Slovo a olovo

02. ledna 2009, 15:50 - Jefim Fištejn
02. ledna 2009, 15:50

Podle Václava Klause není v roce 2009 na místě pesimismus

(jako perex)
- O sametové revoluci: Byla to šance, a nikoli příslib pečených holubů padajících z nebe rovnou do pusy
- O vstupu do NATO: Bezpečnost země výměnou za řádné plnění závazků vůbec není špatný obchod
- O vládě: Měla by být vůči občanům přátelská, nemá je omezovat spoustou byrokratických opatření, zákazů a příkazů - O hospodářské krizi: Masivní etatismus je původcem současných problémů, takže nemůže být lékem proti nim
- O Evropské unii: Jde o volbu mezi světem svobodnějším a světem méně svobodným

(text)
Přelom roku byl od jaktěživ magickým časem. Člověk věřil, že zvláštními úkony lze předjímat budoucnost, ne-li ji přímo ovlivnit. Dávno je tomu, co lití olova do vody, půlení jablka nebo pouštění ořechových lodiček po proudu nahradily novoroční prezidentské projevy. Mají vlastní rituál, uvnitř kterého jsou přípustné jen nepatrné změny: řečník může přednášet vestoje nebo vsedě, na pozadí knihovny nebo v pozlaceném prázdnu rezidenčních prostor. To je tak všechno, z čeho si může vybírat. Zbytek už jsou jen myšlenky.
Novoroční projev prezidenta bývá výpovědí o světě, ale také tak trochu o sobě. Václava Havla sužovala starost o poruchy vesmíru, proto se jeho novoroční poselství zaměřovala hlavně na planetární problémy. Václava Klause planetární problémy na Nový rok zajímají jen okrajově – tož mluví o Česku. Svět vidí českým prizmatem. Ekonomická krize, evropská integrace nebo úpadek mravů ho trápí jen z hlediska možných dopadů na českou společnost. Základní tón těchto projevů bývá značně optimistický: málokoho by bavilo prezidentovat v časech vysloveně zlých a nevlídných, o nichž se nedá ztratit dobré slovo. Ani letos Klaus neporušil tuto tradici, i když to učinil maximálně úsporně: „Pesimismus,“ řekl, „není na místě. Ten by nás oslaboval ještě daleko více.“

CELOŽIVOTNÍ POLEMIK Úspornost, až úsečnost vůbec byla nejvýraznějším znakem celého proslovu. Ovšem nebyl by to Václav Klaus, kdyby nevyužil příležitosti a nepropašoval do nepříliš rozvitých vět svou celoživotní polemiku s mnohačetnými odpůrci. Proto každá sentence, jako kufřík s dvojitým dnem, měla dva plány. V tom druhém byl vždy přítomen silný názor jako trumf do sporu. V letošním roce oslavíme 20. výročí sametové revoluce, byla to šance, a nikoli příslib pečených holubů padajících z nebe rovnou do pusy. „Všem se ji nepodařilo stejně využít, ale jen škarohlíd může nevidět úžasný vzestup, který u nás za tato poslední dvě desetiletí nastal,“ pronesl prezident. Této konstataci je třeba rozumět tak, že revoluci nikdo nikomu neukradl, je tu stále pro všechny a nese ovoce. Desáté výročí vstupu České republiky do NATO skýtá příležitost k pochopení, že bezpečnost země výměnou za řádné plnění závazků vůbec není špatný obchod – čtenář nechť tato slova vnímá v kontextu sporu o zahraniční mise a o radar. Přání dobré, silné a efektivní vlády „vůči občanům přátelské, která je nebude omezovat spoustou byrokratických opatření, zákazů a příkazů“, je třeba rozumět v kontrastu k vládě současné. Nabádání k racionální kritice je jemným žďuchnutím do žeber kritiků za každou cenu. I do pasáží o světové hospodářské krizi byl elegantně zamontován obvyklý Klausův silný názor: masivní etatismus je původcem současných problémů, takže nemůže být lékem proti nim. Ozvěna odborného sporu, který český prezident po léta vede se zastánci dirigismu všeho druhu, je dobře slyšet v konstatování, že „nikdo nemá v ruce kouzelný proutek, jehož mávnutím by současné problémy zmizely. Určitě tímto kouzelným proutkem nejsou líbivé, nesmírně nákladné a budoucnost zatěžující návrhy některých našich a světových politiků“. Hádej kterých, můžeš třikrát.

NENAPRAVITELNÝ EUROOPTIMISTA S největším napětím byla očekávána Klausova reflexe českého předsednictví v Evropské unii v kontextu probíhajících bojů o Lisabonskou smlouvu. I zde dokázal vtěsnat svou filozofii do několika mála vět: nejde o volbu mezi Evropou a Neevropou, nýbrž o volbu mezi „světem svobodnějším a světem méně svobodným“. Rozuměj: mezi Evropskou unií demokratickou a méně demokratickou, mezi unií změnám k lepšímu ještě otevřenou a unií, která již přibouchla vrátka a o žádné změny nestojí. Klausem nabízená optika mění význam zaběhnutých nálepek v pravý opak: eurooptimisté jsou ti, kteří stále věří v samočisticí schopnosti Evropy a chtějí „přispět k tomu, aby byla Evropská unie prostorem skutečně demokratickým, kde je politické rozhodování co nejblíže občanovi“, zatímco euroskeptici se domnívají, že lepší už to stejně nebude, není proč se namáhat, a proto rezignovaně berou za vděk vším, co jim Brusel naservíruje. Je jasné, že ve světě postaveném takto z hlavy na nohy on sám se jeví jako nenapravitelný eurooptimista.
Na rozdíl od olova, které ve vodě vytváří zapeklité obrazce vyžadující k rozluštění bujnou fantazii, Klausovy věty jsou přímočaré a bujnou fantazii nevyžadují.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče