Špidlův "nový politický styl": diktatura

23. září 2002, 00:00 - Martin Schmarcz
23. září 2002, 00:00

Tyran v premiérském křesle v lecčems překonává Zemana i Klause Seriózní, tichý muž, který rozpory řeší slušným jednáním. Tak na tenhle obrázek Vladimíra Špidly zapomeňte. Nynější český premiér sice na rozdíl od svých předchůdců nekárá novináře a neuráží oponenty, ale s US-DEU jedná nanejvýš ponižujícím způsobem coby suverén s bezprávným vazalem.

Tyran v premiérském křesle v lecčems překonává Zemana i Klause

Seriózní, tichý muž, který rozpory řeší slušným jednáním. Tak na tenhle obrázek Vladimíra Špidly zapomeňte. Nynější český premiér sice na rozdíl od svých předchůdců nekárá novináře a neuráží oponenty, ale s US-DEU jedná nanejvýš ponižujícím způsobem coby suverén s bezprávným vazalem. Čím jiným je vynucený slib, že unionisté buď jednohlasně ve Sněmovně podpoří vládu, nebo z ní dobrovolně odejdou? Čerstvý premiér kolem sebe šířil fluidum bezproblémového muže konsenzu. Jenomže v pátek třináctého utrpěl velký Vladimír první porážku a náhle mu spadla maska. Žádné jednání, uražené božstvo si žádalo hlavy. Špidla ještě „vylepšil“ metody Miloše Zemana. Ten neposlušné poslance vylučoval z vlastní strany, jeho nástupce se ovšem neomezuje na sociální demokracii - rovnou žádal krátký proces s Hanou Marvanovou z US-DEU. Jinou věcí je, že unionisté si nechají líbit zacházení, které je dokonce o poznání tvrdší, než kdysi nedokázali „vydýchat“ u Klause. Přitom od Marvanové nešlo o žádné zbytečné trucování, příčina její vzpoury proti vládě je víc než logická. Špidla se rozhodl prosadit zvyšování daní navzdory tomu, že věděl, jak bolestné je něco takového pro unionisty. Ti kupodivu jako jeden muž sklonili hlavy a přijali nepřijatelné. Kromě Hany Marvanové. V jejím případě konečně narazila kosa na kámen. Jde o klasické dilema loajality: zodpovídá se poslanec voličům, nebo v první řadě svému vedení? Co Špidla vnímá jako zradu, by nezaujatý pozorovatel nazval dodržením daného slibu. Koneckonců i socialisté se ve vládním prohlášení zavázali nezvyšovat daně. Alespoň tak to musí vnímat obyčejný volič, který slyší, co politici říkají, a není povinen luštit komplikované formulky o „udržení daňové kvóty“, jimiž si socialisté de facto otevřeli vrátka ke zvyšování daňových sazeb. Největší ironií je, že prohrané hlasování nebylo pro vládu až tak důležité. Těch pár miliard mohl kabinet sehnat jinde a své návrhy předložit mírně pozměněné znovu. Špidla ovšem bral vše jako osobní věc. Proto odmítl kompromis, který by unionistům umožnil zachovat si zbytek tváře, proto nestál o podporu opozice, proto nebral vážně mravní překážku na straně Hany Marvanové. Navíc ji špatně odhadl - výhrůžky, že přijde o post ve vedení Sněmovny, měly na ni přesně opačný než zamýšlený účinek. Premiér vrší chybu na chybu. Nebylo politicky ani ekonomicky nutné zvyšovat daně. Nebylo moudré vsadit na tento pochybný cíl vlastní prestiž. A konečně nebylo chytré dělat z jedné prohry vážnou vládní krizi. Ostatně její konečné „řešení“ spíše zesměšňuje všechny zúčastněné, než aby premiérovi zvýšilo prestiž. Kam se poděl ten rozumný chlapík, který nás z televizní obrazovky přesvědčoval, že i ty nejvážnější problémy lze vyřešit korektním jednáním? Máme před sebou fanatika, který je zjevně příliš citově zasažen, než aby uvažoval s chladnou hlavou. Místo hledání racionálního východiska stupňuje teror. A byť to vypadá, že si posílil pozici a zajistil podporu vzpurné poslankyně, ve skutečnosti svou vládu oslabil, protože ji hned zpočátku zatížil těžkým břemenem nedůvěry. Přitom to vůbec nebylo nutné, protože Koalice je více než krotkým partnerem. Historik Špidla si popletl epochy, takhle vypadala „politika“ v dobách feudalizmu. Má štěstí, že na Koalici strategie zastrašování skvěle funguje. Mít kolegové Hany Marvanové její odvahu, odešli by za těchto podmínek z vlády sami a postavili tak premiéra do podobné pozice, v jaké byl v roce 1997 Václav Klaus. Pravda, ten neměl v zásobě komunisty, ale vážně by chtěl Špidla viset na Grebeníčkově provaze? Spíše to vypadá, že hrozba spolupráce s bolševiky byla prostě jen takovým citovým vydíráním, jímž chtěl své spojence zahnat ještě více do kouta. Asi jako když terorista tvrdí, že za smrt rukojmích mohou úřady, které nesplnily jeho požadavky. Václav Klaus byl často kritizován, že válcuje koaliční partnery. Nicméně musel porážkám ve Sněmovně čelit pravidelně, protože lidovci často hlasovali proti návrhům vlastní vlády. Klause nikdy nenapadlo, aby žádal mandát některého lidoveckého poslance či vylučoval jejich ministry z kabinetu. Ani by mu něco takového neprošlo - na to byl tehdy ještě odpor vůči „aroganci moci“ všeobecně příliš silný. Špidla měl snadnější pozici: jeho spojenci netrvali na paritě, spokojili se s pouhou třetinou míst ve vládě a byli více než vstřícní i při sestavování vládního prohlášení. Jenomže s jídlem roste chuť. Špidlovi byli mnozí ochotni leccos odpustit, protože si od něj slibovali, že přinese „nový politický styl“. Dlouho nebylo zřejmé, co přesně se za tímto kulatým termínem skrývá. Až teď se vyjasňuje - půjde asi o diktaturu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče