Štěpán Kubalík: Svoboda sametového kýče

17. listopadu 2014, 22:20 - Štěpán Kubalík
17. listopadu 2014, 22:20

Během oslav pětadvacátého výročí 17. listopadu 1989 je tato historická událost vzpomínána především jako přechod od totalitně řízené společnosti ke společnosti svobodné, s demokratickým uspořádáním. Bohužel, jak ukazuje podoba vzpomínkových akcí i veřejné debaty na listopadové téma, tomu, co je demokracie, příliš nerozumíme a ani se o to nesnažíme.

Nadále odmítáme na toto téma vést vážně míněnou, kritickou debatu, jejíž nevyhnutelnou součástí by pochopitelně byla i reflexe našeho polistopadového vývoje. Tím se ovšem otázka odkazu listopadu 1989 pro dnešek zvrací přesně v to, co si namlouváme, že jsme tehdy opustili: v demagogickou, myšlenkově strnulou křeč, která naprosto rezignuje na porozumění vlastnímu tématu.

Asi nejupadlejší podobu připomínání listopadu nabízí iniciativa Festival svobody (na jeho organizaci se podílí i Česká televize a Český rozhlas). Současnými studenty sepsaný otevřený dopis Díky, že můžem ze všeho nejvíce připomíná svazácké agitky a je tedy výrazem přesně toho slepě podřízeného postoje, jehož překonání měl oslavovat: studenti přiznávají nedostatek životních zkušeností, ale přesto již ví, bez jakýchkoli pochybností a dalších debat, čemu se klanět. Kam se poděl mezigenerační kritický odstup?

Ale i kdybychom tuto iniciativu považovali za exces a pokoušeli se hledat vážněji míněnou debatu, narazíme vždy na stejně stereotypní jádro hodnocení listopadových událostí a následujícího vývoje: rok 1989 přinesl svobodu a demokracii; v letech, které následovaly, se mnohé nepovedlo, ale to je v případě mladé demokratické společnosti příznakem její nezkušenosti a postupného zrání – ne vždy vychází vše podle našich představ, mnoho lidí do dnešního dne ztratilo iluze, ale demokracii a svobodu jsme si vybojovali a teď je na každém z nás, jak s nimi naložíme.

Takové poselství sděluje například i esej šéfredaktora Respektu Erika Taberyho napsaná k příležitosti listopadového výročí. Je vcelku komické, když v této úvaze zároveň zazní volání po větším respektu k názoru intelektuálů, tedy těch, kteří se dokáží kriticky zamyslet a vést nepředpojatou polemiku s opačným názorem, než je ten jejich. Podle Taberyho je například znakem osvíceného státníka, když dokáže naslouchat názorům druhých, těžit z nich, a ne je ze své mocenské pozice zašlapávat. Jak si ale takto vzývanou kritičnost představit, když se sám autor, který po ní tak naléhavě volá, spokojí se ztotožněním svobody s absencí nátlaku represivních složek policejního státu a demokracie s volebním právem, možností kandidovat a veřejně se shromažďovat?

Svoboda bez naplnění

Seriózní zamyšlení nad odkazem listopadu nelze zakládat na podobném „sametovém kýči“. Tím se tomuto zlomu v našich novodobých dějinách jen vysmíváme. Pokud skutečně chceme zhodnotit dosavadní vývoj a zaujmout tak kritickou perspektivu, z níž bychom adekvátně nahlédli naši současnost, musíme například vzít v potaz dvojí pojem svobody: nikoli pouze ten jednodušší, negativní, který ztotožňuje svobodu s absencí vnějších omezení mého konání, ale zároveň i ten pozitivní, který naopak připomíná, že bez odpovídajících prostředků a moci k dosahování vytčených cílů je pouhá volnost zcela bezzubá. Slepota vůči tomuto rozdílu zpravidla vede ke zdůrazňování svobody v prvním naznačeném smyslu, což má nakonec za důsledek zastírání skutečného stavu, kterým může být pravý opak svobody, zotročení.

Stejně tak primitivně je v těchto úvahách chápána i demokracie: je představována jako stav, jako statická veličina, kterou buď máme, anebo nemáme (volební právo buď mám, anebo je mi upíráno). Ztratit ji můžeme dvěma způsoby: buď dobrovolně, pokud rezignujeme na veřejný život, anebo je nám násilím uzmuta vnějším nepřítelem. Situace je ovšem podstatně složitější, a to právě proto, že demokracie není hodnotou statickou, ale naopak, dynamickou.


Od autora čtěte také: Dělníci prázdnoty


Zcela zásadní je, kolik reálné moci jednotlivci náleží pouze z titulu jeho příslušnosti k danému společenství (tj. díky státnímu občanství): jednak jde o objem moci, na jejímž užívání může participovat díky rovnému volebnímu právu (je rozdíl, spravuje-li státní rozpočet desetinu či polovinu bohatství vytvářeného společností); ale jde také o vliv na politický život, typicky – ale nejen – na průběh voleb (způsob financování volebních stran a jejich kampaní).

V situaci, kdy stát disponuje mizivým množstvím prostředků, a je tudíž velmi slabým protihráčem soukromým zájmům při formování podoby vztahů ve společnosti reálně panujících, a zároveň je vliv soukromého kapitálu na financování politických stran zbaven jakékoli regulace (viz. například současné Spojené státy), pak je zřejmé, že reálně uplatňovat svoji vůli může jenom někdo a z demokracie se tak stává pouze vyprázdněná skořápka formálních práv bez jakéhokoli reálného vlivu.

Místo kritického myšlení boj se zlem

Je zarážející, že ve společnosti, kde jsou úvahy o stavu ekonomiky na denním pořádku (a zdálo by se tudíž, že budeme, jakožto nedobrovolní ekonomové, zvyklí uvažovat komplexní dynamické propletence vztahů, v nichž žádná hodnota není statická, ale naopak všechny se odvozují od vztahů s hodnotami ostatními) není zcela samozřejmá představa, že stejně relativní, tedy podmíněnou a proměnlivou hodnotou, jako jsou hodnoty ekonomické, je i demokracie.

Ke střízlivějšímu pohledu na naši společnost každopádně nepřispívá permanentní hledání vnějšího nepřítele, který čeká na příležitost, aby nás o demokracii a svobodu připravil. Tento zastírací manévr – a netvrdím, že ten, kdo jej provádí, mu sám nepodléhá – v důsledku bagatelizuje problémy, které s sebou demokracie přináší, a redukuje je na vulgárně pojatý souboj dobra se zlem (ať už se jedná o antikomunismus, islamofobii či iracionální obrazy současného Ruska a představy o motivech jeho jednání). Je snadnější se dojímat nad vlastní demokratičností a nad podílem na hrdinném boji se zlem, než se pracně zamýšlet nad skutečnou povahou demokracie u nás a nad rolí, jakou hrajeme v globalizovaném světě.

Stejně tak je tomu s psychologizováním příčin neuspokojivých rysů naší dnešní situace. Metafora společnosti jako nedospělého jedince, který se sám o sebe ještě nedokáže postarat - opakovaná tak dlouho, až jsme jí sami uvěřili - ale nedokáže vysvětlit problematický stav demokracie i ve státech majících s tímto zřízením delší zkušenost než my. Domnívám se, že rysy české „národní povahy“ budou mít málo společného s chabou účastí Američanů u posledních senátních voleb, která byla nejnižší od druhé světové války. Bezmoc mívá podobnou příchuť všude.

Kdyby se podařilo výročí listopadových událostí využít k racionální debatě o povaze demokracie, možná by se jako skutečně podstatné téma ukázal například problém vztahu mezi mírou demokracie a mírou rovnosti, která v dané společnosti panuje. Ovšem rovností zde nerozumím pouhé volební právo či deklarovanou rovnost v právu na svobodu projevu, ale i rovnost sociální.

Každopádně rituální křepčení nad vyprázdněnými hesly o svobodě je promarněnou šancí na střízlivou reflexi polistopadového vývoje u nás, která by mohla přinést jasnější pohled na současnost a možné alternativy dalšího vývoje.

Autor působí na Filozofické fakultě UK


K výročí 17. listopadu dále čtěte:

Michal Horáček: Dnes všechno jde, ale na ničem nezáleží. To je daň za svobodu

Tomáš Ježek: Ekonomika trpěla pod smrtícím nástrojem centrálních plánovačů

Analýza k 25. výročí: Doháníme Západ, ale tygrem nejsme

Singer zpochybňuje statistiky: Ekonomika po roce 89 rostla více, než se uvádí

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče