Stavitel pro Prahu: Josef Hlávka

22. srpna 2010, 14:35 - Robert Šimek
22. srpna 2010, 14:35

Česká republika čelí stále častěji ničivým povodním. Velká voda ale dělala starosti i našim předkům. Roku 1890 například těžce poničila pražský Karlův most a nebýt Josefa Hlávky, mohla slavná památka vypadat úplně jinak.

Karlův most byl v minulosti mnohokrát poškozen přírodními i válečnými katastrofami a nesčetněkrát znovu opravován a zpevňován. Již roku 1367, tedy deset let od zahájení výstavby, pobořila velká voda jeden pilíř, a povodně se pak do konstrukce znovu opřely v letech 1432 a 1501.

V 17. století byla pro stavbu největší pohromou třicetiletá válka, na jejímž konci způsobila švédská dělostřelba nenahraditelné škody na sochařské výzdobě. Roku 1784 pak přišly další záplavy, které poničily hned pět pilířů.

Největší katastrofa ale na most teprve čekala. V září roku 1890 totiž silný proud Vltavy strhl dva pilíře a zřítily se i tři oblouky. Noviny v té době psaly, že mimo požár Národního divadla nezažila Praha událost, která by její obyvatelstvo tolik zasáhla.

Kládou proti zdi Když byla 3. září roku 1890 ve čtyři hodiny ráno povodeň ohlášena dělostřeleckými ranami z Vyšehradu, byla již voda dva metry nad normálem a stále stoupala. U Karlova mostu se přitom z klád, vorů a dalšího plovoucího materiálu začala tvořit přehrada, která po celý den i noc mohutněla. Vodou zmítané klády přitom narážely do pilířů a 4. září o půl šesté ráno už stavba nápor nevydržela. Dva oblouky se s ohlušujícím rachotem propadly do vln a o půl desáté je následoval ještě třetí. Silný tlak vyvrátil dva podemleté pilíře a poškodil několik dalších. S pátým pilířem od staroměstské strany se přitom zřítila do řeky i dvě nejcennější sousoší sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Teprve 23. září, když voda opadla, mohlo být provedeno technické ohledání. Komise znalců a zástupců magistrátu zkontrolovala pilíře Karlova mostu z velké lodi a navrhla další postup. Prvním krokem bylo vybudování prozatímní lávky ze Starého Města na Malou Stranu a zjištění příčin katastrofy. Tou hlavní se ukázalo příliš mělké založení pilířů. Stop modernizaci

JOSEF HLÁVKA (1831–1908)
Narodil 15. února 1831 v Přešticích na Plzeňsku. Vystudoval architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění a ná­s­ledně cestoval po Evropě, kde poznával různé architektonické slohy. Po návratu do Vídně získal koncesi a stal se stavitelem. Vybudoval Vídeňskou operu a v Praze například Zemskou porodnici. Pracoval velmi tvrdě, ve 37 letech ho proto postihla náhlá mozková příhoda, a dalších 11 let zůstal ochrnutý. Roku 1873 odešel do ústraní, odborné činnosti ve stavitelství se ale nevzdal. Zemřel 11. března 1908.

Ke znaleckému posudku byl přizván Josef Hlávka, významný český stavitel, autor řady budov v Praze i ve Vídni. Ten doporučil dostavět most co nejvěrněji podle dochované dokumentace a razantně odmítl všechny návrhy na modernizaci, například jiný tvar oblouků či odlišnou konstrukci. Tvrdil, že bude-li oprava náležitě provedena, zbylé části mostu zůstanou stabilní a mohou znovu sloužit dopravě.

Jeho názor se ukázal jako zásadní, a celková rekonstrukce tak mohla začít. Práce byly rozděleny na tři části, pro které byli vybráni zodpovědní projektanti. Zabezpečení pilířů dostal na starost inženýr Taťoun, provedení mostního provizoria bylo svěřeno inženýru Soukupovi a o vlastní opravu zřícených částí se měl starat inženýr Janů.

Úřední schválení plánů rekonstrukce proběhlo v květnu 1891. Na základě výběrového řízení byla stavba zadána společnosti G. Gregersen z Budapešti. Nacionalistické námitky přitom neuspěly, protože firma se těšila velmi dobré pověsti.

Ocel místo roštů Obnova začala okamžitě, práce ale byla namáhavá a někdy i nečekaně složitá. Zdivo starých pilířů bylo například tak pevné, že muselo být trháno dynamitem. Inženýr Janů je přitom odstranit musel. Rozhodl se totiž původní dřevěné rošty, na kterých most stál, nahradit odolnějšími ocelovými kesony, zapuštěnými na dno řeky. Tento způsob nebyl tehdy ještě běžný a jeho volba vyžadovala značnou odvahu. Nové pilíře byly z ekonomických důvodů jen o něco užší než původní a oblouky věrně kopírovaly původní tvary včetně stavebních detailů. V těle mostu byly pak místo vysokého násypu vybudovány ještě další menší oblouky, které konstrukci odlehčily. Zpevnění se přitom dočkal i šestý pilíř, jehož selhání celou katastrofu zapříčinilo. Karlův most totiž vznikl v mírném oblouku Vltavy a vodní proudy se pod ním různě stáčely. Hlavní povodňová vlna tedy narazila právě do pátého a šestého pilíře, které tlaku neodolaly. Zajímavostí je, že se kamenné bloky hned nezbortily, ale rotačním pohybem se nejdřív vyvrátily a naklonily. Následkem toho se pak zřítily přilehlé klenby. Odkaz potomkům**

Nová výstavba poničených částí postupovala velmi rychle. Již roku 1892 mohl tedy být most znovu otevřen a zpřístupněn veřejnosti. Zasloužili se o to všichni zúčastnění stavitelé a architekti i magistrát města Prahy, který dokázal rychle jednat a vytvořil pro rekonstrukci ideální podmínky.

Obdivuhodný je ale zejména přínos Josefa Hlávky, který vypracoval expertizu, prosadil projekt obnovy, dohlížel na všechny práce a rekonstrukci i částečně financoval. Dokázal most ubránit proti modernizačním tlakům a použil k tomu zdánlivě prosté, avšak účinné argumenty. Tvrdil, že by takovou rekonstrukcí utrpěla estetická a výtvarná hodnota mostu a značně by se tím poškodila jeho autenticita. Díky němu tak zůstala cenná památka zachována i pro další generace.

Prameny: Klub Za starou Prahu, Pražské mosty

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče