Stále na cestě

03. června 2008, 15:55 - Richard Cortés
03. června 2008, 15:55

Hudební legenda po dvou letech opět koncertuje v Česku

Perex místo podtitulku
V dubnu mu byla udělena Pullitzerova zvláštní cena za celoživotní dílo. Zdůvodnění znělo: za zásadní vliv na populární hudbu a americkou kulturu lyrickými skladbami výjimečné síly. Výjimečná cena pro výjimečného muže Boba Dylana. Má za sebou bezmála pět desetiletí práce, hledání a nacházení. Dráždění tisku, ironie, pohrávání si s vlastní image. Stal se hlasem celé jedné generace. Změnil trvale hudební scénu. Zbořil mýtus, že úspěšným zpěvákem může být jen člověk s krásným hlasem. Dylan je neuchopitelný, ale srozumitelný každému.

Od koštěte na žebříček Otec a bratři vlastnili obchod elektrickými potřebami. „Mým prvním džobem bylo zametání v obchodě. Měl jsem se naučit disciplíně tvrdé práce a poznat všechny výhody zaměstnání,“ vzpomíná Robert Allen Zimmerman, kterého celý svět zná jako Boba Dylana. Nebylo divu, že taková perspektiva mladíka nijak nelákala. Higgins, důlní městečko v Minnesotě, ale nenabízelo mnoho alternativ.
Chtěl být vojákem, ale brzy si uvědomil, že na West Point se nedostane. Se zakládáním hudebních skupin začal již při studiu na střední škole a muzice se věnoval více než učení také na Minneapoliské Art Institute, kam se zapsal jako student umění.
Odchází do New Yorku, kde neomylně zakotvuje v epicentru neformálního umění té doby, Greenwich Village. Pilně nasává vlivy, kterými je obklopen, poslouchá, vnímá a učí se. Nedělá mu problém “štípnout“ kamarádovi sbírku desek stejně jako si vypůjčit melodii písničky. Pro jméno Dylan se inspiruje velšským básníkem Dylanem Thomasem. I to je příkladem asimilace a pozměněné identity.
Být někým jiným, fabulace, mystifikace, to všechno pomáhá mladému Dylanovi a předznamenává i jeho další uměleckou dráhu.
Na samém začátku se identifikuje s písničkářem Woodiem Guthrym, jehož tvorba stejně jako dalších písničkářů poválečné Ameriky Hanka Williamse či Ciska je odrazovým můstkem, osnovou, na kterou Dylan navazuje. Vymýšlí písničky všude. Píše v kavárnách, v metru, ve stoje. Písně z tohoto období nezapřou svoji inspiraci. Je to starý známý materiál, blues tuláků, hráčů a mrazivých ulic New Yorku. Píše také píseň věnovanou svému vzoru. Zpívá v ní: „Hej Woodie Guthrie, napsal jsem ti píseň, o starým srandovním světě co se s námi táhne, je nemocný, hladový, znavený a potrhán a zdá se, že sotva se narodil, už umírá.“ Má blízko k americkému folku, který je v té době rozhodně “in“. Má to také tu výhodu, že se může uplatnit jako sólista, nepotřebuje kapelu. Co potřebuje, je „break“, šance prorazit. Brzy jí dostává. Je předskokanem černošského bluesmana Johna Lee Hookera ve známém klubu Gerde’s Folk City. Po půl roce hraje na stejném místě sám. Dobré recenze vedou ke smlouvě s Columbia Records a jeho debutovému albu. Následuje Freewheeling Bob Dylan, album, které ho vynese na vrchol. Nejenom proto, že se dostane na 23. místo v žebříčku. Jeho písničky začínají přebírat další interpreti, Peter Paul and Mary a také Joan Baezová, se kterou naváže intimní vztah.

Like a Rolling Stone
Je rok 1963. Dylanovi je 22 let. Spojené státy vedou válku ve Vietnamu. Texty písní jsou nabité emocemi, angažované, radikální. Zpěvák, který vyrůstal v době studené války, se bouří proti systému, kterému vládnou „Masters of War“ a jenž posílá jeho vrstevníky do války. Bob Dylan se chtě nechtě stává mluvčím mladé generace, písně jako Blowing in the Wind a Times they are a-Changing jsou hymnami odporu proti vládní politice.
V roli mesiáše se Dylan vůbec necítí ve své kůži. A zdá se, že i výrazově chce být už někde jinde. Svým skalním folkovým fanouškům zasazuje ránu radikální změnou stylu. Místo chlapce s foukačkou brnkajícího na akustickou kytaru před nimi stojí rocker s hlasitou elektrifikovanou kapelou. Na to nejsou zvyklí. Fanoušci bučí a nadávají, ale Like a Rolling Stone se valí dál.
Publicitě to rozhodně neublížilo. Jeho texty rozebírají literární odborníci od San Franciska po Londýn. V letech 1964 až 1966 Dylanovy písničky přebírá více než stovka kapel. Po britském turné má plné ruce práce. Připravuje nové album, dokumentární film, píše knihu Tarantule. V červnu 1966 však nastává zlom. Dylan vážně havaruje na motocyklu a najednou je všechno jinak. Po zotavení se stahuje ke své rodině, ženě Sáře a dětem v jejich domově ve Woodstocku. Ve knize „Chronicles“ (Kroniky 1, Bob Dylan, nakladatelství Argo, 2005) se svěřil: „Snil jsem o normální existenci od devíti do pěti, domku s bílým plotem v ulici se stromy.“

Jedna hudba, jeden Bůh
A znovu se vymyká představám, které ve svých posluchačích vzbudil. Opouští čistý rock and roll a nechává se inspirovat spíše country a blues. Jako by neuchopitelnost kličkujícího zajíce byla jeho jedinou obranou. Ostatně všechno je už v těch písničkách, tak proč by to měl vysvětlovat.
Sedmdesátá léta jsou časem střídavých úspěchů a méně povedených alb. Dylan je opět na cestě. Stěhuje se zpět do Greenwich Village. Spolu se starými známými, Joan Baezovou, Joni Mitchellovou i básníkem Allenem Ginsbergem vytváří putovní show s názvem The Rolling Thunder Revue. Během turné se angažuje za propuštění nespravedlivě uvězněného boxera Rubina Cartera. Další stylový posun na sebe nedá dlouho čekat. Koncem sedmdesátých let se prohlásí za born again christian - znovuzrozeného křesťana. Vydává několik alb s písněmi s křesťanskou tematikou. Forma je trochu jiná, ale myšlenka sociální solidarity a odporu k bezpráví se nemění.
Aby to nebylo tak jednoduché, na začátku osmdesátých let cestuje Dylan do Izraele. Tiskem proletí jeho fotografie modlícího se u Zdi nářků. Klame tělem, nebo říká: Bůh je jeden, tak jako je jedna hudba? Absolvuje významná turné s Tomem Pettym and the Heartbreakers, později s Grateful Dead.

Never Ending Tour
Ke konci desetiletí zahajuje Dylan The Never Ending Tour. V devadesátých letech se věnuje střídavě koncertování a malbě. Získává Grammy za World Gone Wrong, nejlepší tradiční folkové album. Následuje album Time Out of Mind, později oceněné třemi cenami Grammy.
Tento úspěch vyvolává vlnu nového zájmu o stárnoucího umělce. Vyprodává koncerty, objevuje se na obálce Newsweeku. Neúnavný Dylan je zase zpátky ve hře. Zatím poslední album Modern Times je velmi úspěšné… Když před dvěma lety vyšlo, vyhouplo se na číslo jedna v žebříčku a první týden se ho prodalo 192 tisíc kusů. Průzkum Nielsen Sound Scan uvádí Dylana na 69. místě s 18,3 milionu desek prodanými od roku 1991. Píseň Like a Rolling Stone je uvedena jako nejlepší píseň všech dob v žebříčku prestižního časopisu Rolling Stone.
Nigel Williamson ve své knize Rough Guide To Bob Dylan uvádí, že Dylanovou nejnahrávanější písní je Blowin' In the Wind (375 cover verzí), druhou Don't Think Twice, It's All Right (217). Další místa obsadily skladby I Shall Be Released, Mr. Tambourine Man, Like a Rolling Stone, Knockin' On Heaven's Door, All Along The Watchtower. A kolik to tak Bobovi hodí? Podle Rolling Stonu, který uveřejňuje žebříček 50 umělců s nejvyšším příjmem, se v roce 2004 umístil na 49. místě s 10,5 milionu dolarů. Od té doby se do horních padesáti nedostal. Předpokládejme však, že nouzí netrpí.
Od folku k rocku, country, blues, Dylanova tvorba odráží mnohé tváře amerického hudebního odkazu. Stejně jako jeho hudba i text vyrůstá z bohatých kořenů. Někdo může vidět Dylana jako básníka s kytarou. Je pravda, že jeho písně jsou po harmonické stránce poměrně jednoduché. Tři čtyři akordy, a hotovo, máte písničku k táboráku nebo do demonstrace. Texty jsou o to komplexnější. Volné asociace, surrealistická podobenství evokující obrazy.
Nezapře se vliv Jacka Kerouaka a jeho styl volného toku myšlenek. Biblické odkazy se střídají s dětskými říkankami, parafrázemi jiných písní. Ale kombinace těchto dvou, jejich synergie, je to, co valí tento kámen vpřed.
Píseň je ideální médium pro básníka. Bez nápěvu bychom měli od Dylana nějakých 500 dobrých básní, které by ale málokdo znal. Hudba je umocňuje, dává jim další dimenzi a také zaručuje jejich distribuci.

Daleko od místa, kam patřím
Jistý Dylanův kolega o něm kdysi napsal, že zanechal smutné dědictví zjednodušených nápěvků. Porovnával písně z amerických muzikálů, Tin Pan Alley, písně Gershwinovy a Nata Kinga Cola s tvorbou Dylana. Dotčený Dylan se ušklíbl a řekl: „Já hudbě nerozumím, to víš. Rozumím Lightningu Hopkinsovi, rozumím Leadbellymu, Johnu Lee Hookerovi, Woodiemu Guthrymu, Kinkymu Freedmanovi. Nikdy jsem netvrdil, že rozumím hudbě. Jestli jsi mě někdy slyšel hrát na kytaru, tak to víš.“ Zasmál se a dodal: „Já jsem umělec“. Zdá se, že jakékoli komplikování hudební stránky jeho písní by jim jenom ublížilo. Jsou prostě tak, jak mají být včetně Dylanova osobitého krákorajícího hlasu a způsobu, jakým se text, využívající naplno vokální potenciál anglického jazyka, kloubí s hudebním aranžmá. Pro inspiraci sahá k nejrůznějším vzorům. Například u lyrické písně Heart In the Highlands Dylan čerpá ze skotského národního básníka Robbieho Burnse, který stejnojmennou báseň napsal ve druhé polovině 18. století. „Moje srdce je v horách, krásných a milých… …tam, kde tečou vody Aberdeenu a modré zvonky planou.
Probudil jsem se ráno a viděl stejnou starou stránku.
Ten samý krysí závod, život ve starý známý kleci.“
Dylan o sobě říká: „Narodil jsem se daleko od místa, kam patřím. A všechno tohle se mi stává na cestě.“ Koncertní turné, Dylanova „never ending show“, které začal před devatenácti lety, je spojené se stálým psychickým i fyzickým vypětím. Je snad proto útěk od civilizace a útěk k horám a lesům obrazëm jeho vysněného domova? Jestli ano, pak ten správný čas ještě nenastal, neboť sám říká: „Vracím se na pódium, protože to je jediné místo, kde jsem šťastný.“ Po dvou letech se vrací na pódium i v České republice. V roce 2006 koncertoval v Sazka Aréně, letos 9. června vystoupí v ČEZ aréně v Ostravě. Ve svých 67 letech odehraje za rok kolem stovky koncertů.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče