Směr Ašgabat

06. května 2009, 18:19 - Martin Shabu
06. května 2009, 18:19

Mezinárodní spolupráce a energetika zakrývají porušování lidských práv...

Celý podtitul:
Mezinárodní spolupráce a energetika zakrývají porušování lidských práv, cenzuru či sociální problémy

V sále pro několik tisíc delegátů sedí i zástupce generálního tajemníka OSN. Očekává se prezidentský projev, proto není náhodě ponechán sebemenší detail. Vše musí vypadat dokonale. Naráz projede sálem vzruch a už vstupuje na pódium turkmenský prezident Gurbanguli Berdymuhamedov. Účastníci tleskají, mladí lidé ve stejnokrojích zpívají hymnu. Státní televizní kanál získává výsadní privilegium snímat nejvyššího představitele země z bezprostřední blízkosti. Všechny a všechno pozorují oči neuniformovaných strážců pořádku. Scéna jak vystřižená ze sjezdu ÚV KSČ v „pakulu“. Kamarád a znalec místních poměrů mne před cestou varoval. „Pokud začínáš své asijské poznávání návštěvou Turkmenistánu, připrav se na pořádný náraz.“ Brzy jsem měl možnost porovnat pravdivost jeho výroku s vlastními zážitky.

Kult osobnosti II

Samo přistání na mezinárodním letišti v hlavním městě Ašgabatu je neotřelý zážitek. Podvozek je spuštěn, přesto ještě dlouho nezpozorujete známky jakékoli civilizace. Pod vámi se rozprostírá nekonečná polopouštní rovina. Nepřekvapí informace, že většinu Turkmenistánu o rozloze téměř půl milionu kilometrů čtverečních pokrývá písečná poušť Karakum. Náhle spatříte přibližující se město, v němž převládají jednopatrová stavení. Pouze v pomyslném středu jsou patrné výškové budovy. O jejich funkci jsem se dověděl později. Letoun dosedá na asfaltové letištní dráze mezi poli. Ačkoli si turkmenský prezident předsevzal, že bude bojovat s kultem osobnosti, který nastolil autoritativní režim Saparmurata Nijazova, jenž sám sebe překřtil na „otce všech Turkmenů“ neboli Turkmenbašiho, realita mne rychle z této představy vytrhne. Terminál letiště zakrývá plakát obřích rozměrů s portrétem usmívajícího se Berdymuhamedova, který vypouští holubici míru vstříc přijíždějícím návštěvníkům. Opět reminiscence s komunistickou mírovou propagandou. Na Vánoce roku 2006 dostali Turkmeni „dárek“. Turkmenbaši, jeden z největších despotů 21. století, zemřel na zástavu srdce. Oficiální místa zveřejnila datum pohřbu, který byl stanoven na Štědrý den. Mnoho zahraničních pozorovatelů věřilo, že dojde k uvolnění totality, kterou zesnulý prezident budoval přes 21 let. S Gorbačovovou perestrojkou stanul v čele místní komunistické strany. V roce 1991 získal Turkmenistán nezávislost a Nijazov se ujal prezidentského úřadu, který mu později parlament přiřkl doživotně. Začal se systematickou likvidací opozice; mnoho odpůrců režimu mizelo ve věznicích a psychiatrických léčebnách.

===== Zadrhnuté reformy =====

Základní výklad ideologie režimu zveřejnil Turkmenbaši v knize Ruhama, která se stala po Koránu druhým nejsvětějším textem v zemi. Malí i velcí Turkmeni ji musejí číst a učit se zpaměti ve škole i ve státních úřadech dodnes. Největší výstřelky bývalého prezidenta se snaží současný prezident mírnit. Před volbami v únoru 2007 Berdymuhamedov sliboval, že uskuteční reformy ve školství, zdravotnictví a v oblasti médií. Rozšířil dobu povinné školní docházky, obnovil postgraduální obory a znovu otevřel akademii věd. Média však i nadále dusí státní cenzura. Analytici se shodují, že po prvotních ústupcích se nový režim stabilizoval a další reforma je v nedohlednu. „Ačkoli prezident změnil některá nejvíce kritizovaná rozhodnutí svého předchůdce, reformy jsou velmi omezené. Nezlepšily se podmínky pro dodržování lidských práv… Desítky lidí uvězněných po nespravedlivých procesech zůstávají za mřížemi,“ uvádí zpráva Amnesty International za loňský rok.

Kontrolované pohyby

„Svět je dynamický. Ani Turkmenistán není statická veličina. Kulisy zůstávají možná stejné, ale pod jejich povrchem k určitým změnám dochází,“ řekl v rozhovoru pro týdeník EURO (18/2009) bývalý místopředseda vlády Alexandr Vondra. Navázal na únorovou okružní cestu tehdejšího premiéra Topolánka po zemích střední Asie. Tentokrát zavítal do této středoasijské republiky na mezinárodní konferenci nazvanou Spolehlivý a trvalý přenos energií a jejich role v zajištění udržitelného rozvoje a mezinárodní spolupráce. Kulisy autoritativního režimu se ukázaly již během průjezdu Ašgabatem. Hlavní třída „ozdobená“ mramorovými paláci se zlatým zdobením a po obou stranách silnice pás udržované zeleně včetně lamp na solární zdroj připomínají Potěmkinovu vesnici. Hned za touto zdobnou estrádou se nachází o poznání nuznější realita. K té se však jako cizinec nemáte šanci dostat. Včas vás od ní jakožto zahraničního novináře odřízne státní zaměstnanec, rozuměj „vnitrák“. Ti jsou ostatně nezvanými společníky české delegace na každém kroku. Diplomaté musejí kupříkladu hlásit cestu do jiného turkmenského města na místním ministerstvu zahraničí předem. Turkmenské úřady raději dotyčnému koupí letenku přímo do zvolené destinace, jen aby neviděl, jak vypadá prostý život mimo oficiální nařízení a zákazy. Podobně končí i moje snaha opustit budovu, v níž probíhá konference. „Až po projevu prezidenta,“ dostává se mi odpovědi lámanou angličtinou od jednoho z organizátorů. V tu chvíli si uvědomuji, že všechny delegáty v budově jednoduše zamkli. Po vytrvalém přesvědčování, že mě nesmí zadržovat, dostávám od velitele organizátorů propustku. Mohu si jít zakouřit, samozřejmě v doprovodu státního zaměstnance. Prohlížím si tak z dálky futuristicky vyhlížející monument, který připomíná vesmírnou loď. Jde o 63 metrů vysoký Turkmenský oblouk neutrality, jenž zpodobňuje trvalou neutralitu země, kterou v roce 1995 uznalo OSN. Podle výkladu svaté knihy Ruhamy symbolizuje trojice podstavců monumentu tři zdroje moderní turkmenské státnosti – neutralitu, nezávislost a jednotu národa. Na vrcholu stojí rozpažený a zlatý „architekt“ Turkmenbaši, který se otáčí kolem své osy vždy čelem k slunečním paprskům.

Plyn otvírá Turkmenistán

Krkolomný název konference odpovídá novému kurzu, který nastolil Berdymuhamedov v zahraniční politice. Snaží se vymanit z mezinárodní izolace, do které zemi přivedl Turkmenbaši. Politika neutrality a nezávislosti byla po léta součástí státní doktríny. Největší pozornost se nyní upírá na zásoby zemního plynu. Podle odhadů se turkmenské zásoby plynu pohybují mezi čtvrtou a osmou příčkou světového žebříčku. Vedle tradičních vztahů s Moskvou se Ašgabat otevírá také Číně, s kterou zemi propojil plynovod. Geopolitická lokace Turkmenistánu coby souseda Afghánistánu a Íránu činí zemi důležitým spojencem USA. Poněkud zvláštně však působí plejáda čelních představitelů mezinárodních organizací včetně OSN a OBSE, kteří děkují turkmenskému prezidentovi za vynikající organizaci konference. Mezi nápadníky, kteří se ucházejí o přírodní bohatství této středoasijské země patří i Evropa. Proto se také bývalý druhý muž českého předsednictví EU Alexandr Vondra schází s Berdymuhamedovem k bilaterálním jednáním. Po dvou hodinách čekání v předsálí dochází řada na českého vicepremiéra. Oficiálně předává turkmenskému partnerovi pozvání na pražský summit o energetice Jižní koridor – hedvábná stezka. Poetičností názvu však nelze zakrýt stěžejní zájem o plyn, který je jistě atraktivnější komoditou než lidská práva.

Ašgabat

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče