Spořivý národ? Změňte názor

30. května 2012, 11:54 - Miroslav Zámečník
30. května 2012, 11:54

I v Nizozemsku jsou hlavními nástroji fiskální konsolidace „tupé“ škrty a zvyšování daní

Není normální, aby politické otřesy v Nizozemsku vyvolávaly nervozitu na mezinárodních finančních trzích. Jenže nežijeme v normálních časech, a pád menšinového koaličního kabinetu premiéra Marka Rutteho, který před dvěma týdny nedokázal získat podporu od populistické „protipřistěhovalecké“ strany PVV Geerta Wilderse pro svůj návrh rozpočtových škrtů, vyvolal na trzích dobře pochopitelnou obavu. Když tradičně dobře spravované a z hlediska fiskální ho velmi solidní „tříáčkové“ Nizozemsko nedokáže dosáhnout politické shody na úsporném rozpočtu, jak se něco podobného může podařit zemím, které mají veřejné finance v neporovnatelně horším stavu? Rozpočtová krize v Nizozemsku se ovšem časově shodovala s prvním kolem prezidentských voleb ve Francii a perspektivou, že budoucím prezidentem bude Francois Hollande, jehož postoj k Němci a Nizozemci prosazované fiskální disciplíně v rámci eurozóny je mírně řečeno vlažný. Přidejte si obavy o Španělsko, a nervozita má zcela logické vysvětlení.

Díky pomoci tří menších parlamentních stran stojících mimo koalici vláda v demisi nakonec předložila ke konzultacím v Bruselu odsouhlasený návrh rozpočtu na rok 2013. Obsahuje i plán, jak snížit schodek z očekávaných 4,6 procenta HDP na tři procenta. Do parlamentu ovšem návrh doputuje paradoxně až šest dní po předčasných parlamentních volbách, plánovaných na 12. září tohoto roku, a tak jeho schválení vychází z předpokladu, že ty strany, které se k rozpočtu přihlásily (včetně zelených), ve volbách uspějí.

Dusivá konsolidace

Z českého pohledu jsou zajímavá hlavní opatření úsporného rozpočtu: prodloužení věku odchodu do důchodu na 66 let v roce 2019 a na 67 let v roce 2024, zvýšení základní sazby DPH o dva procentní body na 21 procent, nárůst finanční spoluúčasti ve zdravotnictví, prodloužení lhůty nemocenské placené zaměstnavateli na šest měsíců, zmrazení mezd pro státní zaměstnance včetně učitelů a policistů, omezení daňového zvýhodnění hypoték a nákladů na dojíždění do zaměstnání, vyšší spotřební daně u tabákových výrobků a alkoholických nápojů, zvýšení výnosu z nové bankovní daně z 300 na 600 milionů eur. Dokonce i ekvivalent „solidárního příspěvku“ v podobě přirážky pro příjmově silné se najde. Jediným „sladítkem“ konsolidačního plánu je částečná kompenzace růstu sazby DPH přes snížení daně z příjmů, detaily však chybí. Jinak řečeno: „tupé škrty a zvyšování daní“ jsou hlavními nástroji fiskální konsolidace i v Nizozemsku, a struktura není nijak zásadně odlišná.

Jenže fiskální konsolidace není ani v Nizozemsku zadarmo, a zásadně odlišná nemůže být ani kritika fiskální restrikce uprostřed recese. Podle nezávislého Výboru pro analýzu hospodářské politiky (CPB, ekvivalent v Česku zvažované Rozpočtové rady je nejstarší institucí svého druhu na světě) zaznamená nizozemská ekonomika v letošním roce pokles asi o 0,75 procenta. Je samozřejmě velkou otázkou, jak výrazně se projeví úsporný rozpočet (v případě, že bude skutečně schválen) na dosud avizovaném oživení o 1,25 procenta v příštím roce, ale stejně jako v jiných zemích lze počítat s negativním vlivem vládních úspor na ekonomický růst.

Předlužené domácnosti

Nejsou to jen rozpočtové škrty, co představuje výraznou brzdu. Zatímco veřejný dluh není v Nizozemsku neúnosnou zátěží (s 65,6 procenta je ve skutečnosti docela výrazně pod úrovní zadluženosti veřejného sektoru jak v Německu, tak ve Francii), makroekonomicky významným problémem je vysoký soukromý dluh domácností. Především díky hypotékám. Navzdory tradiční české představě o Nizozemcích jako o šetřílcích stoupl podíl hrubé zadluženosti domácností k disponibilním příjmům v letech 1999až 2010 ze 140 procent na 249 procent a je po Dánsku nejvyšší v Evropské unii. Podobně jako ve většině vyspělých zemí byly i v Nizozemsku úroky z hypoték daňově uznatelným výdajem, což vzhledem k vysoké sazbě daně z příjmů (mezní sazba 52 procent nastupuje již od 1,2násobku průměrného příjmu) představovalo značný stimul pro nabírání hypoték ve velkém, zvláště vzhledem k dlouhotrvajícímu vzestupu cen na trhu nemovitostí. Nizozemskou specialitou přitom bylo, že hypotéky běžně překračovaly 100 procent ceny nemovitostí a banky se v časech realitního boomu nezdráhaly poskytnout třeba stopětadvacetiprocentní hypotéku, z níž bylo možné zaplatit nejen daně a stavební úpravy či rekonstrukce, ale třeba i nákup auta. Rozšířeným produktem byly také hypotéky, u nichž dlužník splácel pouze úroky, a mohl tak daňově plně optimalizovat.

Tohle je i v mezinárodním srovnání dosti riskantní koktejl, který funguje pouze za předpokladu, že ceny nemovitostí rostou, nezaměstnanost je nízká, stejně jako úrokové sazby. Ani v Nizozemsku nic netrvá věčně, a když boom skončil v roce 2008 a ceny od té doby klesly v reálném vyjádření podle údajů Rabobank asi o patnáct procent, dostali se mnozí dlužníci, kteří nabrali hypotéky těsně předtím, do nezáviděníhodné situace. Jejich dům má nižší hodnotu než jistina, kterou ostatně ani nespláceli. Řečeno v americké hantýrce, jsou pod vodou, a podle odhadů je takových domácností asi 500 tisíc. Dodejme, že v Nizozemsku je v současnosti na prodej 221 tisíc nemovitostí, což je dvojnásobek stavu z roku 2008, ale zároveň v přepočtu na obyvatele skoro dvakrát tolik co v USA.

V retrospektivě je daňově zvýhodněné nafukování hypoteční bubliny extrémně nákladný hospodářsko-politický omyl. Jenže změna politiky v této oblasti se pochopitelně neobejde bez negativních vedlejších účinků. Zrušení odečitatelnosti úrokových nákladů z hypoték od daňového základu by kupříkladu neznamenalo nic jiného než ještě větší problém s likviditou na realitním trhu, a tedy další tlak na pokles cen. Totéž platí pro řádově přísnější požadavky na spolufinancování nákupu nemovitosti vlastními zdroji zájemce o hypotéku. > Češi mohou hovořit o velkém štěstí, že situace u nás nedošla tak daleko jako v Nizozemsku, kde již nemá dobré řešení a bude zatěžovat ekonomický růst země ještě hodně dlouho.

Spojené nádoby

Recese a komatózní realitní trh jsou spolu kauzálně silně spojeny. Hospodářský útlum se promítá do postupného vzestupu nezaměstnanosti z dosud velmi přijatelné úrovně 4,9 procenta, což oslabuje schopnost dlužníků platit závazky, a to opět zhoršuje stav hypotečního portfolia v bankovní soustavě. Tím se zhoršuje dostupnost úvěrů a ta zas tlumí celou ekonomiku. Podle březnové prognózy CPB tak fakticky ekonomiku nemá co táhnout, když kromě nižší veřejné poptávky a spotřeby domácností očekává letos i pokles investiční aktivity a exportu. Pravda, dovoz poklesne ještě rychleji, takže čistý vývoz bude jediným růstovým faktorem. V Nizozemsku stejně jako v Česku se zraky toužebně upírají na Německo v naději, že se jeho motor nezadrhne.

Tím se dostáváme opět k fiskální stabilizaci: za normálních okolností by země s nízkou zadlužeností vlády, dobrým přístupem na finanční trhy a tradičně vysokými přebytky běžného účtu platební bilance (přes sedm procent HDP) čelila následkům prasklé nemovitostní bubliny (a potřebě domácností snížit svůj dluh) rozpočtovými deficity a zároveň strukturálními reformami, které zajistí dlouhodobou fiskální stabilitu. > Za strukturální opatření se v přijatém rozpočtovém balíčku dá považovat jen prodlužování věku odchodu do důchodu. Na tom se shodne jak CPB, tak i Mezinárodní měnový fond.

Jenže deficity a strukturální reformy jsou právě to, co nizozemská vláda dělat momentálně nemůže, pokud chce dodržet pakt fiskální stability, a rozpočtové schodky naopak účinně snižovat. Navíc je pod tlakem potenciálního zhoršení ratingu ze současného nejvyššího stupně AAA. Například agentura Fitch Ratings již avizovala, že na červnovém jednání svého ratingového výboru zřejmě vydá negativní výhled jako předstupeň downgradu.

Léta bez růstu

Poslední Zpráva o finanční stabilitě, vydávaná nizozemskou centrální bankou, nešetří tristními větičkami: „Výhled finanční stability působí starosti. Nizozemské domácnosti jsou téměř nejzadluženějšími na světě. Klesající reálné mzdy a rostoucí nezaměstnanost oslabují příjem domácností. Klesající ceny nemovitostí na trhu zhoršují jejich finanční pozici a zároveň zvyšují pravděpodobnost problémů s dluhy.“ Banky v časech konjunktury navíc zvýšily svojí závislost na financování z trhu, neboť úvěrové portfolio rostlo mnohem rychleji než depozita, a financování expanze dluhopisy s hypotékami jako podkladovým aktivem zvýšilo zranitelnost finančního sektoru. Dobře na tom nejsou ani penzijní fondy, kterým chybí na pokrytí závazků asi 90 miliard eur, a v případě, že by chtěly doplnit rezervy, zhruba 200 miliard eur.

Výsledkem je, že Nizozemsko bude mít ještě v posledním čtvrtletí roku 2014 nižší reálný HDP než v prvním kvartále roku 2008, a jak poznamenal CPB ve svém posledním makroekonomickém výhledu, bude to nejdelší období bez hospodářského růstu od konce druhé světové války. A to bylo ještě před rozpočtovým balíčkem, který ekonomiku zatlumí. Není co závidět.

Koření nad zlato

Monopol nizozemské Východoindické společnosti

Holanďané byli svého času průkopníky kapitalismu a velkými inovátory obchodního a finančního systému, koneckonců nizozemská Východoindická společnost (Verenigde Oostindische Compagnie – VOC) založená v roce 1602 byla první mezinárodní akciovou společností, jejíž akcie a dluhopisy se obchodovaly na první k tomu založené burze na světě. VOC vydělávala svým akcionářům velmi dlouho velmi mnoho peněz na monopolu v obchodu s kořením ze současné Indonésie. Obchod s kořením je z mikroekonomického a historického hlediska zajímavý: na jedné straně je relativně neelastická poptávka (hodně koření ještě nedělá lepší jídlo), zatímco na straně nabídky je elasticita poměrně vysoká (při vysokých cenách lze rozšířit produkci). VOC nebyla jen tak obyčejným monopolem, ale disponovala i vojenskou a mocenskou složkou a dodávky na trh regulovala neúprosně včetně ničení zahrad s kořením původního obyvatelstva, záboru půdy a kolonizace. Pokud chtěla nabídku zvýšit, vynucovala si naopak placení daní v požadované komoditě.

Například dnes bezvýznamné ostrůvky Banda byly v 17. století jediným dodavatelem muškátového oříšku na světě a po vyvraždění místního obyvatelstva je VOC osídlila nizozemskými plantážníky, od nichž koření vykupovala za jednu stodvaadvacetinu ceny v Amsterdamu (!). I tak na tom osadníci královsky vydělávali.

Z hlediska flotily i celkového přepraveného nákladu byla VOC s odstupem největší společností svého druhu na světě, dokud jí koncem 18. století nezdecimovaly důsledky prohrané války s Británií a strukturální změny v mezinárodním obchodě včetně ztráty monopolu. Po bankrotu VOC převzalo kontrolu nad Indonésií samo Nizozemsko a udrželo ji dalších skoro sto padesát let – až do japonské okupace celé jihovýchodní Asie včetně nizozemských držav za druhé světové války. Nizozemsko oficiálně uznalo nezávislost Indonésie až v roce 1949.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče