Společná měna hledá Trésoir

05. března 2015, 12:15 - Miroslav Zámečník/Euro
05. března 2015, 12:15

Bez jakékoli souvislosti s navazujícím tématem… Víte, že dneska večer deset minut před desátou večer to bude dvaašedesát let, co odešel otec národů, génius lidstva, koryfej věd, velmistr odvážných revolučních řešení a nejlepší přítel všech dětí, generalissimus Josif Vissarionovič Džugašvili, a.k.a. Stalin? Tedy víme to přibližně, neboť když se personál Stalinovy dači v Kuncevu odvážil vstoupit do jeho pokoje, našli ho na podlaze, v pomočeném pyžamu.

Když jej uviděl přivolaný Lavrentij Berija, prohlásil, že nemají Josifa Vissarionoviče rušit, jelikož spí. Tahle forma pojistky ovšem Berijovi k nástupnictví nepomohla. Byl zastřelen, ani Nového roku se nedožil.

Určitě jste zaregistrovali dvě silná vyjádření k případnému členství Česka v eurozóně od lidí, kteří mají v dané věci jistý nezanedbatelný vliv. Miloš Zeman nám předem řekl, podle jakého klíče bude vybírat do konce svého funkčního období čtyři ze sedmi členů bankovní rady včetně guvernéra. Jinak řečeno, bankovní rada bude z pěti sedmin jeho (Jiřího Rusnoka již jmenoval), a nebudou tam lidé, kteří se staví k našemu členství v eurozóně vlažně, nota bene takoví, kteří by souhlasili s přijetím „kurzového závazku“ z listopadu 2013.

Stávající guvernér ČNB Miroslav Singer následně na svém blogu publikoval analýzu růstového výkonu eurozóny a těch, kteří zůstali mimo.

Pomiňme teď detaily, že Jiří Rusnok se sice opakovaně vyjádřil, že s „kurzovým závazkem“ souhlasí, ačkoli v bankovní radě tehdy ještě nebyl, stejně jako skutečnost, že Singerovy grafy, kde křivka růstu zemí mimo eurozónu vypadá od dost líp než ta, která se vztahuje ke členům „klubu“, zas tak vynikající vypovídací schopnost nemají.

I při stručném vnoření do toho, proč která nová členská země EU euro přijala, a každá pro to měla své vlastní důvody, to koneckonců neřeší otázku, zda a proč do eurozóny máme jít my.

Pobaltí

Přijetí eura pro tři malé ekonomiky v Pobaltí bylo v každém případě v podstatě „non-issue“. Zůstat mimo nebylo pro země s currency boardem (Estonsko, Litva) nebo s fixním kurzem (Lotyšsko) žádnou výhodou, zvlášť když většina závazků byla v cizí měně. Navíc pro maličké sousedy Ruska vybavené bohatou historickou zkušeností s velkým sousedem bylo pořád přijatelnější akceptovat důsledky hlubokého poklesu HDP, snížení příjmů a nárůstu nezaměstnanosti (což všechno podstoupili, aby se z toho vynořili se slušným růstem), než alternativy „opětovného sblížení s Ruskem“. Na jejich místě by to udělal každý, tedy kromě páté kolony a kolaborantů.

Slovensko

Ani slovenská volba není překvapivá, neboť Slovensko se z dobrých důvodů nemohlo cítit nástupníkem Československa, což pro Česko byla naprostá samozřejmost, včetně fiskálních a měnově politických tradic. Na jejich místě to také bylo nejlepší možné řešení, a pro každého Slováka musí být přinejmenším stejnou satisfakcí, že HDP na obyvatele je vyšší než Maďarska a blíží se k Česku, jako to kdysi bylo pro Ira ve vztahu k Velké Británii. Co v téhle situaci musíte nabídnout, když nemáte značky, výrobní hloubku a sofistikovaný produkční řetězec? Nízké daně, nízké mzdy a dobré investiční podmínky, což oni všechno udělali, a dobře učinili včetně přijetí eura. Prokazatelně dobrá volba; teď jde jenom o to, zda Slovensko bude schopno vyrobit vyšší přidanou hodnotu.

Slovinsko

Slovinsko je velmi zajímavý a netriviální případ malé, byť nejbohatší slovanské země, která zoufale chtěla udržet vysoký podíl vlastnictví národních aktiv pro „sebe“, a měla pocit, že není z hlediska produktivity horší než rakouské Štýrsko nebo italská Venezia-Giulia. Udělali psí kusy, aby nenechali do svého „národního stříbra“ vstoupit zahraniční kapitál, což ovšem nebylo nekompatibilní s členstvím v eurozóně (levně si půjčit a dělat si to po svém). Akorát to nevyšlo, ale vždycky bude zajímavé sledovat Slovince, kteří zvolili úplně jinou strategii než Češi (na počátku reforem vůči zahraničnímu kapitálu velmi otevření), a zda jí budou chtít držet až do konce (což znamená socializovat dluhy firemního sektoru mezi daňové poplatníky, když nechcete prodat cizincům).

Každý z těchto příběhů je velmi odlišný, ale každý z nich klade dobré otázky, a taky dává nějaké domácí úkoly.

Fiskální kompakt v plném rozsahu

Měl jsem rád bonmot, že jednou vstoupíme do měnové unie se stejnou měnou, jakou bude mít Spolková republika Německo. Ve skutečnosti by si česká vláda, která ráda mluví o své proevropské orientaci, a výhodách členství v eurozóně, měla vyzkoušet svoji „zralost“ teď a tady na nejrozumnějším testu, který je k dispozici. Pro začátek stačí přijmout fiskální kompakt v plném rozsahu, tedy včetně té pasáže o strukturálních deficitech do půl procenta HDP. Já vím, že o tom neustále mluví Kalousek, jenomže ono to tak prostě je.

Kde kdo i v Česku mudruje o tom, že současné institucionální uspořádání eurozóny není ani náhodou stabilní řešení. Francouzi přitom pozoruhodně stabilní aranžmá vymysleli hned po válce, akorát ho aplikovali nikoli v Evropě, ale ve svých středo- a západoafrických koloniích. Jejich CFA frank je fixován na euro (předtím na francouzský frank, vůči němuž devalvoval jenom dvakrát, naposledy v roce 1994) a celé kouzlo spočívá v tom, že jak tomu středoafrickému, tak tomu západoafrickému CFA franku kryje záda pařížský Trésoir, tedy po našem ministerstvo financí.

Přes četné pokusy se zatím nepodařilo přesvědčit obyvatele berlínských kanceláří na Wilhelmstrasse 97, že by se této role měli chopit. Ostatně by mne zajímalo, co by tam řekli na nápad, který je mnohem skromnější než společné eurobondy (s krytím z Wilhelmstrasse, pochopitelně), a už vůbec nesrovnatelný se zcela nerealistickými federálními koncepty v podobě fiskální a politické Unie.

Německo, Rakousko, a Česko jsou ekonomicky zdaleka nejtěsněji spjaté země. Kde jinde chcete pozitivním evropským příkladem začít, než společným bondem těchto tří zemí, podepřeném ale opravdu těsnou koordinací politik? Pokud si myslíte, že se to nebude z nejrůznějších důvodů líbit ani v Berlíně, ani ve Vídní, ani v Praze, a žádný trilaterální bond hned tak nebude, pak jste si odpověděli na otázku, jaký smysl má přijímat „měnu bez státu“, řečeno s Thomasem Pikettym.


Čtěte další komentáře autora:

Čína ve znamení kozy

Tři grafy

Chytré dluhové inženýrství vypadá přece jenom trochu jinak

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče