Smluvní pokuta, nebo i náhrada škody?

12. května 2008, 00:00 - Zdeněk Bauer
12. května 2008, 00:00

Jestliže po dlužníkovi požadujete smluvní pokutu, máte současně nárok i na úrok z prodlení? Přinášíme průvodce aktuální úpravou a odpovědi na nejčastější nejasnosti.

Zajištění pohledávky

Jestliže jedna smluvní strana poruší svou povinnost, musí automaticky podle zákona zaplatit druhé straně úrok z prodlení (jedná-li se o prodlení s placením) a nahradit druhé straně vzniklou škodu. V mnoha případech se ale věřitelé s tímto „základním“ zajištěním nespokojí, protože úroky bývají relativně nízké a dokazování vzniklé škody složité. Proto využívají také možnosti smluvní pokuty, jejíž výše i podmínky bývají mnohem přísnější a jde tedy o účinnější zbraň na případné dlužníky.

Jak vyplývá z názvu, smluvní pokutu lze uplatnit jen tehdy, pokud si ji obě strany předtím dohodly ve smlouvě. Také její výše a stanovení podmínek splatnosti záleží na dobrovolné dohodě obou stran, přestože v obchodní praxi mnohdy mívá jedna ze stran silnější postavení a skutečná možnost „smlouvat“ je pak minimální.

Smluvní pokuty jsou na straně věřitelů oblíbené nejen proto, že si v nich lze domluvit mnohem vyšší částky než činí zákonné úroky. Příjemný je také fakt, že druhá strana musí pokutu zaplatit nezávisle na tom, zda (včasným) nesplněním povinnosti skutečně způsobila protistraně škodu.

Uplatňování smluvní pokuty v praxi komplikují dvě různé právní úpravy – jedna podle obchodního, druhá podle občanského zákoníku. Nejen proto dochází v praxi k mnoha nejasnostem. V poslední době nabyla na aktuálnosti také otázka přiměřené výše smluvní pokuty, protože pro řadu dlužníků může být likvidační a často je proto zneužívána také při takzvaném tunelování firem.

Dodejme ještě, že ani smluvní pokuta samozřejmě neznamená stoprocentní záruku, že protistrana svou povinnost splní. U peněžních závazků se proto ke zvýšení této pravděpodobnosti používá také ručení třetí osoby.

Obchodní, nebo občanský?

Dříve než se podíváme na konkrétní úpravu, je nutné (stejně jako v praxi) vyřešit volbu, jaký právní předpis použijete. Zjednodušeně řečeno:

Obchodní zákoník (paragrafy 300 až 302) se automaticky použije vždy, když jsou obě smluvní strany podnikatelskými subjekty a sjednávají si smluvní pokutu v rámci své podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

Oproti tomu občanský zákoník (paragrafy 544 a 545) se použije vždy, když jedna ze smluvních stran není podnikatelem. Tedy typicky, když firma prodává zboží či služby běžným zákazníkům. Smluvní strany si však přesto mohou výslovně dohodnout, že použijí ustanovení obchodního zákoníku.

Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Vina nerozhoduje

Smluvní pokutu podle obchodního zákoníku si musejí podnikatelé sjednat písemně. Musí jít o dohodu, nikoliv o jednostranný právní akt. Proto nestačí, když dodavatel „pohrozí“ smluvní pokutou v dodacím listě nebo na faktuře. Stejně jako by nestačilo, kdyby pokutu navrhoval jen odběratel v objednávce. Stanovení pokuty tedy musí být součástí smlouvy o dílo, kupní smlouvy či podobné písemné dohody, případně jejich dodatkem.

Obě strany si předem (ve zmíněné písemné dohodě) musejí jednoznačně stanovit způsob výpočtu pokuty. Nemusí jít nutně o absolutně určenou jednorázovou sumu nebo procento z určité částky, i když takový způsob je většinou nejjednoznačnější. Pokutu lze stanovit také jako výpočet z určitého vzorce. Hodnotu lze určit i vzhledem k vývoji cen v budoucnosti, musí však být jasně stanovena – tedy například jako několikanásobek úrokové sazby České národní banky ke dni vzniku nároku na zaplacení pokuty, nebo jako násobek vládou stanovené průměrné mzdy v národním hospodářství či třeba v závislosti na vývoji kurzu koruny.

Další nutnou součástí ujednání je stanovení jedné nebo více povinností, jejichž porušením vznikne povinnost zaplatit smluvní pokutu. Typicky jde o dodržení termínu dodání zboží či díla, dodržení data splatnosti a podobně. Rozšířený je také závazek odebírat zboží či služby po určitou dobu; v takovém případě by pak smluvní pokuta přišla ke slovu při předčasné výpovědi tohoto závazku.

Povinnost zaplatit smluvní pokutu nastává okamžikem porušení smluvní podmínky. Na povinnost nemají vliv okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374 obchodního zákoníku), takže smluvní pokutu musí zaplatit i ten, kdo porušení podmínek nezavinil. Nelze se tedy odvolávat například na „vyšší moc“ jako přírodní kalamitu, zdravotní problémy, objektivní změny podmínek na trhu, selhání subdodavatele a podobně. Výjimku by si smluvní strany musely stanovit předem v dohodě, pokud si například určí, že povinnost platit smluvní pokutu se vztahuje jen na zaviněná porušení podmínek.

Případné odstoupení od smlouvy nemá vliv na závazek zaplatit smluvní pokutu.

DVĚ ÚPRAVY SMLUVNÍ POKUTY

Obchodní zákoník se použije, jestliže si smluvní pokutu sjednávají podnikatelé mezi sebou v rámci své podnikatelské činnosti. Nedohodnou-li se jinak, je nutné zaplatit pokutu bez ohledu na zavinění.

  • *Občanský zákoník se použije**, pokud podnikatel prodává zboží či služby běžným zákazníkům

(ne-podnikatelům). Smluvní pokutu nemusí platit ten, kdo prokáže, že porušení smluvní povinnosti nezavinil.

Mírnější varianta

Také smluvní pokuta podle občanského zákoníku musí být uzavřena písemně, obsahovat jasně definované určení částky i povinnosti, po jejímž nesplnění je nutné pokutu zaplatit. Stejné je i pravidlo, že smluvní pokuta se platí nezávisle na tom, zda porušením závazku vznikla druhé straně skutečná škoda či nikoliv.

Je tu však jedna podstatná odlišnost od obchodního zákoníku: Smluvní pokutu nemusí platit ten, kdo prokáže, že porušení smluvní povinnosti nezavinil. Jedině v případě, že by si to obě strany předem výslovně dohodly, by se placení pokuty vztahovalo i na nezaviněná porušení. Jde tedy o opačnou úpravu než v obchodním zákoníku, díky tomu platí pro běžné spotřebitele mírnější pravidla než pro obchodní partnery (podnikatele).

Za nezaviněné nesplnění se považují překážka, která nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění povinnosti, pokud ovšem nemohla v době uzavření závazku tuto překážku předvídat nebo pokud ji včas nemohla odvrátit nebo překonat. Typicky tedy jde o takzvanou „vyšší moc“ jako přírodní kalamity nebo nečekané závažné onemocnění.

Z

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče