Spravedlnost v odpadkovém koši

13. srpna 2009, 17:26 - Eva Jarešová
13. srpna 2009, 17:26

Kauzy České pivo a nákup gripenů ukazují, jak vypadá právo pro bohaté

První povinností každé společnosti je spravedlnost, napsal před více než dvěma sty lety první americký ministr financí Alexander Hamilton. Zdá se však, že jeho výrok patří pouze do učebnic dějepisu. V reálném světě se totiž lze běžně setkat s tím, že zatímco pachatelé drobných krádeží ve výši několika tisíc korun jsou dle zákona potrestáni, ti, kteří uloupí miliardy, vyváznou bez trestu. Je proto namístě otázka, zda v současné společnosti něco jako spravedlnost vůbec existuje. „Spravedlnost není něco, co můžeme ,mít‘. O ni se musí vždy usilovat jako o maximu, kterou se poměřuje každé pozitivní právo,“ oponuje filozof práva a profesor na univerzitě ve velšském Cardiffu Jiří Přibáň. Spravedlnost má dle něho smysl chápat spíše jako maximální požadavky na správnost tvorby, aplikace a výkladu zákonů a dalších právních předpisů. I v takovém případě však současné poměry nejen v Česku, ale i v jiných evropských zemích budí rozpaky. „V České republice je v této souvislosti situace horší než v mnoha jiných zemích EU. Je tomu tak proto, že za tradiční se v naší společnosti považují spíše neformální než formální společenské vazby. Proto je nám bližší kamarádství než zákon,“ říká Přibáň.
Neprůhledné kšefty a dohody „nás kluků, co spolu chodíme“, způsobují, že policie a justice jsou vůči bezskrupulózním podnikatelům často bezmocné. Mnoho úspěšných byznysmenů se dokáže pohybovat na hraně zákona i za ní. A pokud už se nechají přistihnout při něčem nekalém, umějí si zařídit, aby se před soud nikdy nedostali. Kde není žalobce, není ani soudce, říká stará právnická zásada. Kdo by potřeboval soudce, když si umí náhradu škody domluvit sám? A navíc je pro něho mnohem výhodnější, pokud detaily některých transakcí zůstanou skryté? Takové možnosti však chudí a nevýznamní pachatelé menších hospodářských deliktů většinou nemají. Proto také bývají potrestáni častěji než skutečně významní magnáti. Kolik znáte v Česku „velkých ryb“ ze světa byznysu, které byly usvědčené z uplácení, poškozování věřitelů nebo podvodu?

Mimosoudní domluvy

„První princip spravedlnosti vyžaduje, aby určitá pravidla, ta, jež definují základní práva a svobody, platila pro každého stejně,“ napsal ve slavném díle Teorie spravedlnosti harvardský profesor a nejvýznamnější filozof práva 20. století John Rawls. Mezi tato všeobecná práva patří také možnost domoci se svých oprávněných nároků u nezávislého a nestranného soudu. Realita je však často odlišná.
Dobrou ilustrací toho, jak to ve světě velkého byznysu chodí, mohou být dvě významné kauzy z poslední doby. První z nich je slavný případ České pivo, který se týká pádu Investiční a poštovní banky (IPB) z devadesátých let. Druhá kauza však svým významem přesahuje hranice ČR. Případ korupce okolo pronájmu švédských stíhaček Gripen je totiž kauzou evropských rozměrů.
Jednu z příčin možných rozdílů v přístupu k „bohatým“ a „chudým“ lze hledat v tom, že složité hospodářské trestné činy soudí jiní lidé než ty méně závažné. „Soudnictví je organizačně uspořádáno tak, že složité kauzy s velkým následkem, jako jsou závažné ekonomické dopady, soudí soudci v prvním stupni u krajských soudů. Proto by se otázka musela položit spíše instančně. Zda soudci krajských soudů, úseku prvního stupně, soudí benevolentněji než ti okresní,“ domnívá se jeden z pražských soudců. Problém však spočívá spíše v něčem jiném. Namísto řízení před soudem, kdy o porušení zákona rozhoduje nezávislý soudce, se mezi velkými firmami obvykle prosazují jiné metody. Velké hospodářské kauzy většinou končí mimosoudním vyrovnáním – buď veřejně přiznaným, nebo v horším případě tajným. Za takové situace se může veřejnost pouze dohadovat, kdo se s kým domluvil a na čem, popřípadě za kolik. Představitelé poškozené strany, která dostala od pachatele nemalou částku či lukrativní protislužbu, potom nemají žádný zájem vypovídat, co se skutečně stalo. Orgány činné v trestním řízení, tedy policie a státní zástupci, proto tyto případy často odkládají pro nedostatek potřebných důkazů.

České pivo

Příkladem rozhodnutí, které vzbuzuje rozpaky a diskuse laiků i odborníků, je již zmíněné zastavení vyšetřování kauzy známé jako České pivo. Pod tímto názvem se skrývá případ vytunelování majetku za 24 miliard korun z vlastnictví IPB. O co šlo? Zjednodušeně řečeno, tehdejší nejvýznamnější vlastník banky, japonská finanční skupina Nomura, si „pojistila“ investici originálním způsobem. Spolu s bankou založila společnost České pivo, která zakoupila akcie pivovarů Plzeňský Prazdroj, Radegast a Velkopopovický Kozel. Na nákup akcií si tehdy Nomura půjčila od IPB zhruba sedm miliard korun. Když se banka ocitla v problémech, splatili Japonci tento dluh bezcennými akciemi IPB. A nakonec prodali pivovary jihoafrické skupině South African Breweries za 24 miliard korun. IPB tím přišla o nejcennější majetek.
Pozadí transakce a role jednotlivých členů vedení banky v operaci zůstávají stále nejasné. V kauze bylo jedenáct obviněných včetně dvou bývalých náměstků generálního ředitele IPB Libora Procházky a Aladára Blaase. Vyšetřovány byly také činy několika členů českého zastoupení Nomury – Eduarda Onderky, Randalla Dillarda a Davida Thirska. Vyšetřování jedné z nejpodezřelejších finančních operací devadesátých let se táhlo osm let a veřejnost na jeho výsledky napjatě čekala. Koncem letošního července však státní zástupce akci zastavil. S tím, že nebyl spáchán žádný trestný čin. Případ se proto nakonec nedostal ani před soud.

(Ne)závislý státní zástupce

O tom, zda je postup státního zástupce správný, se rozpoutala debata. „Jde o rozhodnutí, které justici staví do špatného světla. Veřejnost má právo na spravedlnost. V tomto případě měl rozhodnout soud,“ řekla například předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Za stejný postup horuje také Československá obchodní banka (ČSOB), která zkrachovalou IPB převzala a nyní se domáhá náhrady škody ve výši 24 miliard korun. „Rozhodně bychom jako poškozená strana preferovali, kdyby byla daná věc projednávána před soudem, který by mohl objektivně – a pravděpodobně veřejně – zhodnotit všechny důkazy,“ sdělil mluvčí banky Ivo Měšťánek.
Státní zastupitelství trvá na svém. „Ve svém rozhodování je státní zástupce ze zákona nezávislý, stejně jako soud. Státní zástupce rozhoduje pouze dle odlišných principů. Soud může dle zákona v případě pochybnosti o vině obžalovanou osobu zprostit obžaloby. Naopak státní zástupce musí dle zákona v případě pochybnosti o vině obviněného podat obžalobu. V případu České pivo neměl státní zástupce pochybnost, že ve věci nejde o trestný čin, a proto nemohl rozhodnout jinak,“ uvedla na dotaz týdeníku EURO mluvčí Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Praze Irena Válová.

Nedostatek důkazů

Spekulace neustávají zejména proto, že kauza pádu IPB je zpolitizovaná jako málokterý jiný hospodářský případ. Banka totiž v devadesátých letech půjčovala oběma největším politickým stranám a její představitelé měli těsné kontakty na politické špičky. To, že pachatelé asi nakonec nebudou potrestáni, začalo být zřejmé v roce 2006, kdy se český stát s Nomurou dohodl na mimosoudním vyrovnání. Banka totiž žádala po České republice 70 miliard korun, protože neochránila její investice. Stát zase žádal po Japoncích 111 miliard korun. Nakonec obě strany dospěly k dohodě. Dle ní ČR zaplatila Nomuře 3,7 miliardy korun. Nelze se proto ubránit otázce, zda nynější zastavení stíhání nebylo také součástí dohody. „Ve věci žádné ,politické tlaky‘ neexistovaly. VSZ v Praze nemá žádné povědomí o tom, že by zastavení trestního stíhání obviněných v uvedené věci bylo ovlivněno jakýmikoli politickými tlaky,“ říká Válová. O osudu žaloby teď s definitivní platností rozhodne Nejvyšší státní zastupitelství, ke kterému podala stížnost ČSOB.
Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká je však, jak je známé z vyšetřování kauzy „justiční mafie“, osobou s úzkými kontakty v politice. Nad její nezávislostí a nestranností se proto vznáší otazník. „Říká se, že v Česku je čin trestný jen do určité výše napáchané škody. Od určité výše si pachatelé vždy zaručí beztrestnost. To je smutné. Svědčí to jen o míře zkorumpovanosti dnešní české politiky a společnosti vůbec,“ dodal k tomu Jiří Přibáň.
Odpověď na otázku, proč tento případ nedospěl do jasného konce, lze však hledat i jinde než pouze ve spekulacích o politickém pozadí. Problém spočívá také v prostém faktu, že opravdu složité kauzy podvodů a tunelů jsou obvykle velmi dobře naplánované a je někdy skoro nemožné je rozkrýt. „Soudy jsou pak závislé na předchozí práci policie, protože často nejzásadnější a neopakovatelné důkazy obstarává již policejní orgán při vyšetřování trestného činu,“ uvedl jeden ze soudců. Při trvající zásadě „in dubio pro reo“, dle níž je v pochybnostech třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného, nedostatek důkazů už nelze dohnat. Soudy proto celou operaci nemohou ani při nejlepší vůli s jistotou rozkrýt nebo přiřknout konkrétní osobě.

Úplatky ze Švédska

Dalším případem, který co do přístupu justice k „malým“ a „velkým“ pachatelům vyvolává otazníky, je i nákup stíhacích letounů Jas 39-Gripen. Jejich výrobcem je švédská zbrojovka Saab AB, v níž má 21procentní podíl britská společnost BAE Systems. Právě jejím prostřednictvím byla letadla prodávána.
Zhruba šest let stará kauza, jejíž počátky však sahají až do devadesátých let, přinesla těžké spaní mnoha tuzemským politikům a lobbistům. Je však možné, že se nakonec budou obávat zbytečně. Česká policie sice záhadný a údajně nevýhodný nákup švédských stíhaček, z něhož se nakonec stal pronájem, stále prošetřuje, ale je možné, že se v Česku nad kauzou potichu zavře voda. Byť zcela oprávněně, neboť protikorupční policisté nakonec neshledají, koho by z úplatkářství a jiných trestných činů měli obvinit. Leckoho při tomto výsledku však napadne, že opět zafungovaly jiné zájmy než snaha vyšetřit případ. Zejména pokud sahá až do nejvyšších pater české politiky.
Mezi těmi, jejichž jméno česká média kvůli případu gripenů skloňují, se objevuje mimo jiné bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. První muž české diplomacie za Zemanovy vlády měl v reportáži švédské televize hovořit o korupci, která údajně zakázku v Česku provázela. Měl také naznačit, že by mohl být schopen případné vyšetřování „pozdržet“. To vše před skrytou kamerou a novináři, kteří se vydávali za zástupce zbrojařské firmy.
Zaznělo i jméno Otto Jelinka, krasobruslařského šampiona a bývalého kanadského ministra sportu. Dle švédských novinářů právě na jeho bankovní účty směřovaly vysoké částky, prý určené na uplácení politiků. To však Jelinek předloni v rozhovoru pro Aktuálně.cz ostře odmítl.
Jediným, kdo byl zatím zatčen a po několika týdnech ve vazbě letos na jaře propuštěn, je rakouský podnikatel a lobbista Alfons Mensdorff-Pouilly. Ten působil v devadesátých letech v ČR jako poradce BAE Systems. Potomek šlechtické rodiny prý od BAE Systems získal třináct milionů eur, které měl následně zčásti použít na úplatky.

Rychle do důchodu

Česko může alespoň těšit, že nebylo jedinou zemí, v níž se v této souvislosti o fungování justice hovoří se zdviženým obočím. Tuzemská stopa gripenů je pouze jednou z několika, které v Evropě i v zámoří existují. Praktiky britské zbrojovky BAE Systems, která gripeny prodávala, zajímají nebo zajímaly kromě Česka i vyšetřovatele ve Velké Británii, Švýcarsku, Švédsku, v USA nebo Jihoafrické republice. Právě ze Švédska přišla v červnu překvapivá zpráva. Švédská prokuratura vyšetřování domnělého uplácení při prodeji stíhaček Jas-39 Gripen uzavřela. Nebylo prý možné prokázat, že se švédská zbrojovka na úplatcích podílela.
Ve zprávě švédského vrchního státního zástupce Christera van der Kwasta je nicméně uvedeno, že britská BAE Systems „s použitím sofistikovaného platebního schématu prováděla rozsáhlé skryté platby, které je možné spojit s kampaněmi v Česku, Maďarsku a Jihoafrické republice a jež umožňovaly vyplácení úplatků vedoucím činitelům v těchto zemích“. Tyto skryté platby měly dosahovat výše až stovek milionů korun. Řečeno jinak, v Česku se dle Švédů úplatky skutečně rozdělovaly. Dle dostupných informací zaráží několik věcí. Za prvé to, že navzdory výrokům o „extrémně závažné záležitosti“ se státní zástupce nakonec rozhodl s kauzou k soudu vůbec nejít. Do určité míry to lze vysvětlit dikcí švédských zákonů. Dle nich je v tomto případě jednání před červencem 2004 promlčené. Další slabinou skandinávských norem je, že nejsou schopné trestně postihnout jednání mezi „zprostředkovateli“ a těmi, kteří za neprůhlednými machinacemi skutečně byli.
Skandální však je, že na vyšetřování takového obrovského případu byl dle švédské televize vyčleněn pouze jeden policista. A nakonec i to, že se hned následující den po oznámení výsledků šetření Christer van der Kwast odebral do důchodu. Nově nabytý čas hodlá věnovat rybaření. Mimořádně podezřelý krok vypadá ještě nápadněji, protože van der Kwast naznačil, že při práci čelil „nepřímým“ tlakům. Od koho si však nechal pro sebe. Jako symbolická tečka za případem působí informace, kterou v červnu uvedla švédská televize. Ve Velké Británii a v USA se totiž již schylovalo k dohodě, na jejímž konci mělo být elegantní mimosoudní ukončení věci. Britské zbrojovce měl být nabídnut obchod. Pokud se přizná, že nehrála dle pravidel, a zaplatí pokutu, na celou věc se zapomene.

Žebrák a miliardář

Existuje tedy různá spravedlnost pro velké úspěšné firmy a pro obyčejné jednotlivce? Bohužel se zdá, že tomu tak je. „Rozdíl mezi spravedlností pro chudé a bohaté narůstá s rostoucími sociálními rozdíly,“ říká Jiří Přibáň. Kdo si stále myslí, že jiné pojetí práva pro bohaté neexistuje, měl by se zamyslet nad příběhem, který v knize Umění návratu popisuje americký miliardář Donald Trump. Vzpomíná, jak se počátkem devadesátých let se svou tehdejší manželkou procházel po Manhattanu a uviděl žebráka. Poté, co ho obdaroval drobnými, se zeptal ženy, jaký je dle ní rozdíl mezi ním a oním žebrákem. „Tři a půl miliardy dolarů,“ odpověděl na vlastní otázku. O tuto částku však byl bezdomovec bohatší než Trump. Zatímco totiž žebrák měl majetek zhruba nulový, magnát se topil v ohromných dluzích, a jeho jmění proto bylo o tuto částku v červených číslech. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco žebrák přespával kdesi na ulici, Trump jezdil limuzínou a bydlel v luxusním apartmá. Onoho chudáka by z banky nejspíš vyhodili, ale Trumpovi nabízeli další miliardy, aby se jeho byznys opět zvedl.
Stejně se v podobných případech chová i policie. Kdyby bezdomovec ukradl v samoobsluze jídlo, bude s ním sepsán protokol o přestupku. Kdyby ukradl něco cennějšího, skončí před soudem a ve vězení. Magnáti, kteří upláceli, hrubě porušovali smlouvy či připravili investory o miliony nebo miliardy dolarů, často dožívají v luxusních vilách a na své věřitele se mohou klidně usmívat. To zcela potvrzuje platnost výroku věhlasného britského ekonoma Johna Maynarda Keynese: „Pokud vám dlužím libru, mám problém. Pokud vám dlužím milion liber, máte problém vy.“

Box 1: V kauze gripenů etika nehrála roli

Švédský vrchní státní zástupce Christer van der Kwast, který se zabývá korupčními kauzami, uzavřel vyšetřování případu spojeného s nákupem stíhaček typu Gripen pro Česko, Maďarsko a Jihoafrickou republiku a odchází do důchodu. „Jsem přesvědčen, že firma Saab neprůhledným způsobem vyplácela obrovské částky. Nedokážu je však spojit s žádnou konkrétní osobou, a proto nemohu případ dotáhnout před soud,“ prohlásil van der Kwast. Nehodlal však komentovat údajnou dohodu americké a britské prokuratury se společností BAE Systems. Ta měla spočívat v tom, že se firma vykoupí z korupčních zločinů dobrovolným zaplacením vysoké pokuty, za což úřady ukončí vyšetřování.
Zpravodaj maďarského deníku Népszabadság ve Švédsku se dotázal vrchního státního zástupce, co této dohodě říká. „Nedokážu na to odpovědět. A ani nechci. Uzavřeli vyšetřování, na což mají právo. A já jako švédský vrchní státní zástupce nemohu s tímto faktem udělat vůbec nic,“ řekl van der Kwast. Na otázku, že i když je to právně v pořádku, jak se mu vše jeví z hlediska etiky, odpověděl: „Etika? No jo… Co na to mám říct? U takových obrovských obchodů etika většinou nehraje příliš velkou roli. Ve Švédsku by podobná dohoda nebyla možná.“ Christer van der Kwast netuší a nedostal ani žádné informace, kdo bude příjemcem dobrovolné pokuty, kterou firma BAE Systems zaplatí. Na dotaz, jaký pocit má z toho, že jeho několikaletá práce přišla vniveč, vrchní státní zástupce řekl, že se ve své pozici nemůže zabývat podobnými otázkami. „Pocit je soukromá záležitost. Samozřejmě netvrdím, že mě to těší. Vůbec mě to netěší.“ Dle něho nemůže udělat ani to, že spis zabalí a pošle do zemí, kterých se vyšetřování týkalo. „Jde o tajné a přísně důvěrné materiály. Nemohu je jednoduše zabalit a podat na poště. Kdyby maďarské úřady o spis projevily zájem, vyhověli bychom jim,“ dodal. Na poslední otázku, zda po tom všem půjde do důchodu a bude chodit na ryby, vrchní švédský státní zástupce odpověděl: „Asi ano…“

István Lékó

Box 2:
Kauza Gripeny

O náhradě starých armádních letadel novými stroji rozhodla v roce 1997 vláda nynějšího prezidenta Václava Klause. O dva roky později se o zakázku zajímalo pět společností - koncern EADS, Dessault Aviation, Lockheed Martin, konsorcia McDonell-Douglas/Boeing a BAE Systems/Saab. Po vyhlášení výběrového řízení v roce 2001 postupně odstoupili všichni zájemci až na BAE Systems/Saab. Nákup 24 Gripenů v hodnotě 60 miliard korun vzápětí schválila vláda. Tehdejší premiér Vladimír Špidla se svým kabinetem však od obchodu odstoupil. Mimo jiné i kvůli povodním, které v roce 2002 zpustošily část České republiky. Transakci neschválila ani Poslanecká sněmovna. O rok později bylo rozhodnuto, že si Česko letadla aspoň pronajme, ale v menším než původně plánovaném počtu. Pronájem čtrnácti letounů na deset let přijde ČR na dvacet miliard korun.

Box 3:
Kauza České pivo

O privatizaci 36procentního státního podílu v IPB rozhodla vláda v roce 1996. O dva roky později jej prodala japonské bance Nomura za tři miliardy korun. Dceřiná společnost Nomury později od banky na úvěr odkoupila akcie největších českých pivovarů. V roce 2000 uvalila Česká národní banka na IPB nucenou správu. Zkrachovalou banku po dohodě se státem převzala ČSOB. V roce 2002 arbitráž rozhodla, že společnost kontrolovaná Nomurou může za akcie českých pivovarů zaplatit již bezcennými akciemi IPB. Stát a japonská banka poté vzájemně požadovaly u arbitrážních soudů desítky i stovky miliard korun. V březnu 2006 Česká republika prohrála arbitráž s Nomurou, protože neochránila investici Japonců do IPB. V listopadu 2006 ČR podepsala s bankou smír. Nomura se dle smlouvy vzdala všech nároků vůči státu a slíbila zastavit všechny spory. Česko se naopak zavázalo zaplatit Japoncům zhruba 3,7 miliardy korun a stáhnout žaloby na ochranu investic.

Praporek 1: Mnoho byznysmenů se dokáže pohybovat na hraně zákona i za ní, a pokud se nechají přistihnout při něčem nekalém, umějí si zařídit, aby se před soud nikdy nedostali
Praporek 2: Jednu z příčin možných rozdílů v přístupu k bohatým a chudým lze hledat v tom, že složité hospodářské trestné činy soudí jiní lidé než ty méně závažné
Praporek 3: Velké hospodářské kauzy většinou končí mimosoudním vyrovnáním – buď veřejně přiznaným, nebo v horším případě tajným
Praporek 4: Spekulace okolo pádu IPB neustávají zejména proto, že kauza je zpolitizovaná jako málokterý jiný hospodářský případ
Praporek 5: Praktiky britské zbrojovky BAE Systems, prodávající gripeny, zajímaly kromě Česka i vyšetřovatele ve Velké Británii, Švýcarsku, Švédsku, v USA a Jihoafrické republice.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče