Smrt jako průmysl

14. května 2010, 14:02 - Jan Němec
14. května 2010, 14:02

Bývalý koncentrační tábor Osvětim si letos připomněl hned dvě výročí. Na konci ledna uplynulo 65 let od jeho osvobození, v dubnu pak 70 let od jeho založení. Tábor však stojí na místě dodnes, aby připomínal, čeho jsou schopni lidé z civilizace, jež sebe samu nazývá vyspělou.

Autor: Jan Němec

Koncentrační tábor Osvětim ročně navštíví zhruba půl milionu lidí, od konce války jich jeho branou prošlo přes dvacet milionů.

Přestože se nejedná o typické výletní místo, i tady se nabídka přizpůsobuje turistické poptávce – stánek s občerstvením, kavárna, čínská jídelna nebo směnárna a obchod se suvenýry hned na parkovišti nevypadají zrovna pietně. Můžete si tu pořídit literaturu, ale třeba i památeční triko. Pokud tedy máte dostatečně málo vkusu, abyste na sebe něco takového oblékli. Naštěstí však komerce zůstává striktně před branami tábora.

Na parkovišti stojí desítky aut a autobusů, míjím poznávací značky z Maďarska, Holandska, Francie, Německa, Česka i Polska. Nacisté při realizaci „konečného řešení“ nehleděli na státní příslušnost a jejich zločiny si tak jezdí připomínat lidé z celé Evropy.

Paradoxy doby

Do tábora Osvětim I., tvořeného 28 cihlovými dvoupatrovými budovami bývalých kasáren, vcházíme společně s davem dalších lidí vstupní branou s legendárním cynickým nápisem Arbeit macht frei. Tedy lépe řečeno pod jeho replikou. Originál totiž loni v prosinci zloději najatí švédským sběratelem ukradli. Přestože je v lednu policie dopadla, opravený nápis už má zůstat pro jistotu na bezpečném místě. Kdo má fotoaparát, ten si bránu fotí, někteří pod ní dokonce pózují. Ti, kdo tudy přicházeli před sedmdesáti lety, by jistě nejraději vymazali svou paměť, dnes však chtějí mít lidé na Osvětim památku.

Je krásný jarní den, jeden z prvních v letošním roce, ale azurově modrá obloha s chuchvalci bílých mraků, které občas na chvíli zakryjí příjemně hřející slunce, tady působí jaksi nepatřičně. Ani sluníčko ale nedokáže rozehnat dusnou atmosféru tohoto místa. I lidé, kteří se ještě u autobusů na parkovišti nebo u stánků smějí a živě si povídají, většinou pár metrů za branou ztichnou a v tváři se jim usadí unifikovaný vážný výraz. Hovoří se polohlasem, většina návštěvníků si nasazuje sluchátka, v nichž poslouchá výklad průvodců.

Ve většině bloků Osvětimi I. jsou dnes umístěny expozice muzea. Popisují „konečné řešení“ od zatýkání Židů v jejich domovských zemích až po selekci na rampě vyhlazovacího tábora Osvětim II. Březinka. Tisíce fotografií, dokumentů, dopisů, stránek z německých „účetních knih“ továrny na smrt, mučicí zařízení, vězeňské mundúry, po osvobození nalezené věci vězňů. Čtením a prohlížením děsivých svědectví by se dal strávit klidně celý den.

„To jsou paradoxy doby, co?“ komentuje kolega více než padesátihlavou frontu před vstupem do bloku číslo 11, proslaveného jako „blok smrti“. Naráží na fakt, že zatímco dříve se vězni kolem budovy, kde docházelo k nejhoršímu mučení a vraždám prvního osvětimského tábora, báli byť jen projít, dnes je o její návštěvu naopak největší zájem. Dovnitř se pomalu sune had čekajících lidí, v protisměru vychází druhý ven. Postupujeme krok po kroku, nahlížíme špehýrkami ve dveřích do cel. Když se příliš zdržujeme a brzdíme provoz, „vícejazyčně“ nás popohání průvodkyně.

Léčba fenolem

Ještě otřesnější dojmy zanechává osvětimská marodka. Nemocnice bývá bezpečným místem, kde lidé hledají útočiště v nouzi. I sem chodili vážně nemocní vězni žádat doktory o pomoc. Svérázné představy nacistických lékařů o Hippokratově přísaze ale ilustrují hned první dveře za vchodem. Je za nimi přijímací ordinace. Do malé místnosti oknem prosvítá sluneční světlo na úzké lehátko potažené bílým prostěradlem, věšák se dvěma zašlými doktorskými plášti a krátký stůl se třemi dřevěnými židlemi. Na ubrusu leží vedle fonendoskopu a gumových rukavic plechový tác se třemi velkými injekčními stříkačkami. „V této místnosti byli v letech 1941 až 1943 vězni zabíjeni injekcemi fenolu do srdce. Téměř každý den takto zemřelo několik desítek lidí,“ čtu na informační tabuli za prosklenými dveřmi a cítím bodnutí, které mi projede páteří.

V Osvětimi I. stojí i jediné z původně pěti osvětimských krematorií, jež nacisté nestačili při ústupu vyhodit do vzduchu. Sotva pár kroků od přízemní budovy s výhružně se tyčícím komínem stojí dřevěná šibenice se třemi schůdky, z jejího horního břevna trčí rezavý ocelový hák. Na tomto místě 16. dubna 1947 popravili jednoho z hlavních strůjců osvětimského pekla, bývalého velitele tábora Rudolfa Hösse.

Skrz malé dveře vcházíme do zatuchlé temné místnosti o rozměrech asi pět na patnáct metrů. Flekaté zdi jsou rozryty tisíci drobných škrábanců. „Oběti před smrtí trpěly hroznými bolestmi a rýhy jsou od jejich nehtů,“ zaslechnu průvodkyni, která tlumeným hlasem hovoří ke skupině turistů. V této plynové komoře našlo smrt několik desítek tisíc lidí. Hlavou mi probíhají obrázky obličejů transportovaných lidí, které jsem viděl v expozicích muzea, a přemýšlím, kteří z nich umřeli právě tady. Neurčité mrazivé pocity dostávají konkrétnější obrysy. Ve vedlejší místnosti svítí žárovka nade dvěma rekonstruovanými pecemi i s ocelovými vozíky na kolejích. Strop a zašlé zdi s oprýskanou omítkou pokrývají černé šmouhy od popela. Tísnivou atmo­sféru jen občas pročísne blesk foto­aparátu nebo šeptání konsternovaných návštěvníků.

Do posledního vlasu Koncentrační tábor Osvětim, respektive jeho novější „pobočka“ v Březince (Birkenau), figurovaly v plánech Heinricha Himmlera jako hlavní centrum „konečného řešení židovské otázky v Evropě“. Strategie se ale neomezovala jen na zabíjení: Himmler hodlal lidi doslova vytěžit. Proto tábor umístil do oblasti jižního Polska bohaté na uhlí a další nerostné suroviny. Německé koncerny, například IG Farben, tu postavily své pobočky a Židé v nich měli sloužit i jako pracovní síla. První vlaky do Osvětimi ­tábor zásobovaly především německými politickými vězni, běžnými kriminálníky a polskými zajatci. Ti se starali o výstavbu tábora a otročení v okolních továrnách. Pověstné mnohatisícové transporty Židů z evropských zemí sem přijížděly až mezi lety 1942 a 1944 a mířily už do Březinky, kde tři čtvrtiny osazenstva dobytčích vagonů putovaly přímo do plynových komor. Podle dokumentu BBC „Osvětim: Nacisté a konečné řešení“ dokázala tato továrna za plného provozu „zpracovat“ denně až deset tisíc lidí. A v táboře v té době žilo v nelidských podmínkách více než sto tisíc lidí. Všechny oběti Osvětimi měly jedno společné. Hned po příjezdu byly okradeny o všechny osobní věci včetně oblečení, a dokonce i vlasů. Přesné údaje o tom, nakolik evropští Židé nedobrovolně před svou smrtí přispěli na další financování války, neexistují. Většina deportovaných rodin s sebou do tábora ale přivezla valnou část úspor ve valutách, zlatě nebo diamantech, a zisky továrny na smrt tak byly nezanedbatelné. A to i přes skutečnost, že se značná část z nich „ztratila“. Okradením ale „vytěžení“ zdaleka nekončilo. Vedle vlasů, z nichž se podle informací z průvodce Osvětimí v německé firmě Alex Zink vyráběly mimo jiné koberce a matrace, posloužilo válečnému Německu i oblečení a boty. Lidé byli zneužíváni jako pokusný materiál pro svérázné lékařské výzkumy a existují důkazy o používání tuku z lidských mrtvol k výrobě mýdla. Podle zjištění Gdaňské komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu takto mýdlo z mrtvých těl nejen z Osvětimi vyráběl profesor Rudolf Spanner z Gdaňského anatomického institutu. To všechno bylo v Osvětimi přísně organizováno a zaznamenáváno. Otřesnost koncentračního tábora Osvětim se podařilo rekonstruovat nejen díky přeživším očitým svědkům. Přispěli k tomu i sami nacisté, kteří s pověstnou německou precizností vedli pečlivé statistiky doslova o každém člověku, jenž táborem prošel. Podle nich zemřelo v Osvětimi zhruba 1,1 milionu lidí. Přestože značnou část dokumentace stihli nacisté před osvobozením tábora zničit, důkazů i tak zůstalo dost. Centrum konečného řešení Jakkoliv je návštěva Osvětimi I. šokující, teprve Osvětim II. Březinka dokresluje kompletní obrázek osvětimských zločinů. Zatímco první tábor byl ještě do jisté míry improvizací, Březinku nacisté postavili podle precizních plánů za jediným účelem: zabíjet. Tábor leží asi tři kilometry od Osvětimi I., na okraji stejnojmenné vesnice, ani ne dvě stě metrů od posledních domů a zahrad. Přemýšlím, jaké to asi je, bydlet a chovat slepice na dohled masového pohřebiště. Tihle místní určitě nemohou věřit v negativní energie. Dech bere už rozloha tábora. Leží na zhruba 140 hektarech obehnaných kilometry ostnatých drátů, přerušovaných jen dřevěnými strážnými věžemi. Od hlavní budovy, jejíž branou vjížděly po kolejích do Březinky transporty, nedohlédnu na konec ani na jedné straně. Jen břízové hájky na obzoru naznačují, kde leží opačná hranice tábora. Železniční rampa vysypaná štěrkem, kde byla cílová stanice transportů, rozděluje tábor na dvě části. Nalevo stojí starší cihlové baráky, napravo se rozkládá novější část tábora, vystavěná v letech 1942 a 1943, kdy osvětimská továrna na smrt jela na plné obrátky a počet vězňů dosáhl vrcholu. Na stavby z cihel nebyl čas, místo nich používali nacisté dřevěné baráky, původně určené k ustájení koní německých vojáků na východní frontě. Z původních mnoha desítek se jich zachovalo jen několik. Cihlové komíny, trčící zlověstně z betonových půdorysů trosek nedochovaných baráků, se ale táhnou, kam až oko dohlédne. Je to děsivý a zároveň impozantní pohled. V zachovaných barácích dodnes poskytuje důkaz o ponižování lidí třeba sociální zařízení – betonové zídky s otvory vyřezanými ani ne třicet centimetrů od sebe. Životní podmínky v obytných budovách nejsou o nic lepší. Po stranách místnosti stojí řady trojpatrových paland, fotografie a kresby v expozici ukazují desítky vězňů, stísněných v úzkých kójích. Na jedné palandě jich spalo až dvanáct. A kapacita baráku? Několik desítek koní, v případě Březinky ale až tisíc lidí. Kromě několika desítek baráků a hlavní budovy se v Březince nedochovalo téměř nic. Na místě velkokapacitních krematorií, projektovaných na zlikvidování tisíců lidí denně, leží jen hromady cihel, kamení a rezavé zkroucené oceli. Vyhodit do vzduchu stihli před ústupem nacisté i budovy takzvané Kanady, kde se třídil ukradený majetek Židů. Nedaleko jejich trosek stojí památník věnovaný obětem. Osvětimská nadace**

Osvětim byla osvobozena Rudou ­armádou 27. ledna 1945 a ještě necelé dva roky po válce sloužily budovy základního tábora jako vězení pro válečné zajatce. V roce 1947 se polská vláda rozhodla tábor přeměnit na muzeum. Na financování se vedle Polska podílelo hlavně Německo.

Zatímco Osvětim I. zůstala dodneška zachovaná v téměř původní podobě, na dřevěných barácích Březinky se čas podepsal hůře. Z původních téměř tří set budov se jich zachovalo pouze 19. Celkem čítá rozloha muzea zhruba 200 hektarů území, 155 budov a 300 ruin. Například v loňském roce činil rozpočet muzea 7,3 milionu eur. Z toho polovinu tvořily příjmy z prodeje informačních materiálů nebo placených prohlídek s průvodci (vstup je jinak zdarma). Třetinu rozpočtu pokryly dotace polského ministerstva kultury a Fondu národního dědictví, na zbytku se podílely příspěvky fondů EU a příspěvky ze zahraničí.

Současná výše rozpočtu však podle ředitele muzea Piotra Cywińského zdaleka nestačí na všechny nutné konzervační práce. „V současnosti je situace v Osvětimi stále pod kontrolou, především díky tomu, že polská vláda převzala zodpovědnost za udržování tohoto místa,“ říká Cywiński. Do budoucna však podle něj bude potřeba peněz více. „Pokud nenajdeme způsob permanentního financování plánů na konzervaci budov i ruin, mnoho z těchto objektů bude zničeno erozí,“ varuje ředitel.

Řešení nabízí myšlenka na založení fondu na financování osvětimského muzea. Fond by měl vlastnit 120 milionů eur, uložených v bance. Muzeum by pak na restaurační práce využívalo 3 až 4 miliony z úroků. Nejvíce prozatím přislíbilo Německo, hodlá do fondu přispět polovinou peněz. Dalších 6 milionů dodá Rakousko, pomoc přislíbila i Evropská komise. Zdá se tedy, že problémy s penězi budou vyřešeny, a koncentrační tábor tak zůstane mementem jednoho z nejhorších zločinů v historii 20. století.

Z Osvětimi odjíždíme zamlklí a zaražení. Silné pocity přetrvávají i druhý den. Nejděsivější na osvětimských hrůzách totiž není snad ani počet obětí. Ještě více zarážejí organizovanost, preciznost a chladná technokracie, s níž nacisté celý vraždící komplex provozovali. V Osvětimi až na výjimky nevládl chaos. Vše mělo svůj řád a Židé z celé Evropy v tomto řádu hráli roli pouhého materiálu. Nacisté v Osvětimi „povýšili“ zabíjení lidí na průmysl.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče