Soucit až do konce života

23. srpna 2007, 19:22 - Benjamin Kuras
23. srpna 2007, 19:22

Ve 94 letech zemřel noblesní britský novinář a významný konzervativec

V pátek 17. srpna zemřel ve věku 94 let pravděpodobně největší novinář všech dob, reportér a komentátor Daily Telegraphu William Francis Deedes, plným titulem lord Deedes, v branži oslovovaný Bill Deedes. Uprostřed toho bezduchého a morálně negramotného marasmu, jímž se opět stává česká žurnalistika, nám stojí za to připomenout si, jak noblesním řemeslem novinařina může být v rukou noblesních novinářů, když jim noblesu umožní noblesní vydavatelé. Takovým vydavatelem The Daily Telegraph systematicky je po celou dobu své existence. A Bill Deedes byl jeho typickým fenoménem a spolutvůrcem.
Za sedmdesát let své novinářské kariéry Bill Deedes ani jednou nezmeškal termín dodání článku, a psal nejméně jeden týdně. Zemřel uprostřed psaní toho posledního, který na svém přenosném počítači hekticky doťukával v nemocniční posteli, aby ještě stihl uzávěrku, když už věděl, že umírá. Článek nedopsal, ale zemřel jak vždycky říkal, že by si přál - „in harness“, v zápřahu.

Počátky novinářské kariéry.

Začínal v roce 1931 jako nedostudovaný osmnáctiletý pomocný reportér v tehdejším silně konzervativním deníku The Morning Post, který byl v roce 1937 začleněn do Daily Telegraphu. Po čtyřech letech běžných začátečnickým banalit dostal první velké zahraniční angažmá: Mussoliniho invazi do Habeše komentoval z Adis Abeby, vedle Evelyna Waugha, který tam byl za Daily Mail a jemuž se stal předlohou pro postavu reportéra Williama Boota v románu Scoop (česky nejspíše Novinářský úlovek). Od té doby nepromarnil jedinou příležitost toulat se po bojištích a místech přírodních katastrof, hladomorů, konfliktů a demonstrací.

Soucitný konzervativec.

Slavný pochod nezaměstnaných z Jarrow do Londýna v roce 1936 a různé charitativní akce pro hladovějící chudinu v londýnském East Endu v něm vypěstovaly silné sociální cítění a udělaly z něho to, čemu se dnes říká compassionate Conservative čili soucitného konzervativce. Jeho ryze anglický konzervatismus ctící kompromis a sociální smír byl živen křesťanským přesvědčením, že „Bůh přikazuje šťastnějším, aby pomáhali méně šťastným“. V roce 1938 pomáhal vytvořit charitativní fond, který nadělil vánoční dárky 260 tisícům chudých dětí.

Účast ve druhé světové válce.

O rok později stál v přední reportérské řadě před premiérskou kanceláří v Downing Street 10, když Neville Chamberlain oznamoval mnichovský „mír pro naši dobu“ uzavřený s Adolfem Hitlerem předáním Sudet. Po vypuknutí války se okamžitě přihlásil do armády, nejprve do polocivilní domobrany Territorial Army, pak do regulérní pěchoty, s níž byl nasazen do invaze v Normandii. Válku skončil jako major s válečným křížem za statečnost. A po celou dobu kdy mohl, psal a posílal články do Daily Telegraphu, kam se po válce vrátil na plný úvazek jako pravidelný sloupkař. Jak několikrát přiznal, věčný poválečný pocit viny za přežití vedle těch, kdo nepřežili, se stal jeho hlavní psychologickou a pracovní hnací energií, s vědomím, kolik toho za svůj život světu dluží.

Politik i novinář.

V roce 1947 si k žurnalistice přibral druhé řemeslo, když byl vybrán jako parlamentní kandidát za Konzervativní stranu. Parlamentní křeslo získal v roce 1950 a po většinu padesátých a šedesátých let sloužil v nižších ministerských funkcích ve vládě Winstona Churchilla a pak té Harolda Macmillana. Po celou svou politickou kariéru zůstával stále sloupkařem Daily Telegraphu, tentokrát s přidáním vzácné intimní znalosti politického života.
Po aféře v roce 1963 tehdejšího konzervativního ministra obrany Johna Profuma s milenkou sovětského vojenského atašé měl Deedes za úkol informace veřejně žehlit do ztracena, než Profumo sám přiznal, že oklamal parlament a rezignoval. To už Deedes předpovídal konzervativcům volební porážku a v roce 1964 přesedl do opozičních lavic se slovy: „Pro lidskou ješitnost je lepší odcházet z politiky po prohraných volbách než být premiérem vyzván k odchodu.“ Sloužil dál v různých parlamentních výborech a zároveň politiku komentoval v Daily Telegraphu. V obou funkcích vždy patřil mezi nejprincipiálnější konzervativce a stál na straně Enocha Powella po projevu 20. dubna 1968 a sdílel s ním obavy z následků nekontrolované imigrace.

Šéfredaktor Daily Telegraphu.

V roce 1974 odešel z politiky a převzal šéfredaktorství Daily Telegraphu. Jako osobní přítel Margaret Thatcherové se však pečlivě snažil, aby jeho deník nevypadal jako její hlásná trouba a po celé vládní období premiérky ji kritizoval, kde mohl. Pevně zastával princip, že „žurnalistika musí o událostech informovat, ne se jim stavět do cesty, a musí si proto udržovat hygienickou vzdálenost od politické moci“.

Znovu mezi komentátory.

Po dvanácti letech předal šéfredaktorství mladšímu Maxu Hastingsovi, ale místo aby ve dvaasedmdesáti letech odešel do penze, vrátil se do řad reportérů a komentátorů a odmítl vyšší plat, než měli jeho kolegové. A pohroužil se do nejaktivnější a nejproduktivnější dvacítky let své novinářské kariéry. Stal se z něho vášnivý cestovatel, riskující zranění či život v nebezpečných místech při nebezpečných událostech - etiopský hladomor (1989), súdánský hladomor (1990), válka v Mozambiku (1992), občanské války v Zambii a Zimbabwe (1993), válečná Angola a poválečný Vietnam, opět Etiopie (1994), tábory uprchlíků ze Rwandy v Tanzanii a válkou zničené Sarajevo.

Charita a reportáže.

Od roku 1997 doprovázel princeznu Dianu na jejích mezinárodních charitativních cestách a pomáhal jí připravovat cestovní program a kampaň na likvidaci min v poválečných oblastech. Po její smrti si přivstal ve tři ráno, aby jako první novinář mohl být ve službě a napsat o ní první článek do Telegraphu a odvysílat první komentář v BBC. To už mu bylo 84 let.
Dále cestoval a napsal seriál reportáží z bývalých britských kolonií. Komentoval americké prezidentské kampaně a vývoj demokracie v postkomunistické východní Evropě. Byl při zemětřesení v Indii.

Konečná zastávka Dárfúr.

A nakonec Dárfúr - ona nešťastná oblast Súdánu, kde probíhá jedna z nejstrašlivějších genocid naší doby, o níž většina světové žurnalistiky raději ani nechce informovat, protože si s ní neví rady. Toto o ní W. F. Deedes napsal ve svém předposledním článku, dva týdny před smrtí: „Je na čase otřást světem, aby se probudil nad hanebností, která probíhá v Dárfúru. V měření nelidskosti, která tam probíhá čtyři roky, se to už rovná vražedným táborům německých nacistů. Jako voják jsem do jednoho vstoupil. A byl jsem i v Dárfúru… Ženy a děti honěné jako divoká zvěř, znásilňované, okradené a ponechané umřít… A svět nad tím jen krčí rameny… Za touto hnusnou nelidskostí stojí železná vůle islámu v Chartúmu. A tato vůle rozhoduje, že v Dárfúru nebude žádná účinná síla, která by udržovala mír… Když vyšly najevo podrobnosti holocaustu, mnozí se schovávali za slova: ,Já jsem to nevěděl.‘ Z hanby Dárfúru takovou únikovou cestu nemáme. Věděli jsme, krčili jsme rozpačitě rameny a neudělali jsme nic. S tím se budeme těžko sžívat.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče