Stabilita „sui generis“

21. srpna 2008, 19:39 - Petr Nováček
21. srpna 2008, 19:39

Novela volebního zákona by měla zachovat malé strany jako veličiny pro koalice

S výjimkou výsledků voleb v letech 1990 a 1992 má Česká republika problém se sestavováním většinových vlád. Druhá Klausova vláda (1996) se k těsné převaze nad opozicí dobrala až odpadnutím poslanců Tomáše Teplíka a Jozefa Wagnera od ČSSD. Menšinový kabinet Miloše Zemana (1998 až 2002) mohl vládnout jen díky kryptokoaliční „opoziční smlouvě“ s ODS. I tři trojkoaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU (2002 až 2006) měly ve sněmovně jen nejtěsnější většinu. Stejně je na tom dnes Topolánkova vláda ODS, lidovců a zelených, zrozená díky poslancům ČSSD Michalu Pohankovi a Miloši Melčákovi poté, co zběhli na koaliční břeh. S nejtěsnější většinou se však vládě obtížně prosazují kontroverzní zákony: O každý může zakopnout a ztratit rovnováhu. Opakované volání po takové změně volebního zákona, aby příští vlády byly jasně většinové, je nasnadě.
Když počátkem roku 2007 dolaďovali Mirek Topolánek, Jiří Čunek a Martin Bursík koaliční dohodu, zavázali se upravit systém tak, aby garantoval bonus pro vítěze voleb a zároveň neznevýhodňoval malé strany. Příslušný ideový návrh v šesti variantách a pěti subvariantách připravil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS). Jejich společným jmenovatelem je to, že na žádné by nevydělala KSČM a polepšily by si malé strany, které by už nemusely získat na jeden mandát jako ve volbách 2006 zelení dvojnásobek hlasů než ODS. Topolánek totiž zastává názor, že ODS se ani do budoucna neobejde bez partnerské spolupráce s menšími stranami. Oproti časům Václava Klause, jenž si výmluvně stýskával, že ODS nedostala 51 procent hlasů, a proto nemůže vládnout dle svého, Topolánek s malými stranami počítá. Novelou volebního zákona si je chce zachovat jako veličiny pro koaliční počty, a ne je postupně vyřadit ze hry jako Zeman a Klaus v roce 2000 „smluvněopoziční“ novelou volebního zákona, kterou po stížnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla znicotněl Ústavní soud.
Té části ODS, jež malé strany stále považuje spíše za vyděrače než za spojence, bude však muset Topolánek nabídnout nějakou kořist, aby ji pro novelu volebního zákona nakonec získal. Třeba svůdně vysoký bonus pro vítěze voleb, s čímž však nebudou svolní zelení a především lidovci. Ti předloží vlastní, v Německu se inspirující variantu volební novely, jež by KDU-ČSL udržela ve sněmovně, i kdyby získala pod pět procent hlasů. Protože si Čunek dává na viditelné „emancipaci“ lidové strany čím dál tím více záležet, debaty o volební novele se asi v koalici protáhnou. Přitom čím důraznější lidovci a zelení budou, tím ochotněji bude část ODS uvažovat o jiných cestách ke stabilním vládám.
Návod je již k mání! Expremiér a bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman dal prostřednictvím spolku svých přátel k dispozici, jak napsalo Právo, „lék na vratké vládní koalice, které dlouhodobě trápí českou politiku“. Dle Zemana by kabinet měla sestavovat strana, která zvítězí ve volbách, a „ostatní parlamentní strany by měly umožnit vznik této vlády a kontrolovat ji prostřednictvím parlamentu“. Zeman je totiž přesvědčen, že „slabé a vratké koalice za účasti menších parlamentních stran vedou k vzájemným výmluvám na důvody neuskutečňování podstatných částí volebních programů“. Zeman je přitom proti velké koalici za účasti dvou nejsilnějších parlamentních stran, neboť prý buďto vyruší jejich programy a oklame voliče, anebo zdiskredituje slabšího partnera, jehož funkcionáři mohou program strany vyměnit za výnosná místa. Dodejme: Již se stalo. Za „oposmlouvy“ se to přihodilo ODS. Vyvlékla se z odpovědnosti vládní strany, ale přijetím funkcí a jiných prebend se dala sociální demokracií zkorumpovat a příští volby opět prohrála.
Umožnit vznik vlády strany, jež zvítězí ve volbách, lze například tak, že získá bonus mandátů na úkor strany druhé v pořadí anebo na úkor stran malých. Druhou možnost nabízí mezi jiným Imperialiho metoda přepočtů hlasů na mandáty, drsně znevýhodňující malé strany, jíž fandíval Zeman, anebo zvýšení počtu volebních obvodů na pětatřicet, jak to chtěl s Klausem v „oposmluvní“ novele volebního zákona. I bez jejich kejklí měla po volbách roku 1998 ve sněmovně ČSSD 74, ODS 63, KSČM 24, KDU-ČSL 20 a US 19 hlasů. Kontrolní úloha opozice, o níž mluví Zeman, spočívala v tom, že ODS se této povinnosti vzdala, zatímco poslancům KDU-ČSL, US a KSČM bylo dovoleno si ve sněmovně zařečnit a v její restauraci lacino poobědvat. Zemanova vláda byla za těchto okolností stabilní a „to, co se dohodlo, se plnilo“, jak tvrdí pamětníci v ODS i ČSSD. Dohodlo se ledacos: Od avantgardní Prahy přes parlament a kraje až po radnice větších měst. A dohodlo by se zase a dohadovalo kolem dokola, kdyby se „tou správnou“ novelizací volebního zákona střídaly u moci jen dvě velké strany a dosavadní „malí vyděrači“ se stali neškodným komparzem, až by byli posléze odsunuti do politického propadliště.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče