. To je slabina čínské produkce.  NA OCHRANU BUDE DOZOR A FOND**

     Evropská unie zavádí monitorování dovozu textilu a oděvních výrobků na trh „pětadvacítky“ jako systém včasného varování, který má pomoci čelit případnému přílivu laciného zboží z Číny. Důkladně sledovat import budou i Spojené státy.      Kromě toho Unie vypracovala vloni plán na ochranu textilního průmyslu. Hovoří se v něm o povzbuzování výzkumu a inovací, zvyšování kvalifikace, ochraně autorských práv a boji proti pašování a padělání zboží.     Jeho součástí je i zlepšení přístupu evropských výrobců na třetí trhy, které ovšem musejí unijní představitelé teprve vyjednat. Regiony s vysokou koncentrací textilního průmyslu mají mít podporu i ve speciálním rezervním fondu v rámci strukturálních fondů. Očekávané konkurenci by měl pomoci čelit také projekt Euroregion Textil, který zahrnuje pohraniční oblasti Německa, Polska a České republiky. Přišli s ním Němci, v současnosti je zpracována jeho úvodní studie a zúčastněné země se chystají žádat o příspěvek na jeho rozjezd. Projekt má však i další cíle, k nimž patří snaha o vybudování vzájemných vztahů v daném regionu, propojení existujících kapacit a vytvoření prostředí pro jejich další růst.

JAK POSTIHNE UNIE NEPOCTIVÉ DOVOZY?

     Na českém trhu se kromě konkurentů, kteří vyrábějí lacino a ve velkém, léta objevuje nezanedbatelná část výrobků, nad jejichž cenami spotřebitelé jásají a výrobci nevěřícně kroutí hlavou. Jde o takzvané nelegální nebo přesněji nekorektní dovozy. Podle celníků totiž na tom, že někdo přiveze kamion plný džínů s jednotkovou cenou pět korun, není nic nezákonného. Neřeší problém, jak zboží, na němž je jen bavlny za dvacet korun, může stát pětikorunu. A jak se zaplatí tomu, kdo bavlnu upředl, utkal, obarvil, kalhoty ušil a dopravil na hranice. Z deklarované pětikorunové ceny prostě mohou pouze vyměřit směšně nízké clo.      Podezřele laciné zboží není jen na českém trhu, znají ho i Poláci nebo Slováci. Pro Evropskou unii to však byla novinka. „Když jsme jim poprvé popisovali tento problém, vůbec nevěděli, o čem mluvíme,“ říká Jiří Kohoutek, viceprezident Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. Režim kvót na dovozy textilu, který až do konce loňského roku na jednotném trhu platil, měl totiž přesný řád. Pro odbavení na hranici bylo nutné mít licenci ze země původu zboží a licenci Evropské unie, takže nemohlo v dokladech chybět, kolik se určitého zboží do dané země dováží a jaká je jeho jednotková cena. Pokud příslušné doklady dovozce neměl, celník se s ním vůbec nebavil.       S odbouráním kvót se však situace mění. „Unie bude mít problémy s nekorektními dovozy až teď. My jsme je na to upozorňovali, že se chystají udělat podobnou chybu jako my na počátku devadesátých let, kdy jsme otevřeli trh a od té doby si tu dělal každý, co chtěl,“ podotýká Kohoutek. Třebaže tuzemští textiláci spoléhají na to, že Evropská unie bude tento problém urychleně řešit, recept na nepoctivé dovozy Brusel teprve hledá.