Šmak v láhvi

16. září 2010, 14:12 - Martin Rychlík
16. září 2010, 14:12

Reportáž z největší palírny zlatavé pálenky v Arménii

(perex)
Jako dva mlsní kocouři vdechujeme s fotografem týdeníku EURO neuvěřitelně lákavou vůni v jerevanském sklepení. Ve stovkách obřích číslovaných sudů zraje největší chlouba Arménie – místní pálenka, které u nás sice nikdo neřekne jinak než arménský koňak, ale oficiálně se to již nesmí. Značka „cognac“ totiž patří Francii. Miliony láhví tak putují z fabriky Ararat do světa s označením „armenian brandy“, ale v postsovětských zemích je to stále коньяк. „Ochranná známka na slovo ,koňak‘ se vztahuje pouze na název psaný v latince, azbuky se netýká,“ usmívá se průvodkyně, u níž se mísí půvab Peršanky s dědictvím prvních křesťanů.

(text)
Co se vám vybaví, když se řekne Arménie? Zemětřesení v roce 1988, spory o Náhorní Karabach, turecká genocida z let 1915 až 1917… Nic moc. Krásná země, v níž jsou cesty lemovány úchvatnou přírodou a kostelíky, však nabízí i veselejší věci. Když už brousíme historií, jsou to nejpůvodnější křesťanské tradice, neboť Hajastán – jak říkají Arméni píšící i vlastním písmem – je první zemí světa, která přijala roku 301 (moderní historici soudí, že spíše o třináct let později) křesťanství jako státní náboženství. Přidejme vynikající kavkazskou kuchyni, a zejména slavný exportní artikl: arménský koňak, jemuž tu pro praktičnost říkejme „armaňak“, přestože správně si pojmenování armagnac zaslouží výhradně eau de vie z gaskoňského Armagnaku na jihozápadě Francie. Právě galské kohoutky roztočily um destilování „vínovice“ i v Jerevanu, kde ji vyrábějí od roku 1887.

Všechno je Ararat

Závod, který se tyčí nad městem a od roku 1999 patří pod křídla gigantu Pernod Ricard, se nemůže jmenovat jinak. ARARAT. Podle posvátné hory, na níž dle osmé kapitoly biblické knihy Genesis přistál otec Noe s bájnou archou, se totiž v Arménii nazývá skoro všechno. Od kalendářů, cigaret, čokolád až po kavárny, restaurace, fotbalový klub, ale i muže – spolu s Haikem jde o jedno z nejběžnějších křestních jmen. Nešť, je na čase vstoupit do palírny a hlavně okusit jantarovou chloubu, bez které si Arméni neumějí den ani představit.
„Opijete se jenom tou vůní,“ slibuje David Aršakjan, náš místní komplic. Co je na armaňaku tak zvláštní? „Nejúžasnější je jeho duše. Koňak je zkrátka součástí naší kultury. Pijeme jej při význačných příležitostech,“ vypráví průvodkyně Zaruhi Saribekjanová o moku, který vyrábí v zemi asi tucet firem (Great Valley či MAP), ale nejvyšší renomé má Ararat. I proto mají láhve ochranné prvky. (Tip: originály mají všechna A v názvu vyšší než ostatní kapitálky.)
I tak jde 92 procent lihoviny na vývoz do 25 zemí – předloni bylo vyrobeno 8,2 milionu láhví. „Ano, je to jeden z nejlepších vývozních artiklů země. Ararat je největší a nejstarší továrnou, přičemž nejdůležitějším trhem je pro nás stále Rusko, kam putuje asi sedmdesát procent výroby. Máme i zájem zvýšit import na trh v České republice, na němž působíme tři roky. Prodáváme pálenku v Praze, Brně a Karlových Varech. Nejsou to zatím astronomická čísla, ale dynamika růstu je pěkná,“ řekl týdeníku EURO Mikajel Tovmasjan, zástupce ředitele Araratu, který zaměstnává přes 350 lidí a filiálku má třeba i ve městě Armavir.
Tovmasjan byl několikrát v Česku, kde mu zachutnala tuzemská dobrota: becherovka. „Ostatně už patříme do stejné skupiny jako karlovarská likérka,“ usmívá se. I Arméni už čelili dopadu globálního útlumu: „S krizí přišel pokles asi o třicet procent. Ale nyní se těším na růst. Před krizí jsme vyráběli 4,3 milionu litrů brandy ročně,“ říká manažer. Do Česka armaňak dováží společnost Arman-Tech.

Po potopě vinice

Když jsme v křesťanské Arménii, je dobré začít od Adama. Respektive od pána jménem Noe, jenž počal pod Araratem dílo. „Noé pak obíraje se zemí, začal dělati vinice. A pije víno, opil se, a obnažil se uprostřed stanu svého…,“ stojí v knize Genesis (IX: 20–21). O tradici vinařství však nehovoří toliko Bible, ale i archeologické vykopávky v Arin-Berd nebo v Karmir-Blur. A dokonce již antičtí autoři jako Herodotos, Xenofon či Strabon oceňují před 2000 lety arménská vína, jejich kvalitu a šíři odrůd. Dějiny armaňaku jsou nepoměrně kratší.
Roku 1877 zbudoval Nerses Tairjants vinařskou fabriku a ještě téhož roku začal s výrobou koňaku dle francouzských vzorů. Rozjetý byznys nadchl průmyslníky, takže se v roce 1899 stal majetkem moskevské firmy Šustov & synové. Právě Nikolaj Šustov, záhy přezdívaný „pálenkový král“, anonymně přihlásil svůj koňak do pařížské degustační soutěže. Výsledek? Grand Prix 1900 a svolení poroty užívat i pro cizácký výtvor slovo „koňak“. Podnikavý Rus lihovinu nápaditě propagoval: rozesílal studenty po celém carství, aby v restaurantech požadovali jeho pálenku. A když ji neměli, „nespokojenci“ ztropili scénu. Roku 1912 se firma stala dodavatelem carského dvora, leč osm let nato byla znárodněna. Tak vznikl Ararat.

Vzhůru do sklepa!

Vybaveni informacemi můžeme sestoupit pod zem, ale měli bychom býti pamětlivi vzkazu básníka Maxima Gorkého: „Přátelé, respektujte sílu arménského koňaku. Je snadnější dosáhnouti nebe, nežli odsud odejít, pakliže jste pobrali příliš mnoho.“ Alkoholu je ve sklepě skutečně hodně. V mnoha patrech nad sebou zraje koňak v pěti tisících sudech z kavkazského dubu.
„Máme tu také devatenáct prezidentských sudů, ale pro českého prezidenta jsme ještě žádný nepřipravili,“ informuje nás Zaruhi, která však připomíná, že ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v Araratu již byl. Celebritami se to jen hemží: kromě politiků (Medveděv, Walesa, Jelcin) tu nasávali – hlavně vůni, pochopitelně – i šansoniér arménského původu Charles Aznavour nebo fotbalista Michel Platini. Míjíme též podpisy popsaný „Mírový sud“, který je doplněn o ázerbájdžánskou vlajku – údajně jedinou v celé Arménii; soudek byl uzavřen v roce 2001 a k ochutnání prý bude až tehdy, kdy skončí spor o Náhorní Karabach. Zdá se, že tenhle koňak si ještě nějaký ten rok počká…

Jak se dělá armaňak?

Na počátku jsou hrozny. Vynikající, samozřejmě, protože v Arménii je všechno nejlepší, jak poznáte z místního zvyku hovořit o sobě výhradně v superlativech. Zásluhu na jejich kvalitě má jedinečné mikroklima, kde tři sta dní v roce svítí slunce, což dává vínu vysoký obsah cukru a aromatických látek. Používané odrůdy pocházejí z vinic Voskehat, Garan Dmak, Rkaciteli, Mschali či Kangun – tato vína údajně nejsou schopna vyrůst jinde než na arménských svazích, jinak ztrácejí své vlastnosti. Hrozny jsou lisovány, pak fermentují, díky čemuž vzniká slabé víno. Zkvašené se pak destiluje, dvakrát, takže pálenka obsahuje až 72 procent alkoholu!
Poté destilát putuje do dubových sudů, kde roky zraje a získává neopakovatelný vanilkovočokoládový odér. Obsah alkoholu se postupně redukuje, ředí; ze sudů se rovněž vypařuje „andělská daň“ – ona nádherná vůně prostupující celé podzemí… A výsledný koňak vzniká míšením z různých chutí a ročníků. Některé nejluxusnější francouzské koňaky (v cenách statisíců korun) obsahují směs až z 1200 vzorků! Jo, míchání je prostě věda, o čemž by lépe vypověděla plejáda slavných destilatérů (Tairov, Musinjants, Silčenko, Sedrakjan).

Mistr míchačský

V každém patře panují jiné podmínky. V přízemí je to asi 22 °C. „Jsou tu směsi, které mají 65 až 74 procent alkoholu,“ vysvětluje mistr Arman Manukijan, jenž je zodpovědný za stárnutí a míšení těch správných chutí. Studoval i ve Francii, pravlasti koňaku. „Miluju tuhle práci. Není to pouhé zaměstnání, je to můj život,“ říká sympaťák s hustým obočím, a nezní to jako klišé. „Odkud jste? Aha, z Československa máme dosud spoustu zařízení, třeba i tyhle trubky a hadice,“ ukazuje Manukijan na rozvody, než nás dovede do pravé pokladnice.
V rohu spodního patra stojí za mřížemi regály s vyrovnanými archivními kousky. Mají zde ještě asi 450 lahvinek z roku 1902. Cena? „Jsou nedocenitelné, neprodejné. A věřte, je to tu opravdu dobře hlídáno,“ slyšíme. Totéž platí o archiváliích z třicátých a čtyřicátých let, jimiž byl unešen Winston Churchill, když jej Stalin hostil „dvinem“ na Jaltské konferenci v roce 1945. Požitkářský Brit si od té doby nechal z Jerevanu zasílat 400 lahví armaňaku ročně. A když se stárnoucího Churchilla ptali, jaké je tajemství jeho dlouhověkosti, odpověděl bez váhání: „Nikdy nezmeškejte večeři, kuřte havajské doutníky a pijte arménský koňak!“

Jemně až na dno

Jak se taková laskomina správně pije? Pomalounku, s úctou. Levou rukou. Často i s cigárkem. Nebo s kafíčkem. První sklenička je pro chuť, druhá pro radost a třetí už ke zbláznění. Dobrá brandy musí být čirá, aby byl vidět dokonce i otisk prstu na druhé straně sklenky. Čím starší koňak, tím pomaleji sklouzává po stěnách a má také tmavší jantarovou barvu.
První vůně, lehce vanilková, je cítit pár centimetrů od sklenky. Druhým vdechnutím vnímáte vůni ovoce, dřeva a koření. Třetím šmakem – již s nosem ponořeným do skleničky – je ostrá vůně stáří, zrání. A tou čtvrtou je provoněná prázdná sklenička. To ovšem není pouhá legrace; aroma nejlepších pálenek v ní může zůstat celé měsíce. Armaňak má těšit všech pět smyslů: oko jantarovou barvou, čich libou vůní, chuť dlouhým došmakem a hmat i sluch příjemným omakáváním a ideálně také cinkotem dvojice spárovaných skleniček.

Zásnuby skrze flašku

„Když jde mladík žádat o ruku své vyvolené, dá láhev koňaku na stůl. Pokud rodiče souhlasí, přidají na stůl druhou láhev a vytvoří tak pár,“ vypráví o arménském zvyku zdejší Armine Ghazarjanová. Koňak má přece pověst jednoho z nejušlechtilejších nápojů světa. Vyrábí se v rozličných variacích i stářích. Nejinak je tomu i v Araratu: prodává se standardní brandy tří- až pětiletá, dále druhy prémiové, smíchané na průměrné stáří šesti až deseti let (Ani, Otbornyj, Achtamar), a extraprémiové o stáří patnácti a dvaceti let (Prazdičnyj, Nairi). Lahvinka toho posledního vyjde asi na dva tisíce korun, což je cena odpovídající. Neochutnat všechny by byl hřích… Jistě, odjížděli jsme přiopití. A nejen těmi výpary. Jak říkají Arméni: „Ge Natz!“

***

Více na: www.ybc.am

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče