Stát jako Lakomec

03. ledna 2014, 12:00 - Tomáš Plhoň, Euro
03. ledna 2014, 12:00

Francouzský dramatik Moliére napsal svou pětiaktovou komedii Lakomec před necelými 350 lety. Jen v Praze se v současnosti hraje přinejmenším ve třech divadlech. Umění přetrvává v momentě, kdy vypovídá o vlastnostech v nás hluboko ukrytých, což případ lakomého Harpagona bez jakýchkoliv debat splňuje.

Tak například tento týden oznámilo ministerstvo financí výsledky státního rozpočtu. Hospodařili jsme se schodkem o 20 miliard nižším, než se čekalo. První ekonomické zprávy v novém roce a hned takový důvod k optimismu!

Kromě ministerstva se lichotivým skóre pochlubil i jeho ex-šéf Miroslav Kalousek, který se k němu hned na facebooku přihlásil. „Je to pokračování trendu postupného snižování deficitu, který jsem prosazoval a který nám získal mimořádnou důvěru kapitálových trhů,“ napsal na svém profilu na sociální síti.

Podívejme se na ten skvostný výsledek trochu podrobněji. Předně nelze přehlédnout 28,8 miliardy z evropských fondů, které oproti loňskému roku rozpočet vylepšily navzdory tomu, jak diletantským způsobem Češi s bruselskými penězi zacházejí. To je jedno významné zlepšení.

Nárůst 20 miliard způsobil vyšší výběr DPH. A tady s nějakými přírůstky na příjmové straně končíme. V případě DPH je třeba Kalouskovi přiznat kredit, byť se teprve teď naplnil jeho záměr vybrat více peněz zvýšením sazeb (což mělo v minulosti jen mizivý efekt).

A kde jsou ony zázračné úspory? V kapitálových, tedy investičních výdajích, kde se uspořilo deset miliard. Ano, podobně jako v minulých letech se škrtalo hlavně tam, kde by v budoucnu mohla vzniknout nějaká skutečná ekonomická hodnota. Tady má skutečně Kalousek pravdu, že jde o trend, který on sám nastolil. Ovšem zda jde doopravdy o dobrou zprávu, si nejsem – i vzhledem k tragickému výkonu naší ekonomiky oproti okolním zemím – tak docela jistý.

Rozhodně bych nechtěl pana Kalouska nějak prvoplánově kritizovat. Při pohledu na vznikající koalici mám naopak pocit, že už brzy na něj budeme vzpomínat s nostalgií. Ovšem jeho úspornou politiku aplikovanou v minulých letech rozhodně není možné přijmout jako a priori správnou či úspěšnou. O tom ještě budou muset rozhodnout budoucí makroekonomové.

Co si ale rozhodně kritiku zaslouží, je ona všudypřítomná snaha přijímat úspory jako správnou a ctnostnou věc. Utratili jsme méně, poplácejme se po zádech.

Podobné uvažování není ničím výjimečné, jako zákeřná choroba postihuje kde koho i v mnohem vyspělejších zemích a společnostech. I když úspěšní podnikatelé chápou, že v krizi je třeba omezit výdaje a zároveň využít konkurenční výhody (kterou my – v podobě nízkých úrokových sazeb – nepochybně máme), ve státním sektoru se démon úsporné politiky stále činí. A vychází ze stejných vášní a emocí, jako Moliérův Harpagon v roce 1668.


Od autora se dočtete více zde:

Těžký rok pro optimisty

Bankovní daň jako nejnižší forma politiky

Rozpočtové provizorium jako lepší varianta


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče