Státní fondy coby tunel

30. srpna 2004, 00:00 - DUŠAN ŠRÁMEK
30. srpna 2004, 00:00

Kolik je vlastně Českých Telecomů? Laik by řekl, že pouze jeden. Ale chyba lávky. Jeden na sanaci státních dluhů, druhý na přípravu penzijní reformy, třetí na vládní investice a další ještě čert ví na co.

Alespoň tak to vypadá, když si člověk přečte programové prohlášení vlády a zaposlouchá se do snění (staro)nových ministrů, co vše se dá pořídit ze státního majetku, který hodlá vláda privatizovat. Občas se přitom nestačí divit. Současný premiér například mluví o potřebě nalít privatizační peníze do penzijní reformy. Nic proti tomu. Když ale na jaře přišel se stejným návrhem předseda poslanecké frakce ODS Tlustý, socialističtí poslanci jej vypískali. Vláda dobře ví, proč si nedala práci se spočítáním, kolik hodlá za privatizaci obdržet, a jak svůj odhad rozdělí mezi své „priority“. I kdyby počítala co nejoptimističtěji, na všechny hladové krky by se stejně nedostalo. Cenu privatizovaného majetku navíc bude tlačit dolů i sama vládou deklarovaná akutní potřeba rychlých peněz. Stačí se podívat, jak zasvištěly směrem k zemi akcie ČEZ, poté co se o jeho možném prodeji zmínil Grossův ekonomický poradce Mládek. Ani jednou ovšem z úst vládních politiků nezaznělo, že by se privatizační příjem měl vrátit do deficitního Fondu národního majetku. Přitom činnost tohoto základního fondu hodlá vláda již napřesrok ukončit. Z čeho se budou potom ony plánované dálnice a byty (rozuměj fondy dopravy a bydlení) financovat, když FNM je jediným zdrojem? I v tom má ale vláda jasno. Od čeho jsou například majetkové daně, konkrétně daně z nemovitostí? A tak najdou naplnění svatá slova ministra financí Sobotky, která pronesl již před dvěma roky, že vládní fondy jaksi nabobtnaly a že žijí vlastním životem. Fondová politika ostatně není náhodná, ale tvoří významnou část vládní politiky zaměřené na uplácení voličů. Vládě lze klidně věřit, že dodrží plánované snížení deficitu státního rozpočtu i konvergenční plán dohodnutý s Evropskou komisí. To ale nic neříká o celkovém zadlužení státu, tedy o veřejném dluhu. Ten již dnes činí téměř 40 % HDP, přičemž maastrichtská kritéria připouštějí až 60 %. Zbývajících dvacet procent tvoří zřejmě podle vládních ekonomů dostatečně hlubokou kapsu, aby mohli ještě nějakou dobu utrácet jako dosud. Vždyť zlomových 60 % by při ročním růstu tří procent HDP a deficitu okolo sto miliard korun dosáhla ČR do osmi let. Vedle fiskálního má fondové hospodaření ještě další půvab. Zatímco zákon o státním rozpočtu či státní závěrečný účet schvalují poslanci, s fondy si může zacházet vláda, jak se jí zlíbí, protože neprocházejí žádnou parlamentní kontrolou. A tak s deklarovanou snahou vlády po větší rozpočtové kázni to nejspíše skončí jako se „závazkem“ nezvyšovat po celé volební období daně. Zatímco totiž Špidlova vláda chtěla „stabilizovat“ složenou daňovou kvótu na úrovni roku 2001, Grossova na úrovni loňského roku. A rozdíl? Daně se ve skutečnosti zvedly o 1, 3 %.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče