Soukromých vysokých škol už bude skoro padesát

08. září 2011, 10:02 - Věra Tůmová
08. září 2011, 10:02

Studovat na vysoké škole mohl být ještě před dvaceti lety pro někoho jen obtížně splnitelný sen. Vysokých škol bylo pár a přijímaly málo uchazečů. To už dnes neplatí. Zájemci o vysokoškolské studium mají totiž vedle dvaceti šesti veřejných univerzit na výběr také téměř padesátku soukromých vysokých škol, řadu vyšších odborných škol a dalších typů pomaturitního studia.

Foto: Profimedia.cz

Možnosti studia na univerzitách se v Česku za posledních 20 let výrazně změnily. Dříve měli studenti na výběr jedině státní vysoké školy, na které byl zejména v případě atraktivních oborů i přes úspěšně zvládnuté přijímací zkoušky přijat jen málokdo. Typickým příkladem studijního oboru, na který se dostávalo a stále ještě dostává jen zlomek uchazečů, je třeba jednooborová psychologie, většina oborů na filmové či divadelní fakultě Akademie múzických umění nebo na jiných uměleckých školách.

Jako houby po dešti

Od konce 90. let minulého století přibyly i v České republice desítky soukromých univerzit. Zatímco k poslednímu dni roku 2003 tu existovalo 34 soukromých vysokých škol, které měly od ministerstva školství souhlas k působení, nyní je tento počet o více než desítku vyšší. Podle statistik Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) byl od roku 1999 udělen státní souhlas celkem 52 subjektům v oblasti vysokoškolského studia. „Zamítnuto bylo 56 žadatelů a 33 žádostí bylo staženo žadateli. V současné době v Česku existuje 46 soukromých vysokých škol,“ vypočítává ředitelka odboru vnějších vztahů a komunikace MŠMT Kateřina Savičová.

Díky nárůstu počtu soukromých vysokých škol se postupně začalo zvyšovat také procento studentů, kteří studují a absolvují mimo sektor státních vysokých škol a univerzit. Ke konci loňského roku na soukromých vysokých školách studovalo téměř 60 tisíc studentů, což z celkového počtu 396 307 vysokoškolských studentů bylo už téměř 14,5 procenta. Mezi těchto 57 424 studentů soukromých vysokých škol se ovšem počítají jak čeští studenti, tak i ti s cizím státním občanstvím. Studentů cizinců u nás vloni na soukromých vysokých školách studovalo 9 802, což je nejvyšší počet od roku 2003.

Nejvíce studentů soukromých vysokých škol studuje – podobně jako v zahraničí – bakalářské studium. K poslednímu dni roku 2010 jich bylo skoro 44 tisíc a tvořili tak valnou většinu všech studujících na soukromých vysokých školách. Studentů magisterského studia byla totiž jen dvacítka, tedy zanedbatelné množství. Druhou nejsilnější skupinu studentů soukromých vysokých škol tvořili ti v magisterském navazujícím studiu, ve kterém k poslednímu prosinci loňského roku studovalo 13 481 osob.

Doktorandů je z mnoha důvodů rovněž jen několik desítek. Z 87 941 loňských vysokoškolských absolventů si již 17 procent, respektive 14 959 studentů, vloni odneslo diplom ze soukromé vysoké školy.

Zájem je o agropodnikání i nutriční terapii

S nárůstem počtu vysokých škol v Česku se významně rozšířila také škála dříve obtížně dostupných studijních oborů. Největší nabídka je na soukromých vysokých školách v rámci bakalářského studia. Mimo jiné je to podle odborníků dáno tím, že akreditace pro bakalářské obory je jednodušší než pro další stupně studia.

Vedle klasických oborů mohou studenti v současnosti na soukromých vysokých školách studovat i dříve velmi netradiční obory: agropodnikání, bezpečnostní a strategická studia, nutriční terapie, oceňování nemovitostí, logistika cestovního ruchu či tvůrčí psaní a publicistika. „V posledních 10 letech vzniklo v České republice zhruba 30 soukromých vysokých škol. Logicky, vzhledem k tomu, že od státu nedostávají ani korunu, se soukromé vysoké školy zaměřují především na studijní programy a obory, které nejsou příliš náročné na investice,“ vysvětluje strategii soukromých škol Zdeněk Sadovský, předseda Komory vyšších odborných škol a vysokých škol, která je součástí Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska. Nejčastěji u nás podle Sadovského vznikají především studijní programy ekonomické, právní a IT. Objevují se ale i unikátní školy a obory, které se pokoušejí vyplnit mezeru na trhu. K těm se může řadit kupříkladu Vysoká škola hotelová, Literární akademie, Vysoká škola logistiky nebo Vysoká škola realitní.

Oborová variabilita i množství fakult vysokých škol dávají studentům nové možnosti. Dnes už je docela běžné, že student na jedné škole vystuduje bakalářský obor a v magisterském či doktorském studiu pokračuje na fakultě jiné vysoké školy. Výběr studijního programu a školy je ale pro většinu studentů stále dosti náročný.

Jak poznat dobrou soukromou školu

Žebříčky prestiže vysokých škol se u nás zatím příliš nevyskytují. A pokud se objeví, obvykle souvisejí jen s jedním vybraným hodnotícím rysem. Studenti se tak mohou setkat s výběrem nejlepších škol, většinou těch veřejných, řazeným třeba podle vědecké činnosti a množství vydaných publikací, pravděpodobnosti přijetí či srovnání počtu přijatých a absolventů. V případě soukromého vysokého školství je takovéto porovnávání ještě komplikovanější, protože řada škol existuje ve srovnání s veřejnými univerzitami teprve několik málo let. „S ohledem na krátkou historii soukromého vysokého školství lze jen obtížně určit prestižní školu. Různé žebříčky jsou zavádějící podle zvolených kritérií,“ tvrdí Zdeněk Sadovský a dále k tomuto dodává: „Podle mého soudu je dobrým ukazatelem prestiže školy zejména počet absolventů, kteří po škole nenavštíví úřady práce, tedy zaměstnanost a zaměstnatelnost. Časem může být zajímavým indikátorem i uplatnění absolventů školy ve vyšších funkcích, a především pak v soukromé sféře. I to, jakých významných ocenění a úspěchů bývalí studenti dosáhnou, může být později zajímavým ukazatelem prestiže.

Zájemci o studium na soukromých vysokých školách, kteří nevědí, podle čeho se orientovat, mají podle odborníků několik možností. Měli by mít především zájem o konkrétní obor, hledat informace o škole na internetu a ptát se na doporučení známých. Důležité jsou také údaje o počtu nezaměstnaných absolventů. Vyplatí se rovněž navštívit školu při dni otevřených dveří a na místě se pobavit s jejími studenty a ideálně i s absolventy.

Pro řadu oborů nicméně stále platí, že jejich náročnější studium poskytují většinou právě veřejné vysoké školy. Uznání však postupně začínají získávat i některé nově vzniklé soukromé instituce.

Jde to i bez přijímacích zkoušek

Pravděpodobnost přijetí na soukromou vysokou školu je momentálně v Česku podstatně vyšší, než je tomu u státních škol. Ve vybraných srovnávacích žebříčcích mívají soukromé vysoké školy i stoprocentní úspěšnost přijetí, zatímco u nejnáročnějších oborů veřejných vysokých škol můžete mít i méně než poloviční šanci na to, že uspějete. Nejhorší poměr bývá u uměleckých vysokých škol, jako jsou AVU či UMPRUM, kam se hlásí stovky zájemců, a přijímáno je jen několik málo uchazečů na každý obor.

Důvodem je to, že „veřejné vysoké školy konají přijímací zkoušky, zatímco ty soukromé berou zpravidla bez nich a filtrují zrno od plev v rámci zkoušek, nejlépe prvního semestru, chtějí-li si udržet úroveň a pověst,“ říká Zdeněk Sadovský. Podobnou strategii s prosíváním studentů ale využívají již dlouho také vybrané veřejné vysoké školy. Většinou jde o náročné technické obory na chemických či strojních fakultách nebo třeba na fakultě jaderné fyziky.

Až 200 tisíc korun za dva semestry

Ne každý si ale může kvůli vysokým finančním nákladům dovolit studovat na soukromé vysoké škole. Na rozdíl od veřejných univerzit, kde se za školné zatím stále neplatí (studenti hradí obvykle jen semestry nad povolenou dobu studia), pro studium na soukromé vysoké škole je nutné mít docela slušně našetřeno. Školné totiž zpravidla bývá hlavním, někdy i jediným zdrojem jejích příjmů.

Do ceny studia se promítá řada faktorů. Jedním z nich je podle Zdeňka Sadovského například forma studia (prezenční, kombinovaná či distanční) nebo to, zda se jedná o bakalářský či magisterský stupeň. Rozhodující je také typ a někdy i lokalita. Jiná výše školného může být v Praze a jiná v Písku či Přerově.

Školné na bakalářské úrovni se u českých soukromých vysokých škol pohybuje obyčejně od 30 do 50 tisíc korun za školní rok. Existují ale i extrémy. Rok prezenčního bakalářského studia oboru hotelnictví v anglickém jazyce na Vysoké škole hotelové v Praze vyjde studenta na téměř 80 tisíc korun. Dokonce dvojnásobek si pak musí připravit zájemci o některé architektonické studijní programy.

V magisterských programech se školné nejčastěji pohybuje mezi 40 až 60 tisíci korun ročně. Pobočky zahraničních vysokých škol ovšem tento limit zvyšují až na 200 tisíc korun za dva studijní semestry. Údaje o školném se ale mění podle ekonomické situace školy a třeba i podle kurzu koruny (pokud je školné stanoveno v zahraniční měně).

V Česku ohledně školného neexistuje žádný kontrolní orgán. Jeho výše je podle zástupců ministerstva školství interní věcí každé soukromé vysoké školy. „MŠMT tedy výši školného nijak neovlivňuje a ani nemá možnost ovlivnit. A v posledních čtyřech letech informace o výši školného v rámci výročních zpráv o činnosti soukromých vysokých škol ani nevyžaduje,“ konstatuje Kateřina Savičová z MŠMT. Poplatky za studium si tudíž určuje každá soukromá vysoká škola sama na základě ekonomické rozvahy, marketingu a očekávaných nákladů, vypočítává Zdeněk Sadovský.

Také splátkové kalendáře škol se liší. Někde musí student zaplatit na celý školní rok dopředu, jinde stačí záloha a pak doplácet ve splátkách. „Konkrétně na Akademii Sting musí student zaplatit první semestr vcelku a pak může požádat o splátkování. Na bakalářské studium potom většinou doporučujeme tři splátky po 12 tisících korun,“ uvádí Zdeněk Sadovský, který na této škole působí jako rektor.

Na co byste si měli dávat pozor

Jedním z problémů soukromého vysokého školství jsou akreditace a reakreditace, tedy opětovné udělení akreditace. O obojím rozhoduje Akreditační komise a její pracovní skupiny, ve kterých ale nejsou vůbec zástupci soukromých škol. Problematické je někdy i to, že se příliš „hraje“ na akademické tituly místo na znalosti z praxe. To se bohužel týká i prakticky orientovaných bakalářských titulů. Oprávnění udělovat docentské a profesorské tituly však mají pouze veřejné vysoké školy. Pro přednášející na soukromých vysokých školách je tak někdy získání titulů komplikované.

Dalším potenciálním problémem v oborech zaměřených na praxi jsou vyučující, kteří sice mají titul, ne už ale znalosti měnící se legislativy. „Při výuce daňové problematiky, kdy základní zákon o daních z příjmů se od roku 1993 měnil každoročně nejméně pětkrát, v některých letech až třináctkrát, je například k výuce nutné mít zkušené daňové poradce, přednášející pro odbornou veřejnost nebo odborníky ze státní správy, tedy třeba z Finančního úřadu,“ upozorňuje rektor Sadovský.

 

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče