Stovky neexistujících profesorů

04. února 2011, 12:17 - Jakub Křešnička
04. února 2011, 12:17

Pochybnosti o počtu profesorů ukazují na hlubší problémy vysokého školství

Když mám dvakrát až třikrát za rok podepsat osmdesát nových univerzitních profesorů, vždy zesinám hrůzou a táži se, jestli je možné, aby se tak rychle rodilo tolik profesorů, a jsem si stoprocentně jist, že nikoli, stěžoval si na začátku prosince loňského roku prezident Václav Klaus. Bylo to v době, kdy spolu s ministrem školství Josefem Dobešem předal profesorská jmenování 76 lidem. Povzdechnout si ostatně mohl už v dubnu téhož roku, kdy nejvyšší vědeckopedagogickou hodnost v Česku dostalo do rukou 68 lidí. „V případě profesur nejde o titul, a to již od roku 1926, kromě doby komunismu. Podle zákona o vysokých školách z roku 1998 titul profesor neexistuje, i když se na základě zvyklostí z předcházející doby běžně bez právního podkladu používá,“ upozorňuje na českou zvláštnost Jiří Nantl, ředitel odboru vysokých škol na ministerstvu školství.
I když tedy prezident Klaus prakticky předává profesní kvalifikaci (jako je například advokát), pravděpodobně bude mít příležitost postěžovat si minimálně jednou i letos, pokud zůstane zachován nastoupený trend. Během posledních tří let totiž byli noví profesoři uvedeni do funkce zhruba každého půlroku a jejich počet se jen za tu dobu zvýšil o 469. Nejmenší skupinka měla 59 členů (říjen 2008), opačným rekordmanem bylo předloňské druhé pololetí, kdy si pro profesuru přišlo 104 kandidátů.

Potřeby změny

„Nedomnívám se, že by to číslo bylo přehnané, možná naopak. Uvádět absolutní čísla nemá příliš smysl, protože na školách také musí docházet k přirozené personální obměně. I profesoři bohužel umírají, odcházejí do důchodu, do zahraničí a někteří třeba do politiky,“ říká předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková.
Dříve panovala tradice jmenování profesorů spíše „k důchodu“, jmenování v padesáti letech bývalo vnímáno jako velmi brzké. Mladší profesoři se k titulu začali dostávat až začátkem devadesátých let minulého století. Ti pak mají možnost svůj obor utvářet a podílet se na jeho rozvoji. Takových profesorů je podle statistik Bílé knihy z roku 2008, která ukazuje na potřebné změny v českém vysokém školství, zhruba čtrnáct procent. Polovina profesorů je starší šedesáti let. Příčinou současné situace jsou mimo jiné snahy o vylepšení vzdělávacího systému. Kupříkladu Lisabonská strategie, jež měla zajistit, aby evropská věda a vývoj nezaostávaly za světem, či Boloňský proces, který vyvrcholil deklarací v roce 1999. Ta měla sjednotit vzdělávání, jeho stupně a uznávání titulů v Evropě. Následkem toho začal v Česku platit nový školský zákon, který například zjednodušil zakládání soukromých škol. Od stejné doby bylo jmenováno přes 1800 profesorů.
Není to ale tím, že by podmínky byly nastaveny příliš mírně. „Právo udělovat titul profesora má pouze škola univerzitního typu, která v daném oboru vykazuje významnou vědeckou činnost, a požadavky na jmenování se v posledním desetiletí velmi silně zpřísnily. Akreditační komise bude v následujících dvou letech hodnotit doktorská studia na všech univerzitách. S tím bude souviset i hodnocení kvality vědeckého výzkumu, a to se do jisté míry může promítnout i do práv na jmenovací řízení,“ vysvětluje Dvořáková.
Během evropské i české snahy o sjednocení vysokoškolského vzdělání a o jeho větší zpřístupnění veřejnosti ale došlo k jeho přílišnému zmasovění. Rozšiřující se počet vysokých škol následovalo vznikání nových oborů, a protože pro garanci studijních programů je třeba docent nebo profesor, počet akademiků přestal stačit. „Jejich počet neplnil personální zajištění nově vznikajících škol. Důsledkem tohoto stavu bylo rozšíření počtu akademických pracovníků, kteří jsou nazýváni létajícími profesory,“ všímá si i Bílá kniha.
Takoví pedagogové mají plný úvazek na jedné škole, ale třeba i na několika dalších ústavech zajišťují svým titulem existenci studijních programů. Reforma školství chce této praxi zamezit letos zavedeným registrem úvazků docentů a profesorů. „Omezení létajících profesorů podporuji, budou mít více času věnovat se fakultě, studentům a uznávaným tvůrčím aktivitám. Je ovšem třeba hodnotit i jejich pedagogické a tvůrčí výsledky a pro úspěšné profesory vytvořit materiální, personální a finanční podmínky,“ říká poslankyně TOP 09 a předsedkyně školského výboru Anna Putnová.

České specifikum

„V České republice máme neobvyklý systém v tom, že titul profesora je nezávislý na konkrétním pracovním místě na vysoké škole. V naprosté většině univerzitních systémů je titul spojen se získáním pracovní pozice, zpravidla formou výběrového řízení, což samo o sobě reguluje jejich počet,“ vysvětluje Petr Fiala, rektor Masarykovy univerzity v Brně a předseda České konference rektorů.
Funkce profesora byla od konkrétního pracovního místa odpoutána v roce 1956 ve snaze tehdejšího režimu posílit stranickou kontrolu nad personálními věcmi vysokých škol. Spolu s dalšími zeměmi střední Evropy si pak neseme z dědictví Rakouska-Uherska úctu k funkcím, čemuž odpovídá i způsob jmenování profesorů. Ambice poradit si s tím má dlouhodobě připravovaná reforma školského zákona, jejíž legislativní znění slibuje ministr školství Dobeš do konce letošního roku. Nejvíce je sice slyšet o školném, reforma si ale mimo jiné všímá i institutu profesorů. „Budeme muset změnit i způsob jmenování profesorů, posílit funkční, a nikoli jen symbolický status profesora a tím zvýšit i kvalitu vysokých škol,“ přidává Fiala.
Podobně se na věc dívá i Bílá kniha, která doporučuje, aby transparentní systém funkčních „profesorských“ pozic byl napojen na povinné kariérní řády vysokých škol a ponechán v gesci předpisů jednotlivých škol, které budou zodpovídat za formulaci kritérií. „Cílem ministerstva je obnovit v Česku standardní systém personální práce na vysokých školách,“ shrnuje záměr Nantl.
Jak představuje už Bílá kniha, nově by se „běžné“ profesorské pozice staly záležitostí univerzit a odpadla by „státní“ fáze jmenování. Ale protože jde prý o mimořádně citlivé téma, zmiňuje i možnost doplňující transformace současného systému v prestižní „státní profesury“ udělované prezidentem za jedinečný přínos světové vědě a kultuře.
„Budu usilovat o to, aby v novém zákoně měla akreditační komise posílenou pozici, akreditace by se pak měly vztahovat na univerzity, které by pak o studijních oborech a programech rozhodovaly samy,“ říká Putnová. Na přechodu od akreditací oborů k akreditacím vysokoškolských institucí panuje shoda napříč systémem. Díky tomu by mohlo dojít i ke změně způsobu výběru a jmenování profesorů. Školy by dostaly prostor k propracovanějšímu sebehodnocení i možnosti určovat další směřování školy, jak je to zvykem ve světě.
„Je pak ale také nutné přijmout opatření, která poskytnou dostatečné nástroje, aby v případě, že instituce nesplňují základní standardy, byly zjednodušeny možnosti pro ukončení jejich činnosti,“ dodává Dvořáková.

Boxy:
Vladimíra Dvořáková: Jak se rodí profesor - Aby se řízení mohlo zahájit , musí uchazeč kromě všech podrobných podkladů o svém pedagogickém, vědeckém apod. působení předložit i doporučení dvou profesorů.
- Je sestavena pětičlenná komise uznávaných odborníků, kteří musejí být z různých pracovišť. Posoudí všechny údaje, zaměřuje se na pedagogické působení, kvalitu publikační činnosti, účast ve vědeckých projektech a grantech, mezinárodní spolupráci, citovanost. Tajně hlasuje a dává stanovisko.
- Následuje jednání na vědecké radě fakulty, přednáška a rozprava k ní a tajné hlasování, kdy pro udělení titulu musí být nadpoloviční většina ze všech členů vědecké rady.
- V případě úspěchu kandidát postupuje na univerzitní vědeckou radu, i tam odpovídá na otázky a musí získat nadpoloviční většinu ze všech členů vědecké rady. Přednášky a diskuse jsou zaměřeny na rozvoj daného oboru a přínos uchazeče pro jeho další rozvoj.
- Z univerzity jsou pak veškeré dokumenty postoupeny ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, kde procházejí další kontrolou z hlediska naplnění formálních procedur. Poté je jmenovací dekret předložen k podpisu premiéra a prezidenta.

Profesorská statistika Datum Počet jmenovaných
8. 12. 2010 76
30. 4. 2010 68
18. 9. 2009 104
2. 3. 2009 68
31. 10. 2008 59
20. 5. 2008 94
Celkem 469
Od roku 1999 1801
Pramen: MŠMT

Podval:
Václav Klaus Klesá kvalita vysokých škol i profesur

Se zvyšujícím se počtem jmenovaných profesorů dochází k devalvaci významného akademického titulu, který by měl být spojen s vedením katedry. Reforma vysokého školství by pak neměla být nařízena shora, i v tomto případě by měla být dominantní samoregulace systému, řekl týdeníku EURO prezident Václav Klaus.

EURO: Od roku 1999 bylo v Česku jmenováno 1801 profesorů. Proč se vám jejich počet zdá tak vysoký? KLAUS: Profesorů máme strašně moc a je to evidentní devalvací tohoto kdysi významného akademického titulu. Bohužel jde v mnoha případech o typický český „jánabráchismus“, kdy si členové pedagogické či akademické obce tyto tituly udělují navzájem. Pro návrh profesury sice musí být také doporučení od jednoho zahraničního profesora, ale jsou-li mé informace správné, pak je příznačné, že 80 procent těchto doporučení je ze Slovenska. Myslím, že by bylo dobré vrátit se k tomu, aby titul univerzitního profesora byl spojen s vedením katedry. To by byl významný „blokační“ prvek.

EURO: Souvisí to s českou posedlostí tituly a nesmyslně vysokým počtem vysokoškolsky vzdělaných lidí? KLAUS: Posedlost tituly nevidím, naopak si myslím, že proti minulosti výrazně poklesla. Za komunismu platilo, že byl-li někdo inženýrem, oslovit ho „pane“namísto „pane inženýre“ bylo téměř urážkou, či alespoň to mělo něco znamenat. Teď to zůstává spíše jen ve státním sektoru, v soukromé sféře jde daleko více o výkon než o titul. A to je dobře. Naprosto nešťastnou roli v rozšiřování počtu „vzdělaných“ hrají nesmyslné požadavky státu na předepsané vzdělání.

EURO: Nejsou podmínky pro jmenování nastaveny příliš mírně? KLAUS: Titul profesora v podstatě udělují vysoké školy, respektive každá z nich samostatně. Role ministerstva či kohokoli jiného je víceméně formální. A kvalita vysokých škol rapidně klesá, a proto zcela zákonitě klesá i kvalita profesur. Hlavně považuji za problematické, a říkám to jako ten, kdo se – než podepíše jmenovací dekret – podívá, kterého oboru se profesura týká, aby byla udělována za subdisciplíny, či dokonce za subsubdisciplíny. To je dnes strašlivým nešvarem. Profesor musí mít schopnost učit základní obor, nikoli jen speciální seminář pro čtvrtý ročník.

EURO: Můžete odmítnout profesory jmenovat? KLAUS: Teoreticky mohu, protože od ministra školství, respektive od vlády, dostávám „návrhy“ na jmenování nových profesorů, ale prakticky to skoro není možné. To bych vstupoval do mnoha různých disciplín. Trochu vidím do ekonomie, a musím se přiznat, že při některých jménech „vzdychám“, abych se vyjádřil jemně. O profesuře rozhodují vědecké rady fakult a škol.

EURO: Do jaké míry podle vás souvisí množství jmenovaných profesorů s vysokým počtem studijních oborů i vysokých škol? KLAUS: Nepochybně to souvisí, jeden nárůst kvantity vede k navazujícímu nárůstu kvantity. Prvním krokem bylo obrovské zvýšení počtu vysokých škol, ze kterého jsem vždy měl a mám hrůzu. Když už se tento zdroj profesur do jisté míry vyčerpal, nastal mechanismus druhý – zvyšování počtu studijních oborů, který žádný přirozený konec nemá. Nevím, jak tomu bránit. Pro příklad: jmenoval jsem nedávno profesora v oboru „bezpečnost práce v nevýrobní sféře“. K tomu jistě není třeba nic dodávat.

EURO: Ministerstvo připravuje reformu vysokého školství. Jak by podle vás mělo ideálně vypadat a proč? KLAUS: S panem ministrem školství jsem v kontaktu, ale jakou reformu vysokého školství jeho úřad připravuje, zatím netuším. Doufám jen, že nepůjde o reformu shora, tedy o státní regulaci vysokého školství. Ta může být lepší či horší, ale vždy bude špatná. Dominantní musí být samoregulace. Ta nemůže vycházet z ničeho jiného než z toho, že studium na vysoké škole je „soukromý statek“ neboli soukromé dobro, soukromá výhoda, soukromá investice člověka do sebe sama. Studium na vysoké škole není „veřejný statek“, veřejné dobro, investice státu do státu. Tato investice, jako ostatně kterákoli jiná, musí člověka něco stát. On se musí rozhodovat, jestli chce tuto investici podstoupit. Jedině tak nastane racionální regulace počtu studentů, počtu studijních oborů, počtu vysokých škol, počtu profesorů. Bez toho jsou všechny reformy jen hrou na změnu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče