Služba české fotografii

30. září 2009, 17:53 - Pavel Hanslíček
30. září 2009, 17:53

Německý galerista popularizuje českou avantgardní fotografii již čtyři desetiletí

Když rodák z Aachenu bez valného nadšení dostudoval ekonomii, otec mu slíbil uhradit roční pobyt podle jeho přání. Kicken si vybral studium fotografie na Visual Studies Workshop v Rochesteru ve státě New York a zároveň praktikoval v tamní Light Gallery. Po návratu do Evropy zpočátku prokládal práci v otcově velkoobchodě stavebninami cestami na veletrhy a výlety do socialistického Československa. Po dvou letech pendlování se definitivně rozhodl. „Otec se mě ještě pokusil uplatit dárkem v podobě sportovního porsche. Vůz jsem ale obratem prodal a získané peníze investoval do nákupu fotografií,“ popsal své začátky v rozhovoru pro týdeník EURO. V roce 1979 přesídlil do Kolína nad Rýnem, na podzim roku 2000 spolu s manželkou Annettou otevřel galerii v Berlíně.
Jedním z prvních počinů ve prospěch české fotografie byla zahraniční výstava Josefa Sudka v roce 1976 v Aachenu. O čtyři roky později zase představil na prestižní Photography Show v New Yorku celé portfolio českých avantgardních fotografů. Kicken se vždy snažil zprostředkovat přímý kontakt mezi českou a zahraniční uměleckou scénou. Například na jednu z cest do Československa vzal v osmdesátých letech kurátorku Museum of Fine Arts v Houstonu Anne Tuckerovou. „Zastavila nás veřejná bezpečnost a následoval výslech. Chudák Anne, která předtím ve východní Evropě nikdy nebyla, se bála, že se z Československa již nikdy nedostane,“ vzpomíná Kicken. I tak si Tuckerová ze setkání s českou avantgardní fotografií zřejmě odnesla nejlepší dojmy. V následujících letech totiž vytvořila jednu z největších sbírek české fotografie v USA a v roce 1990 uspořádala v Houstonu rozsáhlou výstavu Czech Modernism 1900-1945.
Kicken podporoval zájem o české autory také vydáváním publikací a výstavami ve své galerii. V roce 1982 vyšla kniha o Josefu Sudkovi a v následujících letech proběhly výstavy děl Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho a dalších. Vrcholem Kickenova snažení se stal projekt Czech Vision, uspořádaný v roce 2007 s prestižní newyorskou Howard Greenberg Gallery. V rámci projektu se prezentovalo 39 českých autorů výstavami v Berlíně a New Yorku, které provázel výpravný katalog o více než 230 stranách. Kickenovo působení oceňuje i česká odborná veřejnost - již od 80. let spolupracoval s přední historičkou fotografie Annou Fárovou na výstavách a publikacích Funkeho a Sudka. Domácí galerista Vladimír Birgus je zase autorem části textů ve zmíněném katalogu k výstavě Czech Vision. Kicken komunikuje také s mladší generací českých kurátorů. Jedním z nich je zástupce pražské Prinz Prager Gallery a pověřený ředitel galerie Středočeského kraje (GASK) Jan Třeštík. „Rudolfa Kickena považuji za člověka, který průkopnickým způsobem objevil pro západní svět význam české fotografické avantgardy. Jeho zalíbení vyústilo v mnohaletou profesionální a systematickou činnost, která české avantgardě zajistila výsadní pozici v kontextu historie světové fotografie,“ říká Třeštík. GASK připravuje s Kickenem na příští rok významný výstavní projekt věnovaný Františku Drtikolovi.

Rudolf Kicken
Americké ignoranci navzdory
EURO: Když jste otevřel svou první galerii v polovině 70. let, ještě se diskutovalo o tom, zda je fotografie vůbec uměním. Neměl jste obavy z takového kroku?
KICKEN: Z ekonomického pohledu bylo založení fotografické galerie naprostým šílenstvím. Například ještě počátkem 80. let byl problém dostat za snímek Helmuta Newmana tři sta dolarů, mezitím však zažil trh fotografií obrovský růst a dnes má jeho práce hodnotu až sto tisíc dolarů (Rudolf Kicken Newmana, který se proslavil fotografiemi pro časopisy, jako jsou Playboy, Vogue či Haarper’s Bazar, exkluzivně zastupoval – pozn. red.). Jediným opravdovým trhem s fotografiemi byly tehdy Spojené státy, ale nabízet zde neamerické autory bylo hodně obtížné. Zpočátku se stěží prodávaly jednotlivé kusy.
EURO: Co vás upoutalo na české fotografické avantgardě?
KICKEN: Setkání s českou fotografií bylo fascinující, zejména mě oslovily práce Josefa Sudka. Co se mi líbilo už méně, bylo umístění snímků na výstavě, kde jsem jeho práce viděl, některé z nich bohužel visely na toaletě. Již v roce 1974 jsem se poprvé vydal do Československa. Jakýmsi průvodcem se pro mě tehdy stal Josef Sudek, který mě seznámil s Janem Lauschmannem, Jaroslavem Rösslerem a nakonec i s rodinou Jaromíra Funkeho. Jeho práce byly v té době na Západě prakticky neznámé, ale mě ohromily. Proto jsem začal Funkeho fotografie nabízet v Evropě i v USA a s trochou neskromnosti se dovoluji považovat za jeho objevitele. Vzbudit v amerických sběratelích zájem o českou avantgardu zabralo mnoho let, Američané totiž primárně sbírají vlastní autory a skutečný průlom přišel teprve před sedmi či osmi lety. Postupně jsem však dokázal přesvědčit kurátory jednotlivých muzeí, mnozí z nich byli moji spolužáci z Rochesteru, aby začali nakupovat. Největší problém představovala ignorance některých amerických kurátorů. Jednomu z nich jsem nabízel úžasnou práci od Funkeho za 400 dolarů. To se mu za neznámého autora zdálo příliš. Následně jsem se dozvěděl, že stejný kurátor zaplatil za Funkeho fotku o pouhých pět let později již pět tisíc dolarů. A ceny prací českých autorů neustále rostou.
EURO: Zorganizoval jste poslední zahraniční výstavu Josefa Sudka v roce 1976 v Aachenu. Co vás k tomu motivovalo?
KICKEN: Sám Sudek projevil zájem, že by ještě naposledy v životě rád vystavoval v zahraničí. Jednalo se vlastně o první velkou Sudkovu retrospektivu v západní Evropě. Chyběly však peníze na katalog, proto vlastník tiskárny tehdy kromě hotovosti dostal i několik Sudkových fotografií. Sudek se na katalog nesmírně těšil, ale nikdy jej nespatřil - zemřel přesně tu noc, kdy došlo k jeho vytištění. Já jsem se to dozvěděl až v Praze, kam jsem z Kolína nad Rýnem vyrazil s prvními výtisky nočním vlakem.
EURO: Seznámil jste se se sbírkou české fotografie vlastněnou skupinou PPF. Jaké jsou vaše dojmy?
KICKEN: Především oceňuji, že i v Česku se najdou soukromí sběratelé. Při prohlídce sbírky jsem narazil na řadu kvalitních prací. To je případ kolekce Sudkových děl, a přiznám se, že některé z fotografií jsem nikdy neviděl. Dalším velkým překvapením pro mě byly například skvělé práce Jana Lukase. PPF má také mnoho skvělých fotografií Františka Drtikola a Jaroslava Rösslera, i když bych zde uvítal o něco větší množství vintage printů (první fotografie zhotovená z vyvolaného negativu - pozn. red.), ale to je spíše okrajová záležitost. Co bych možná kurátorům doporučil, je doplnění českých autorů o evropské a americké fotografie, které by ukázaly sbírku ve světovém kontextu. Na sbírce je zřejmé, že zpočátku vznikala trochu živelně a podílelo se na ní větší množství lidí. Ale určitě představuje výborný základ pro další rozvoj. Při vhodné koncepci, kterou podle mého názoru nový kurátor Pavel Lagner má, může sbírka PPF určitě může dosáhnout světové úrovně. Určitě jsem připraven pomoci s její propagací v zahraničí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče