Snížení ratingu pocítí každý

13. září 2004, 00:00 - DUŠAN ŠRÁMEK
13. září 2004, 00:00

PŘEDSEDA POSLANECKÉHO KLUBU ODS A STÍNOVÝ MINISTR FINANCÍ VLASTIMIL TLUSTÝ:Vlastimil Tlustý je přesvědčen, že evropské ekonomice by prospěla co nejvyšší míra daňové konkurence. V tom se shoduje se současnou vládní koalicí. Nebezpečí však spatřuje v nedávném snížení ratingu České republiky, z něhož viní právě předešlé vlády.

PŘEDSEDA POSLANECKÉHO KLUBU ODS A STÍNOVÝ MINISTR FINANCÍ VLASTIMIL TLUSTÝ: Vlastimil Tlustý je přesvědčen, že evropské ekonomice by prospěla co nejvyšší míra daňové konkurence. V tom se shoduje se současnou vládní koalicí. Nebezpečí však spatřuje v nedávném snížení ratingu České republiky, z něhož viní právě předešlé vlády. Odsoudil jste tlak některých politiků EU na zavedení minimální korporátní daně. Můžete svůj nesouhlas vysvětlit?

V požadavku na zavedení jakési minimální daně z příjmu právnických osob se objevuje to, co je v jistých náznacích obsaženo již v ústavní smlouvě o Evropské unii. Bohužel se to doposud jasně neartikulovalo či přímo zamlčovalo. Míra integrace či federalizace v sobě totiž zahrnuje právě takové praktické otázky, jako je daňová unifikace či konkurence. Je logické, že princip daňové konkurence v rámci přímých daní je citlivěji vnímán především v zemích, které se snaží vyrovnat zemím jiným, v našem případě mám na mysli především nově přistoupivší země, které se snaží dohnat unijní průměr. V systému daňové konkurence je pak zřejmé, že se firmy ze zemí s vyšší mírou zdanění snaží přenést své aktivity do zemí s nižší mírou. A vzhledem ke stabilitě a podobnosti ekonomického prostředí jsou těmito zeměmi právě země východní a střední Evropy. To se ovšem nelíbí zemím, jejichž vlády nejsou schopny či ochotny ať již z jakýchkoli příčin daně snižovat. Když někdo nedokáže udělat reformní krok sám, tak se alespoň pokouší jej zakázat někomu jinému. A to je přesně to, co dělá například Francie a její ministr financí. Jsem rád, že v této věci existuje v České republice mezi koalicí a opozicí shoda. Nejsou vysoké daně problémem celé Evropy, ovlivňujícím její konkurenceschopnost v boji s dalšími globálními ekonomikami, především americkou? Ano, je to jeden ze základních problémů. Neměli bychom dovolit, aby v Evropské unii zvítězili ti, kdo vysokými daněmi způsobují, že Unie jako celek ztrácí v ekonomické soutěži - jak se Spojenými státy, tak s Asií. Politici volající po vysokých daních nejen nedomýšlejí, že nižší daně znamenají vyšší růst a ten zase rychlejší vyrovnání životní úrovně v jednotlivých zemích. A tím pádem i snížení tlaku na strukturální a regionální dotace. Oni v podstatě porušují zásady lisabonské agendy, která je založena právě na odstraňování všech překážek, které brání v dosažení stejné úrovně hospodářského rozvoje, jako je to v USA. Přitom vysoké daně právnických osob jsou jednou z hlavních překážek v dosažení úrovně USA. Správná strategie by tedy byla snižovat daně ve Francii, a ne se naopak snažit je na jejich úroveň zvednout jinde. Dá se vůbec hovořit o tom, kdo na koho doplácí, či o jakési spravedlnosti? N apříklad i v souvislosti s různě vysokými unijními dotacemi na zemědělskou či regionální politiku? Myslím si, že situace je ještě horší. Že krásná a vznosná slova o solidaritě nahradilo praktické a pragmatické handrkování o peníze. Konkrétně pojem společná zemědělská politika byl zcela popřen, neboť nové země mají daleko horší podmínky, daleko nižší subvence než starší členové. Tím se do zcela jiného světla dostávají sliby, které jsme od podání přihlášky mohli slýchávat jak z Bruselu, tak z některých vnitropolitických zdrojů. České republice v tuto chvíli hrozí, že do rozpočtu EU přispěje více, než kolik se jí podaří vyčerpat. Evropské subvence jsou dotace nenárokové, individuální. Jestli je Česká republika vytěží, bude záviset na tom, zda o ně dokáží stovky obcí či podnikatelů řádně a včas požádat a zda úředníci v Bruselu uznají tyto žádosti za opodstatněné. A to vůbec nemluvím o schopnosti a připravenosti české administrativy bezchybně celý implementační proces zvládnout. Jak ukazují poslední události s pozastaveným čerpáním z fondu PHARE, tak nás v tomto směru mohou čekat ještě některá nemilá překvapení. Nebylo by účinnějším nástrojem k odstranění regionálních disproporcí například rozšíření daňové konkurence i na jednotlivé kraje? Nezaměstnanosti by to možná pomohlo lépe než používání dotací.

Osobně vždycky budu preferovat zlepšení podnikatelského prostředí nejrůznějšími stimuly plošné povahy, v tomto případě tedy daňovou konkurenci před dotací. Dotace vždycky, ať chceme či nechceme, poškozují rovné konkurenční prostředí a křiví trh. Kdežto použití prvků daňové konkurence, rovné pro všechny subjekty na trhu, je opatření plošné, které se stejnou měrou dotýká všech. A pokud někde vytvoříte prostředí daňově výhodnější než jinde, je logické, že takové prostředí bude mít komparativní výhodu vůči svému rigidnějšímu okolí a že se tam podnikatelé pohrnou. S regionální daňovou konkurencí bych souhlasil, ale pouze v tom případě, že by zmíněná možnost regionů byla pouze jednosměrná. Tedy krajské zastupitelstvo by mělo pravomoc daně pod celostátní úroveň snížit, ale nikoliv zvýšit.

Jak by se lokální daně srovnaly s vaší snahou po zavedení rovné daně?

Docela dobře. Patnáctiprocentní rovná regiony by měly možnost snižovat sazby pod tuto úroveň. Samozřejmě by to znamenalo restrukturalizaci daňového určení. Kraje by měly mít podíl na vybrané dani, aby z jejich nižší daňové úrovně mohli profitovat občané a firmy v daném regionu.

Vláda ve svém programovém prohlášení dala mnoho slibů, zároveň se ale zavázala k reformním krokům v oblasti veřejných financí. Je možné tyto dvě tendence skloubit? Je naprosto jasné, že programové prohlášení obsahuje řadu slibů, za nimiž se ve skutečnosti skrývají miliardy, ba dokonce desítky miliard korun výdajů. A na druhé straně programové prohlášení říká, že ČR bude svými kroky respektovat omezení dané konvergenčním programem. Tyto dvě zcela protichůdné tendence se dříve či později musely dostat do protikladu. Ten stav již nastal, protože konvergenční program znamená nejenom plán snižování deficitu státního rozpočtu, ale rovněž stanovení výdajového stropu. A ten má Česká republika podle dosavadního návrhu zákona o státním rozpočtu překročit v příštím roce o deset a půl miliardy korun. V koalici se již o dodržení tohoto kritéria konvergenčního programu rozhořel spor a jsem zvědav, jak si s celým problémem její politici poradí. Zvláště když jednotlivé rezorty požadují nad rámec současného rozpočtového návrhu další třicet dvě miliardy korun. Koalice má nyní dvě možnosti. Buď nesplní část programového prohlášení hovořící o výdajích, případně dokonce již odhlasované zákony, anebo nesplní jinou část programového prohlášení, v níž se píše o reformě veřejných financí. A v tom případě poruší navíc mezinárodní závazek. Na vládní deficitní hospodaření reagovala již i agentura Standard & Poors snížením ratingu. Jak se to podle vás dotkne českých občanů, především podnikatelů? V první řadě mne zaráží laxnost a bagatelizování, s nimiž je problém snížení ratingu spojen. Za prvé: toto snížení není nic jiného než vystavení účtu sociálnědemokratickým vládám za posledních šest let. Tempo, jakým nás tyto vlády zadlužily, znejistilo zahraniční finanční trhy. Snížení ratingu tedy znamená, že Českou republiku považují za méně spolehlivého dlužníka než doposud. Což vede k tomu, že za dluhy budou vyžadovat vyšší jištění, tedy úrokové sazby. Dlužníkem v tomto případě není ale pouze jakýsi imaginární stát, ale všechny podniky, podnikatelé, i všichni čeští občané. Důsledkem sníženého ratingu pak bude zdražení jak podnikatelských či spotřebních úvěrů, tak i hypoték - prostě jej pocítí všichni občané, kteří si zvykli žít na dluh. Je to varovný signál, který každý český subjekt, každý občan zaplatí ve zvýšených sazbách. Je možné za obdobný signál považovat i zvýšení úroků ČNB?

Jistě. ČNB reaguje na totéž. Zvýšením úrokových sazeb nám oznamuje, že za nově emitované peníze se budou platit vyšší úroky. A důsledek bude stejný jako v případě snížení ratingu. Občané opět zaplatí na úrocích více než doposud. Třeba jedno procento může při třímilionové hypotéce znamenat až pět tisíc navíc roční splátky, a to už může být u určitých příjmových domácností problém. Nevytváří ale vláda proinflační prostředí právě svými sliby, například o novomanželských půjčkách? To je pak už ovšem začarovaný kruh sériových reakcí. Vysoké dluhy znamenají vyšší cenu peněz. Ta zase znamená zpomalení ekonomiky, to zase snížení odvodů do státního rozpočtu, a tedy vytváření další disproporce mezi příjmy a výdaji. Z tohoto hlediska vidím snížení ratingu jako pomyslný začátek konce. Českou politickou scénou před několika dny hýbala causa Kořistka. Čím byla podle vás vůbec vyvolána? Počátek lze hledat v mezidobí mezi pádem Špidlovy vlády a nastolením vlády Grossovy. Přestože v té době obě opoziční strany jasně deklarovaly, že staronový koaliční kabinet nepodpoří, nový premiér prohlásil, že bude hledat podporu i mezi jejich poslanci: Dokonce naznačoval, že podpora vládě může být vyšší než sto jedna vládních poslanců. Tím bylo otevřeno téma přetahování poslanců. Pak následovaly skutečné kontakty na některé poslance ODS. Příslušní poslanci se ohradili, informace zveřejnili, nicméně vzhledem k tomu, že neměli v rukou žádné důkazy, s tím nic jiného dělat nemohli. Dalším krokem byly náhlé a překvapivé změny v rozhodování některých poslanců. Mám tím na mysli poslance Bielesze, který se mnou opakovaně jednal o svém možném působení v ODS, či přechod poslance Kotta do klubu Unie svobody. No a posledním krokem bylo vystoupení poslance Kořistky. Neznevažuje přetahování poslanců politickou scénu jako celek? Jistě. Tento typ kroků politickou scénu znevažuje, ať již se ten který případ odehrál jakkoli. Vy jste naznačil, že hodláte přijít s určitým řešením. Těch řešení může být několik. Ať již automatická ztráta mandátu v případě přestupu do jiného klubu, nebo tak jak to funguje v USA, tedy odvoláním voliči v referendu. Otázka ztráty mandátu by mohla být spojena rovněž s odlišným hlasováním v tak významných otázkách, jako je hlasování o důvěře či nedůvěře vládě či o státním rozpočtu. ÚČET VLÁDĚ „Snížení ratingu není nic jiného než vystavení účtu sociálnědemokratickým vládám za posledních šest let. Tempo, jakým nás tyto vlády zadlužily, znejistilo zahraniční trhy.“ VLASTIMIL TLUSTÝ**

Narodil se v roce 1955 ve Slaném, kde žije dodnes. Vystudoval Fakultu mechanizační Vysoké školy zemědělské v Praze. V letech 1980 až 1983 absolvoval řádnou aspiranturu ve Výzkumném ústavu zemědělské techniky v Praze. Poté nastoupil do zaměstnání jako vědecký pracovník, později pracoval jako odborný asistent na VŠZ. Do ODS vstoupil v roce 1991. V letech 1991-1992 byl náměstkem ministra zemědělství ČR. Od roku 1992 je poslancem Parlamentu ČR, kde byl v letech 1998-2002 předsedou a od roku 2002 je místopředsedou rozpočtového výboru. Jako stínový ministr financí působí od roku 1998.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče