Staronová volba

01. června 2012, 13:08 - Libor Dvořák
01. června 2012, 13:08

Vladimir Vladimirovič Putin znovu usedne do prezidentského křesla. Protesty se netýkají průběhu voleb, ale spíše způsobu jeho vládnutí

Rusko si 4. března 2012 zvolilo nového prezidenta. Svého úřadu se ujme počátkem května. Jeho jméno bylo známo už dlouho předem – Vladimir Putin. Důvodů pro to, že se opět (již potřetí) stane hlavou státu, který de facto řídil i z premiérského křesla, je řada. Hlavní je ale zřejmý: v tuto chvíli Putin v nemá v Rusku důstojného soupeře. Tragikomickou okolností se navíc stává fakt, že na druhém místě se v prezidentském klání po léta objevoval komunista Zjuganov, který podobně skončil i tentokrát. Připomeňme, že v roce 1996, kdy nestál proti Putinovi, ale tehdy ještě proti Jelcinovi, získal v prvním kole voleb 32 procent hlasů. A nebýt 15 procent voličů, hlasujících tenkrát pro třetího v pořadí generála Lebedě (který své příznivce vybídl, aby v druhém kole podpořili Jelcina), a mohutné finančnicko-mediální lobby podporující Borise Nikolajeviče, možná se před těmi 16 lety do čela největšího státu světa vrátili komunisté… Mimochodem právě proto jsou dnes v souvislosti s podvody během nedávných parlamentních i těchto prezidentských voleb připomínány právě červencové dny roku 1996. Právě o těchto volbách se (celkem právem) tvrdí, že byly v novodobé ruské historii ty nejzfalšovanější.

Moskevská sprcha

O to, aby protikandidáta v podstatě ani mít nemohl, se Putin během uplynulých dvanácti let postaral sám vybudováním tzv. vertikály moci, na jejímž vrcholu se usadil a z jejíchž výšin potenciální politické konkurenty postupně odrovnal. Jako příklad připomeňme alespoň kdysi nejbohatšího muže Ruska Michaila Chodorkovského, který je už od roku 2003 za mřížemi, či dlouholetého moskevského primátora Jurije Lužkova, který svůj velmi silný post musel opustit v loňském roce. Ve startovním kandidátském poli jsme před letošními prezidentskými volbami nakonec nalezli pět jmen. Jejich krátké charakteristiky (viz Kandidáti letošních prezidentských voleb) lze pro zajímavost doprovodit i zjednodušeným, ale vlastně dost ilustrativním hodnocením zatím nezničitelného ruského politického kašpara Vladimira Žirinovského.
Putin v celkových výsledcích zvítězil přesvědčivě. Za rámeček by si ovšem nedal hlasování z Moskvy, kde získal „jen“ 47 procent hlasů. Naopak mimo hlavní město mnohde neměl soupeře. Například v Čečensku nezískali jeho protikandidáti dohromady ani půl procenta hlasů.

Cesta k vrcholu

O Vladimiru Putinovi se právem říká, že je dítkem Štěstěny: po příchodu do Moskvy uprostřed 90. let hned začíná pracovat po boku těch nejmocnějších, díky své akcentované loajalitě a nesporné úřednické výkonnosti a zdatnosti rychle roste a na postu šéfa Federální bezpečnosti a pak i ruského kabinetu získává pověst bezchybného a úspěšného politického manažera. V jeho prospěch nakonec mluví i to, že na podzim 1999 ještě jako premiér rozpoutá druhou čečenskou válku, ještě brutálnější, než byla ta první. Přestože Rusové se válek z důvodů zcela přirozených bojí a přestože se mladí ruští muži opět začali z Kavkazu domů vracet v zinkových rakvích, drtivá většina ruských občanů Putinovi tleskala: pomstil totiž ponížení z roku 1996, kdy první čečenská válka skončila příměřím, jež podepsali čečenský vůdce Aslan Maschadov a už zmiňovaný generál Alexandr Lebeď.
Když k tomu přičteme prokazatelné, zhruba dvojnásobné, zvýšení životní úrovně obyčejných Rusů, opět si odpovídáme na otázku, proč tento bezesporu autokratický vládce Ruska získal u značné části obyvatel země takovou oblibu. Jeho voliči si totiž neumějí spočítat, že garantem jejich jistě sytějšího života než v poslední dekádě minulého století není genialita dlouholetého politického vůdce, ale prudký skok světových cen energetických surovin přesně v okamžiku, kdy se jejich modrooký idol dostává k moci.

Protesty neutichly

Jak říkají četní ruští političtí pozorovatelé a analytici, důvodem prudkého výbuchu protestních nálad v současné ruské společnosti nejsou falšované a manipulované volby (horší zřejmě v tomto ohledu byly volby parlamentní 4. prosince 2011), ale univerzální nesouhlas se způsobem Putinova vládnutí. Mnohokrát připomínané vhazování celých balíčků volebních lístků do uren či proslulé „kolotoče“, kdy „voliče“ převážely autobusy z místa na místo aby pak nejrůznějšími podvodnými způsoby hlasovali hned několikrát, sice hodně popuzují, ale jak říká publicistka Julie Latyninová, „není to důvod, nýbrž jen katalyzátor nesouhlasu“. Vlnu nespokojenosti mezi tzv. kreativní třídou, tedy emancipujícími se příslušníky středního stavu, kteří ke své práci, případně ke svému podnikání potřebují daleko větší svobodu než většina obyvatelstva, zřejmě odstartovalo 24. září loňského roku. V tento den > na sjezdu „strany moci“ Jednotné Rusko Vladimir Putin vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta a společně s Medveděvem mírně zkoprnělému národu vysvětlil, že od jara roku 2012 si své funkce prostě prohodí. To sice všichni čekali, ale když se to opravdu stalo, museli to lidé, kteří si sami sebe váží (a těch je i v Rusku dost a dost), považovat za morální facku. Vývoj v dalším půlroce tomu jasně nasvědčuje.

Putinova ofenziva

Protesty, jež propukly okamžitě po prosincových volbách do Státní dumy, Putina, který na nic takového zatím nebyl zvyklý, zjevně zaskočily. Celý prosinec prakticky mlčel a do útoku vyrazil až po Novém roce. Mimo jiné sepsal sérii šesti článků, z nichž jeden věnoval sociálním otázkám. Jeho sliby vyřešení bytové otázky do roku 2020, zaručeného zvyšování penzí, sociálních podpor pro potřebné, a především slib ekonomické stability země zřejmě byly těmi zrnky, která padla na úrodnou půdu. Většina Rusů zkrátka má pocit, že žádnou zvláštní svobodu nepotřebuje. Volbou Putina pak tento „televizní lid“, denně masírovaný nekonečným zpravodajským seriálem o dobrém a starostlivém otci vlasti, naznačil, že zaručí-li prezident opravdu plné krmítko, bouřit se nebude a ještě svého staronového prezidenta v boji proti nebezpečným rozvracečům a křiklounům podpoří. > Putinovi stoupenci prostě nechápou, že jeho „stabilita“ se rovná brežněvské stagnaci ze 70. a 80. let, byť na podstatně luxusnější úrovni. Skutečná ekonomická prosperita a dynamický rozvoj však byly ve jménu nekonečné vlády jednoho muže obětovány. Přestože středostavovské protesty budou docela jistě pokračovat, tento stav by se mohl díky neustávajícímu přívalu petrodolarů zakonzervovat na hodně dlouho.

Volba Putinovy stability

Na druhé straně se jak v Rusku, tak za jeho hranicemi ozývají hlasy, které tvrdí, že Putin může skončit třeba už za dva roky. Bývalá předsedkyně prezidentské komise pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva Ella Pamfilovová říká, že výsledek prezidentských voleb v Rusku vytvořil „systémovou slepou uličku, která nejaktivnější a nejčinorodější část společnosti brání především v intelektuální a ekonomické seberealizaci“. Člen tzv. Sněmovny veřejnosti Josif Diskin upozorňuje na fakt, že své požadavky na státní moc bude uplatňovat i ona většina, která zvolila „Putina a stabilitu“. Tito lidé premiérovým předvolebním slibům uvěřili i přesto, že podle ruských finančních odborníků se vše, co nasliboval, jednoduše nedá zaplatit, protože v rozpočtu na to nejsou peníze). Ale věřit budou jen do té doby, než si uvědomí, že „je ten Putin asi tahá za fusekli“. Putina tedy čeká běh po tenkém ledě, a to za doprovodu usilovných opozičních poukazů na nesplněné a nesplnitelné sliby.

Pohled zvenčí

Komentáře a rady se ozývají i ze zahraničí. List Süddeutsche Zeitung hned po volbách přispěchal s názorem, že „dynamiku protestního hnutí nelze podceňovat, pročež se nový ruský prezident bude muset vydat cestou smíru s novou opozicí. V opačném případě budou nejlepší mozky Ruska dál odcházet za hranice, anebo se jejich uvažování začne politicky radikalizovat“. Bývalý britský velvyslanec Tony Branton to na stránkách The Times vidí ještě univerzálněji a plastičtěji: „Putin nepatří k těm, kdo otevřeně připustí chybu, ale na druhé straně je o něm známo, že pod tlakem okolností je schopen se chovat pragmaticky… On i jeho spolubojovníci by ale neustále měli myslet na to, že nejlepší ochranu jejich politického odkazu a možná i osobní svobody této garnituře zajistí jedině poklidné předání moci.“ Vladimir Putin se zkrátka počátkem letošního března dočkal vítězství, které prozatím nemusí považovat za Pyrrhovo. Přesto se ovšem ocitl na osudové křižovatce, na níž se musí zodpovědně a racionálně rozhodnout, kudy se vydá dál. Každý chybný krok by pro něj v této zcela nové situaci mohl být vykročením do politické propasti, z níž by se patrně už nikdy nedostal. ===== Kandidáti letošních prezidentských voleb =====
Vladimir Vladimirovič Putin
(7. 10. 1952) – Pochází z leningradské dělnické rodiny. V roce 1975 absolvoval na právnické fakultě Leningradské státní univerzity. Už tam se stává členem KSSS, z které prý nikdy nevystoupil. Hned poté nastupuje službu v orgánech KGB. V letech 1985 až 1990 působí v expozituře sovětské zahraniční rozvědky ve východoněmeckých Drážďanech. Žádost o propuštění z KGB podával už v roce 1990, ale definitivně řady tajné sovětské policie opustil 20. srpna 1991 během projevu svého protektora, perestrojkového hrdiny a leningradského primátora Anatolije Sobčaka. Od srpna 1996 (po Sobčakově politickém pádu) přechází do Moskvy a začíná působit v aparátu prezidenta Jelcina, který se stává hlavním garantem jeho další oslnivé kariéry. O prezidentský úřad se uchází potřetí, vždy úspěšně. Jak ho charakterizoval jeho protikandidát Žirinovskij? Jako reprezentanta autoritářské státní moci.

Gennadij Andrejevič Zjuganov (26. 6. 1944) – Narodil se ve vesnici Myrmino v Orelské oblasti. Roku 1969 absolvoval na matematicko-fyzikální fakultě Orelské univerzity. Zajímavé je, že jak bylo tehdy běžné, během přestávky ve studiích, v letech 1963 až 1966, sloužil v jednotce chemického a radiačního průzkumu Skupiny sovětských vojsk v Německu a dnes je plukovníkem v záloze. Po ukončení studia následovala klasická kariéra komsomolského a stranického funkcionáře, v níž to dotáhl až do aparátu ÚV KSSS. Po zákazu KSSS, vyvolaného podílem komunistů na protigorbačovském puči ze srpna 1991, se stává předsedou KS RF, jímž je dodnes. Stejně tak je dlouholetým poslancem Státní dumy. O prezidentský úřad se ucházel počtvrté a s ohledem na svůj věk zřejmě naposledy. Hodnocení Žirinovského: reprezentant staré ideologie.

Vladimir Volfovič Žirinovskij (25. 4. 1946) – Pochází ze zámožné rodiny: jeho děda, židovský podnikatel Eidelstein, žil v Kostopolu ve východním Polsku, které se v roce 1939 ocitlo v sovětském záboru. Otec Volf Eidelstein byl deportován do Kazachstánu, kde také dnešní Žirinovskij (toto jméno z prvního matčina manželství údajně přijal po dosažení plnoletosti v roce 1964) strávil dětství a mládí. Poté na Moskevské státní univerzitě studoval orientalistiku, obor turečtina. Roku 1977 dokončil na stejné univerzitě i večerní studium práv. Liberálně demokratickou stranu Ruska zakládá už roku 1989, údajně s podporou tehdejšího KGB. V roce 1991 podpořil protigorbačovský puč, což však jeho další politickou kariéru nijak nepoznamenalo. Od roku 1993 je nepřetržitě poslancem Státní dumy. O úřad ruského prezidenta se od roku 1991 ucházel už popáté. Sebehodnocení Žirinovského: jediný představitel ruských antikomunisticky orientovaných nemajetných.

Michail Dmitrijevič Prochorov (3. 5. 1965) – Narodil se v rodině vysokého sovětského sportovního funkcionáře. Vystudoval Vysokou školu finanční. V 90. letech se ocitá na vysokých postech vedení velkých ruských bank. V letech 2001 až 2008 generální ředitel společnosti Nornikel. Vlastní majetkové podíly i v dalších velkých ruských a zahraničních firmách. Od června do září 2011 předseda strany Pravoje dělo. O prezidentský úřad se ucházel poprvé. Hodnocení Žirinovského: reprezentant velkokapitálu.

Sergej Michajlovič Mironov (14. 2. 1953) – původním vzděláním a povoláním geolog, do počátku 90. let minulého století působil jako expert v Mongolsku. Poté v Leningradu vstupuje do politiky, po nástupu Putina k moci se stěhuje do Moskvy a dostává se do vrcholných politických funkcí. V letech 2001 až 2011 je předsedou horní komory parlamentu – Rady federace. V roce 2006 se stává předsedou uměle vytvořené strany Spravedlivé Rusko (která má být jakousi parlamentní sociálně-demokratickou „opozicí“ Putinovu Jednotnému Rusku), v jejímž čele stojí dodnes. O prezidentský úřad se ucházel podruhé. Zatím vždy končil jako poslední. Žirinovského hodnocení: žádné.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče