Stát proti studentům, studenti proti státu

06. září 2011, 09:52 - Jaroslav Čech
06. září 2011, 09:52

Rozbroje kolem vzdělávací soustavy mohou otřást nejen samotným školstvím poměrně vyspělé a ekonomicky prosperující země. Mohou ohrozit také její politický systém a doslova lámat epochy. Důkaz podává již třetí měsíc trvající studentská revolta v Chile.

Foto: Profimedia.cz

Chilská republika byla v 70. a 80. letech první laboratoří žáků Miltona Friedmana, kteří – zdánlivě paradoxně – využili diktatury generála Augusta Pinocheta (1973–1990) k vytlačování státu z ekonomiky. Tam a tehdy vyzkoušené způsoby privatizací veřejného sektoru – od státních podniků přes důchodový systém až po vyšší školy – proletěly pak celým světem. V roce 1989 se už souboru těchto politik říkalo „washingtonský konsensus“ a jednou z oblíbených činností jeho PR agentur byly poukazy na „chilský ekonomický zázrak“ (zpravidla s dodatkem, že porušování lidských práv je sice politováníhodné, ale i – právě díky zázračné ekonomice – přechodné).

Trpělivost došla chilské společnosti nejprve se školstvím. Všechny vysoké školy včetně veřejných fungují v Chile jako „placená služba“, jako – tak zní i nám dobře známá fráze – „individuální investice do budoucnosti studenta“. V praxi to vypadá tak, že 70 procent studentů, kteří nemají movité rodinné zázemí, si musí vzít úvěr

u bank s perspektivou dvacetiletého splácení dluhu. Například student sociologie na chilské soukromé škole odchází do života s dluhem, který v přepočtu činí 30 tisíc eur, tedy asi 720 tisíc českých korun.

Není to jediná zátěž do budoucna. Státní a polostátní školy jsou sice levnější než ty ryze soukromé, ale také nejméně kvalitní; diplomy z nich oceňuje trh práce těmi nejhoršími posty, ba nezaměstnaností. Vzdělanostní segregace má sociální dopady v rozměrech apartheidu.

Středostavovská revoluce

Od konce května vyrážejí tedy „tučňáci“ (tak jsou tamní studenti nazýváni podle povinných školních uniforem) do ulic Santiaga, Concepciónu, Valparaísa a dalších chilských měst. Jejich hnutí vyvrcholilo zapojením Jednotné konfederace pracujících (CUT) do protestů a dvoudenní generální stávkou, kterou vláda prohlásila za „nezákonnou a neopodstatněnou“ a při níž byl 26. srpna policií zastřelen šestnáctiletý středoškolák Manuel Gutierrez. Teprve poté pravicový prezident Sebastian Piñera prohlásil, že „nadešel čas dialogu“ a přeřadil ministra školství Joaquína Lavína, kdysi Pinochetova spolupracovníka, na ministerstvo plánování…

Mediální magnát Piñera, zvolený do čela státu v lednu 2010, vždycky toužil být „nejmilovanějším prezidentem Chile“. Svaz zaměstnavatelů se dokonce obává, že pod tlakem této touhy i vzbouřené ulice zabředne do „populismu“. Je otázka, zda má nějakou jinou možnost.

Ze školních tříd do třídního boje

Revolta studentů, nazývaná chilskými sociology „revolucí středních tříd“, se totiž šíří do všech společenských vrstev a zahrnuje už nejen studentské a odborové svazy, ale i indiány Mapuche, důchodce anebo chudinu, která na jakákoli studia nemůže ani pomyslet. Zvyšuje se také politizace a rozsah požadavků hnutí. „Nejsme indigados, jsme revolucionáři,“ říkají lídři chilského hnutí v narážce na španělské „rozhořčené“. Chtějí „ukončit dědictví Pinochetovy éry“ a od výzvy k referendu o vzdělávací soustavě přešli k požadavku na referendum o chilské ústavě vůbec.

Hnutí odmítá pravé i levé demokraty. Obviňuje celou politickou třídu, že ve všem navázala na Pinochetovu politiku. „Tučňáci“ ostatně už vešli do ulic proti vládě socialistické prezidentky Michelle Bacheletové (2006–2010). A z demonstrací proti Sebastiánu Piñerovi vystoupil už – za svištění gumových projektilů – z mlhy slzného plynu i transparent v Evropě nevídaný: „Ze školních tříd do třídního boje.“ Koncem srpna konstatoval exprezident, socialista Ricardo Lagos (2000–2006), že „politický systém je v krizi“. A jeho předchůdce v paláci La Moneda, křesťanský demokrat Eduardo Frei (1994–2000), dokonce prohlásil, že „Chile je na pokraji neovladatelnosti“.

Tentokrát snad ještě tuhle „politizaci školství“ zvládnou nějakým „populismem“. Ale na jak dlouho?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče