Sobotkovo 11. září

15. září 2003, 00:00 - JAN ŠMÍD, politolog
15. září 2003, 00:00

Senát se podle průzkumů veřejného mínění netěší velké důvěře občanů, a od čtvrtka 11. září navíc ztratil i důvěru ministra Sobotky. Horní komora mu totiž zamítla zvýšení daní z nafty, a tím údajně ohrozila takzvanou reformu veřejných financí. Státní rozpočet by mohl během příštího roku přijít o celých 13 miliard korun.

Zamítnutím návrhu na zvýšení daní přispěl Senát do letité diskuze o tom, zda je či není zbytečný. Jedním jediným hlasováním totiž ušetřil daňovým poplatníkům 13 miliard korun, což jsou náklady Senátu na celá dvě desetiletí. Zatímco pro daňové soumary se investice do Senátu najednou ukázala jako nesmírně výdělečná, ministr financí Sobotka nenašel pro Senát jedno dobré slovo. Senátoři prý neplní koaliční dohody a blokují reformu veřejných financí. Ministr Sobotka tak sice dokázal, že umí mluvit i hezky zostra, ale zároveň na sebe prozradil, že vůbec nepochopil, k čemu Senát máme. Voličům může být vcelku jedno, zda Senát plní či neplní jakési koaliční dohody, které navíc mezi sebou neuzavřeli senátoři, ale ministři. Ministr financí by však za sebou rád viděl semknutý šik senátorů, který odhlasuje vše, co koaliční ministři upečou. Takhle poddansky fungoval Senát za I. republiky a žádné úcty se za to pochopitelně nedočkal. Odtud také pramení ony hluboké pochybnosti o užitečnosti této instituce. Současný Senát přinejmenším 11. září ukázal, že je tím, čím by být měl. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny jím nezmítají jen partajní vášně a stranická kázeň. Může dovolit jednat nezávisle na politických dohodách, kterými se vláda snaží ždímat daňové poplatníky. Zato poslanci vládní koalice ve Sněmovně „drží basu“ - pokud přestanou, tak se jim vláda rozpadne. Samozřejmě mohou mít své soukromé výhrady k takzvané reformě, která spíše než finance státní hodlá opět přiškrtit finance soukromé. Provázanost s vládou i volební systém, ve kterém o umístění na kandidátce rozhodují partaje, nutí poslance ke stranické kázni; proto se nedivme, když požadavky strany a vlády často převáží zájem voličů. Senát by měl být jiný, a naštěstí také jiný je. Senátoři nekandidují jenom za stranu, ale především sami za sebe. Nerozhodují o vzniku ani pádu kabinetu, a tak mohou hlasovat bez ohledu na to, co si přejí nebo nepřejí nějací ministři; a to je dobře.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče