Socialismus s betonovou tváří

03. srpna 2011, 12:55 - Blahoslav Hruška
03. srpna 2011, 12:55

Před půl stoletím rozdělila Berlín betonová zeď. Východoněmecký režim tím odvrátil hospodářský kolaps

Nikdo nechce stavět žádnou zeď, prohlásil v polovině června 1961 šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht před západními novináři. Výrok to byl stejně prolhaný, jako když v roce 1953 prezident Antonín Zápotocký tvrdil, že žádná měnová reforma nebude. Přesně za dva měsíce od Ulbrichtova ujišťování začali východoněmečtí pohraničníci pomocí cementu a cihel zabetonovávat volné průchody do západních okupačních zón Německa. Berlínská zeď, která vyrostla před půl stoletím a padla týden před propuknutím sametové revoluce, dodnes platí za nejznámější symbol studené války. Více jak 150 kilometrů betonové hradby, která od sebe oddělila nejen oba Berlíny, ale i západní část města od okolního východního Německa, komunisté v NDR oficiálně zdůvodnili revanšistickými tendencemi Západu. Pronikání špionů a provokatérů, kteří chtějí zničit socialismus, bylo prý třeba zabránit stavbou „antifašistického ochranného valu“, jak se zeď v oficiálním newspeaku NDR jmenovala.
Skutečný důvod byl ale jiný. Zemi dělníků, rolníků a inteligence totiž masově opouštěly všechny tři jmenované stavy. Od založení NDR v roce 1949 uprchlo během dvanácti let na Západ až 2,7 milionu lidí. Polovina z nich byla přitom mladší 25 let. Množily se i případy, kdy některé závody musely omezovat výrobu, protože jim přes noc zmizela „za kopečky“ celá parta dělníků. Touhu jít za lepším nemuselo západní Německo ani nijak masivně podporovat, jak východoněmecká propaganda tvrdila. Spolková republika ještě počátkem 60. let zažívala ekonomický boom přesně podle hesla „blahobyt pro všechny“, které razil tehdejší ministr hospodářství Ludwig Erhard. „Východní Němce nikdo nemusel verbovat, oni šli rádi sami,“ připomíná historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Nejtragičtější situace byla právě v Berlíně, který byl po válce rozdělen do čtyř spojeneckých zón. Denně přecházelo hranici na propustku padesát tisíc lidí ze sovětské zóny do čtvrtí pod správou spojenců, zatímco naopak šlo o několik stovek zaměstnanců. Důvod byl zřejmý – Západní Berlín platil za stejné profese nominálně sice stejně jako na Východě, jenže západní marka se na tu východní měnila v kurzu 1 : 4. Dělník pracující u firmy Siemens si tak po přepočtu přišel na 2300 východních marek, a to v době, kdy se oběd v restauraci stále počítal spíše na desítky feniků. Žádná šlechta mezi dělníky pendlujícími za prací do západních sektorů tím ale nevznikla – za luxusní plat se na Východě příliš věcí koupit nedalo. „Mnoho nákupů se uskutečňuje již jen proto, že lidé rezignovali a nevěří, že si koupí zboží, které opravdu chtějí,“ stojí v tajné zprávě politbyra Jednotné socialistické strany Německa (SED) z roku 1960.

Na pokraji krachu

Východní Německo se tak před půl stoletím ocitlo na pokraji krachu – ideologického, ale především ekonomického. „Stavba zdi byla otázkou přežití NDR, jí skutečně hrozilo vykrvácení,“ potvrzuje Vilímek. Nutnost rychlého řešení „západoberlínské otázky“ si dobře uvědomoval i předseda partaje Ulbricht. „Abychom uchránili hlavní město NDR před ještě většími ztrátami a rozkladem, je třeba přijmout ekonomická opatření,“ napsal dva měsíce před stavbou zdi do Moskvy.
A i když se tříapůlmetrová zeď, která rozčísla Berlín napůl a ponechala jen osm hraničních přechodů s přísným režimem, těžko může zařadit mezi hospodářská opatření, ekonomice východního Německa pomohla. Zavřela totiž zadní vrátka do mnohem výkonnějšího, kapitalistického Německa, které měli Berlíňané denně na očích. A to dokonale – třeba v osmdesátých letech bylo tehdejší Československo jedinou zahraniční zemí, kam bylo možné z NDR vyjet bez víza. Dokonce i dovolená u Balatonu vyžadovala příslušné razítko v pase, které se neobešlo bez kádrování a posudků z pracoviště. Ostatně i po stavbě Berlínské zdi se konaly ve fabrikách i univerzitních aulách sněmy, které si nezadaly s československou Antichartou. Východní Němci museli skupinově vzdávat hold zabetonování hranice formou petic pracujících a studentů. Masivní odliv pracovní síly se stavbou Berlínské zdi zarazil a režim na to reagoval přilepšením. Roku 1963 byla zavedena nová ekonomická politika, která v mnohém popřela sovětské pětiletky, které východní Němci stihli absolvovat pouze dvě. Bylo zastaveno znárodňování malých podniků, místo rovnostářství v platech se podniky vrátily k výkonnostním prémiím, zlepšilo se zásobování základními potravinami a závody dostaly možnost hledat si obchodní partnery nejen v rámci socialistického bloku, ale omezeně také v kapitalistické cizině. Srovnání s československými reformami z roku 1968 ale pokulhává. „Na rozdíl od plánů Oty Šika šlo o velmi rigidní reformy. O nějaké demokratizaci a spolurozhodování pracujících nemůže být ani řeč,“ vysvětluje historik Vilímek s tím, že veškeré snahy o nabourání tuhého plánování beztak skončily nástupem Ericha Honeckera k moci v roce 1971.

Byznys s tvrdou markou

Východoněmečtí komunisté nakonec našli recept i na tolik nedostatkové valuty. Zřídili síť obchodů Intershop, obdobu našich tuzexů, kde bylo možné platit jen bony nebo tvrdou měnou. Obzvlášť oblíbené byly tyto odlesky západního luxusu právě ve východním Berlíně. Ne ovšem mezi samotnými Berlíňany, ale západními diplomaty, kteří na Východě nakupovali za levno především cigarety a alkohol. Režim po stavbě zdi začal na západním Německu vůbec tvrdě vydělávat. Povinné výměny, kdy si každý občan SRN musel na hranici s NDR pořídit za nevýhodný kurz 25 západních za 25 východních marek, byly jen okrajovým byznysem. Nejvíc valut přineslo výkupné za politické vězně. Do roku 1989 zaplatil Bonn za možnost legálního vycestování pro disidenty nebo děti, jejichž rodič zůstal na Západě, celkem 3,44 miliardy marek. A tak i když oficiálním důvodům pro stavbu Berlínské zdi téměř nikdo nevěřil, východoněmeckým komunistům se betonová hradba vyplatila. Vytvořila totiž uzavřené prostředí, v němž se represivní stát mohl naplno rozvinout – a to včetně vlastní, často vyděračské hospodářské politiky. „Dokud bylo možné nasednout na metro a dojet na Západ, byl režim stále vystaven soutěži a konfrontaci. Něco takového v zadrátovaném Československu dávno neexistovalo. A tak to východoněmecký režim riskl, zeď postavil a nakonec byl překvapen, jak to všechno fungovalo,“ hodnotí Vilímek.

Nekritizuj a jez

Východní Berlín navíc už nechtěl připustit další dělnické povstání, které musel potlačovat v roce 1953, a tak se ideologickým pochybám rozhodl čelit masivní propagací konzumu. Zatímco na banány nebo pračky se podobně jako v tehdejším Československu stály fronty, základních potravin mělo být hodně a pracující se nemuseli na cenovky vůbec dívat. Plný nákupní košík totiž vyšel levně. A tak se v NDR konzumovalo v plné míře. Dokládají to i statistiky, z nichž lze vyčíst, že východoněmecká společnost spokojeně tučněla. Zatímco průměrný východní Němec v roce 1960 snědl 55 kilogramů masných výrobků za rok, v roce 1989 to už byl rovný metrák. Sto kilo se zkonzumovalo i zeleniny, zatímco spotřeba sýru se během stejné doby ztrojnásobila. Více bylo i vajec, mléka nebo cukrovinek. Největší obavy měl přitom východoněmecký režim z toho, aby na pultech pořád něco bylo. „Nesoustavnost v nabídce potravin znevažuje tvorbu socialistické morálky a podrývá důvěru obyvatel ve vlastní stát,“ stojí v tajné zprávě politbyra SED z roku 1968. Ani důraz na velkou spotřebu ale režim nakonec nezachránil. Potraviny byly nekvalitní, sen o špičkové elektronice nereálný a na rozdíl od Čechů nebo Slováků si východní Němci mohli naladit seriály v mateřštině, v nichž místo oficiálních tezí o vysoké nezaměstnanosti a agresivním kapitalismu viděli usměvavé „Zápaďáky“ s květinovými truhlíky za okny domů a s BMW v garážích. Situace roku 1989 v lecčems připomínala dobu těsně před stavbou zdi – čím dál méně východních Němců bylo ochotno žít ve vlastním státě.

Stále dvě v jednom

Berlínská zeď nakonec vydržela jen 28 let, i když by se její životnost dala počítat spíše na celá staletí. I když dnes je pouze symbolem a její domnělé zbytky sběratelským artiklem, stopa zdi zůstává v německé metropoli dodnes patrná. Životní úroveň mezi západní a východní částí města je leckde propastná. Zehlendorf, který byl kdysi jižní branou do Západního Berlína, má tříprocentní nezaměstnanost, zatímco ve východoberlínském Neuköllnu je bez práce patnáct procent obyvatel a každý třetí tu žije ze sociálních dávek. Stigma Východu je vedle přistěhovalectví a nezaměstnanosti určujícím faktorem mnohých berlínských čtvrtí. Mapa, v níž jsou jednotlivé části metropole barevně rozčleněné podle rozvojového indexu, který zpracovává berlínský senát, se navíc za posledních pět let vůbec nezměnila.
I přes velkou pracovní migraci a cílenou snahu o umísťování státních úřadů a firem „na Východ“ tak Berlín dvě desetiletí po pádu zdi zůstává světem dvou měst, kdysi uměle rozdělených betonovou hradbou. Řečeno parafrázovaným výrokem lídra východoněmeckých komunistů: dnes nikdo nechce stavět zeď. Neviditelná ruka pozdního startu a nerovných příležitostí ji ale stále nahrazuje.

Od betonového panelu po symbol východního bloku

Srpen 1961 – V noci z 12. na 13. srpna začali východoněmečtí pohraničníci natahovat dráty a stavět zeď na hranici sovětského okupačního sektoru Berlína.
Červen 1963 – Západní Berlín navštívil v rámci svého evropského turné americký prezident John F. Kennedy. Hned dvakrát pronáší legendární větu: „Ich bin ein Berliner.“
Září 1971 – Dohoda čtyř mocností zaručila chod regulérních hranic mezi Západním Berlínem a NDR. Západní Berlín získal zvláštní status v rámci SRN, mimo jiné se tu nechodilo na vojnu.
Březen 1982 – NDR schválila zákon o státní hranici a uzákonila tím střelbu do uprchlíků, kteří se pokoušeli překonat zeď. „Když to bude nutné, trefte hned první střelou,“ píše v rozkazu šéf pohraničníků.
Červen 1987 – Prezident USA Ronald Reagan přijel na oslavy 750. výročí založení Berlína. Na tribuně u Braniborské brány vyzval SSSR, aby strhl zeď. „Mr. Gorbachev, tear down this wall!“ zvolal tehdy.
Listopad 1989 – Politbyro Jednotné socialistické strany 9. listopadu prohlašuje, že občané NDR mohou cestovat na Západ bez víz a dokladů. Zeď tak ztratila svůj význam a ještě téže noci se začíná rozebírat.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče