Štěstí je krásná věc

29. listopadu 2010, 17:27 - Jefim Fištejn
29. listopadu 2010, 17:27

HDP se politikům již nehodí, chtějí měřit štěstí

Zprávy o tom, že britský premiér Cameron hodlá provádět pravidelná měření „indexu štěstí“ mezi obyvatelstvem, se staly světovou senzací. Statistický úřad země již vypracovává dotazník se složitým bodovým ohodnocením jednotlivých aspektů štěstí a první pokus všelidového měření „Hapiness Index“ je naplánován na příští jaro. Je tak učiněn důležitý krok na cestě k postátnění dříve ryze soukromé záležitosti. Vzhledem k tomu, že Cameronův francouzský kolega prezident Sarkozy rovněž nařídil revidovat oficiální statistiky lidové spokojenosti tak, aby nebyly odvislé od hospodářských ukazatelů, a zřídil za tímto účelem zvláštní komisi pod patronací známých keynesiánců a nositelů Nobelovy ceny Josepha Stiglitze a Amartya Sena, jedná se patrně o světový trend: vrchnost všude pociťuje nutkavou potřebu mít přehled o úrovni duševní pohody poddaných. Je všeobecně známo, že statisticky vyjádřený pocit štěstí obyvatelstva různých zemí skoro ničemu hmotnému neodpovídá – leda tak počtu slunečných dnů v roce. Chudák, když zažene hlad, se může cítit dokonale šťastný. K nejspokojenějším na zeměkouli údajně patří Severokorejci, kteří na jaře s chutí ohlodávají výživnou březovou kůru. V roce 2008 77 procent dotázaných Rusů odpovědělo, že jsou bezvýhradně šťastní a jen 15 procent připustilo, že nějaká maličkost jim ještě schází. Jsou otázky, na které za jistých okolností člověk prostě není schopen odpovědět upřímně. Za sdělením „jsem bezvýhradně šťasten“ se může skrývat cokoli. Třeba: „Vím, odkud voláte, a tedy zdůrazňuji, že politiku strany a vlády schvaluji.“ Anebo: „Mám se vám snad přiznat k tomu, že jsem naprostý ztroskotanec? Tuuudle!“ Zajisté, v Evropě a v Americe (ve Spojených státech a Kanadě rovněž experimentují s měřením štěstí) se nepokládají tak přímočaré otázky a vyhodnocovací metody jsou poněkud sofistikovanější. Nicméně idiocie samého nápadu měřit štěstí v bodech je zřejmá, jakmile ho vztáhneme na jednotlivce. Představte si, jak si někdo před spaním spokojeně brouká: „Dnes jsem byl šťastný na jedna minus. To je známka o půl bodu vyšší, než jsem dosáhl včera.“ S výjimkou totalitních režimů, které dosažení všeobecného štěstí mají v popisu práce, osobní pocity nebyly až doposud předmětem vysoké státní politiky. Mírné pousmání vyvolával příklad království Bhútán, kde obvyklý ukazatel HDP byl dávno vládou nahrazen indexem HDŠ (hromadné domácí štěstí). Dá se to pochopit: HDP v těchto končinách nezavdává důvod k jásotu, zatímco HDŠ se vypočítává dle místní metodiky a vypadá vcelku impozantně. Paradoxně zhruba stejného původu je i náhlý zájem o štěstí lidu ze strany bohatých zemí Západu. Až dosud politici při zpracovávání veřejnosti zdárně žonglovali třemi koulemi – indexy HDP, spotřebitelské inflace a nezaměstnanosti. Vlády, které se mohly vykázat slušným stavem těchto indexů, zpravidla vítězily ve volbách. Ve většině demokratických zemí tyto kdysi užitečné statistické indikátory prakticky nahradily veškerou vnitřní politiku. Vítězná hlášení o klesající inflaci a nezaměstnanosti byla hojně využívána coby sedativa pro uklidnění znervóznělé veřejnosti. V dnešní době však tyto indexy stále více ztrácejí své antidepresivní působení, což vládám všech zemí kazí dobrou náladu. Jejich hodnota coby politického zboží nezadržitelně klesá. Čísla HDP, která v dobách rozpuku těšila oko veřejnosti, dnes vyvolávají jen skleslost. Za těchto okolností je index štěstí hotovou spásou a je s podivem, že to politiky napadlo až nyní. Nasazuje korunu ideologii politické korektnosti, jejíž hlavní zásada spočívá v tom, že volba mezi správným a nesprávným nemůže být ponechána na vůli jednotlivce. Správné je jen to, co je předepsáno vrchností a podepřeno celou mocí státní mašinérie. Odsud zbývá už jen krůček k pochopení štěstí jakožto produktu státní moci. Keynesiánství reanimované současnou krizí rovněž stojí a padá s vírou v to, že vláda ve svých ekonomických a sociálních rozhodnutích je vždy chytřejší a zasvěcenější než řadoví občané. Současné změny duchovního klimatu jsou zřejmě příznivé tomu, aby politická moc nahradila staré fetiše novými, příhodnějšími pro davovou manipulaci. Indexy štěstí, ač jsou nápadně falešné a utopické, by mohly brzy nahradit vyčpělé a frustrující ukazatele inflace a nezaměstnanosti. Nevadí, že celý manévr je jen bídným pokusem fíkovým listem zakrýt nedostatek nových politických idejí. Dokud nebude artikulována poptávka po nových idejích, dokud občané budou ochotni snášet zatuchlou stagnaci, budou politici nabízet staré ideové vzduchoprázdno pod uměleckým jménem vědecky odůvodněného „štěstí“.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče