Skrytí vládci evropských peněz

31. března 2008, 00:00 - Filip Černoch
31. března 2008, 00:00

FONDY EU - Příprava projektové žádosti trvá dva měsíce, její zamítnutí šedesát minut. Možná i méně, pokud  by vaši složku posuzoval někdo z konkurence. Český systém hodnocení projektů k podobným obavám přímo vybízí – je anonymní, točí se v něm velké peníze a kontrola je z podstatné části dobrovolná.

Každý, kdo alespoň jednou zkoušel získat evropskou dotaci, zná ten pocit nejistoty a chmurných obav. Při odevzdávání projektové žádosti příslušnému úřadu totiž svůj v potu tváře vytvářený dokument doslova vhazuje do černé díry. O jeho dalším osudu rozhodnou anonymní postavy, jejichž konečné verdikty jsou nezvratné.

„Zažil jsem už lecjaké hodnotitele, třeba jeden akademik při školení strhal jakýkoliv projekt, jehož předkladatel neměl nějakou předchozí publikační činnost. Bez ohledu na to, že tímto směrem program vůbec nebyl zaměřen,“ vzpomíná Jan Šild ze společnosti Euservis, který mezi externími hodnotiteli nejen působí, ale také pro ně připravuje školicí kurzy.

Podobné zprávy ze zákulisí vzbuzují obavy už jen proto, že předkladatel projektu dostává od hodnotitelů jen krátké shrnutí jejich názorů, bez reálné možnosti se proti nim postavit. Při obrovském množství podávaných žádostí totiž řídicí orgány nejsou schopny případné námitky prošetřovat. Nespokojený žadatel je proto většinou odkázán na populární dovětek každého eurodokumentu, podle nějž dotace nejsou nárokové.

„Je to téma do diskuze především u měkkých, tedy neinvestičních projektů, kde se kritéria pro posuzování nedají úplně přesně stanovit a hodnotitel má větší volnost. Hodně pak záleží na samotném řídicím orgánu, jaké meze hodnotitelům určí a co po nich vlastně chce. Jestli k žadatelům doputují projekty dostatečně a návodně okomentované, nebo ohodnocené jen povšechným a nejasným způsobem,“ vysvětluje Martin Kryštof z poradenské společnosti Raven EU Advisory.

Zároveň však tato oblast nabízí i velmi zajímavé podnikatelské šance. „Samozřejmě, uživit se tím nelze, ale nárazově jde o více než solidní peníze za časově únosnou práci. Navíc pro podstatnou část hodnotitelů jsou nejdůležitější získané zkušenosti. Právě tady totiž můžete zdaleka nejlépe zjistit, jakým způsobem a podle jakých kritérií se vlastně projekty hodnotí. Což se vám třeba při pozdější přípravě žádosti mnohonásobně zúročí,“ doplňuje Pavel Karásek z firmy Optimus Consult & Invent.

EXTERNÍ HODNOTITELÉ

Do výběrových řízení se mohou hlásit pouze fyzické osoby, splňující daná kritéria na vzdělání a praxi. V případě úspěšného přijetí musí absolvovat jedno nebo dvě jednodenní školení, žádné další legislativní požadavky není třeba splňovat. Komunikace s řídicím orgánem pak probíhá ve většině případů výhradně elektronickou poštou. Odměna za ohodnocení jednoho projektu dosahuje maximálně 5000 korun. Výběrová řízení jsou vyhlašována průběžně.

Hlavně zaměstnat úředníky

Jak tedy celé zákulisí zpracování projektových žádostí vypadá? Vzor efektivity a bezpečnosti to není. „Směrodatný byl už politický výběr celého způsobu zacházení s dotacemi. Například ve Velké Británii jsou jejich správou a rozdělováním pověřeny soukromé firmy, třeba pro Londýn zajišťuje implementaci grantových schémat společnost Greater London Enterprise. Takže tam je celý ten dotační kolotoč poměrně jednoduše a srozumitelně zpracován. Vidět je to i z minimálního využívání poradenských firem. Žadatelé si prostě zvládají zpracovat projekt sami,“ popisuje Šild.

„Naopak pro naše politiky a úředníky byla představa, že by se zbavili kontroly nad nějakými penězi, nepředstavitelná. Už jen proto, že by pak mohly vzniknout dohady, jestli jsou vůbec potřeba. Jako v případě ministerstva pro místní rozvoj, které by jinak obhospodařovalo snad jen rekreaci a pohřebnictví. Proto peníze rozděluje státní aparát a celý systém je díky tomu nepoměrně složitější, byrokratičtější a chaotičtější,“ doplňuje Šild.

A od této prvotní volby se samozřejmě odvíjí i způsob, jakým se dotace posuzují. Zatímco třeba ve zmíněné Británii jsou tím pověřeny komise odborníků přímo z řad dané firmy, v Česku tento úkol zpracovávají externí hodnotitelé najímaní z řad široké veřejnosti. „V praxi to vypadá tak, že vylosujeme projekty, jejichž souhrn pošleme hodnotitelům. Ti vyškrtnou případy, kde by mohlo dojít ke střetu zájmů. Třeba uvidí-li žádost spřízněné nebo naopak konkurenční firmy nebo organizace. A zbytek poté dostanou k hodnocení,“ vysvětluje projektová konzultantka agentury CzechInvest Gabriela Pucová.

Ochrana proti případnému zneužití přitom není tak chatrná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každý projekt totiž nezávisle na sobě posuzují dva hodnotitelé, v případě výrazného rozdílu se vyžaduje ještě určující posudek třetího. „Samozřejmě osobní názor a postoj hodnotícího nejde nikdy vyloučit hlavně v mimopodnikatelských programech, kde nejsou stanovena tak ekonomicky jasná a přesná kritéria. Prostě vždycky můžete mít smůlu a narazit na někoho, kdo je přísnější, než by bylo potřeba. Ale ten systém dvojího až trojího hodnocení by měl zamezit nějakým vážným extrémům,“ staví se k celé věci realisticky Šild.

Strýček Sam chce právě tebe!

A odkud se tito novodobí soudci dotačního věku vůbec rekrutují? „V rámci výběrových řízení hledáme odborníky z akademické sféry, neziskových organizací, byznysu, vlastně kohokoliv s dostatečným vzděláním a praxí v příslušném oboru. Navzdory častému omylu nám nejde o specialisty na evropské fondy, to je jen jakýsi bonus. Zajímají nás především zkušenosti spojené s podstatou konkrétní dotační výzvy,“ vysvětluje Dagmar Zdeňková z Odboru fondů EU pražského magistrátu.

Ten právě v těchto dnech hledá hodnotitele pro žádosti do programu Praha – Adaptabilita, který cílí na lidské zdroje a jejich začlenění do pracovního procesu. Základními kritérii jsou pětiletá praxe v oboru, minimálně středoškolské vzdělání a výborná čeština.

„Takže třeba konkrétně u hodnocení projektů řešících problém zapojení postižených osob do společnosti nás zajímají schopnosti a zkušenosti uchazečů v této oblasti; dotyčný hodnotitel prostě musí být schopen rozhodnout, který záměr má nebo nemá dlouhodobý smysl. V tom mu detailní orientace ve strukturálních fondech nepomůže,“ zdůrazňuje Zdeňková.

Podobně je tomu i v podnikatelském programu Podnikání a inovace spravovaném agenturou CzechInvest. „Třeba pro program Informační technologie v podnicích potřebujeme stavaře, pro program Rozvoj zase techniky. Dnes už máme databázi asi pěti set hodnotitelů, kterou průběžně doplňujeme,“ říká Pucová.

Znalosti s cenou zlata

Zájem je přitom obecně značný. Důvody k tomuto nadšení jsou dva. Nemalým stimulem zájemců jsou pochopitelně peníze. Odměny se u jednotlivých programů pohybují mezi 900 a 5000 korunami za projekt. Ty se pochopitelně svou náročností liší, obecně ale jde s trochou praxe zvládnout jeden za tři až pět hodin. Jejich celkové množství potom záleží především na počtu výzev v programu, ročně však může hodnotitel zasednout k práci řádově nad maximálně desítkami projektů.

Do časových nákladů je však třeba započíst i prostudování dokumentace k programu, která může kolísat od snesitelných desítek až po monstrózní stovky stran. A samozřejmě, pro některé zájemce může být vážnou hradbou i nutnost absolvovat jedno či dvě povinné jednodenní školení v Praze. Na nich je účastník nejen podrobně informován o celém programu, zájemci by si zde měli pod odborným vedením sjednotit i svou „hodnotitelskou přísnost“. Snahou je samozřejmě zamezit tomu, aby nedocházelo k rozdílnému hodnocení stejné žádosti u dvou různých osob.

„Ne vždycky to ale funguje, některá školení jsou jen velmi povšechná a o jejich kvalitě se dá s úspěchem pochybovat. Navíc by určitě mělo probíhat vzdělání i průběžně. Ideálně například tak, že by jednou za čas hodnotitelé dostali identický projekt, který by museli obodovat. Podle výsledku by pak museli projít školením znovu,“ přidává několik tipů na zlepšení Šild.

Druhou motivací jsou pak samozřejmě zkušenosti. Ty mají cenu zlata například pro zástupce neziskových organizací, pro něž jsou z podstaty věci evropské dotace často denním chlebem a které si nemohou pomoc specializovaných poradců dovolit. Obzor si tímto způsobem rozšiřují také úředníci městských a krajských úřadů, podstatné procento hodnotitelů dodává též sektor vědy a školství. „Řada lidí, třeba i z komerční sféry a byznysu, navíc tuto práci chápe jako jakousi možnost nějak pozitivně celý dotační proces ovlivnit. Aby se ty peníze dostaly skutečně k dobrým a užitečným projektům. Nemluvě o tom, že je to pro ně i zajímavý záznam v životopise,“ vypočítává Pucová.

Poslední velkou kategorií zájemců jsou specialisté přímo z poradenských společností a agentur, kteří tím drží prst na tepu dění a doslova hltají potřebné informace. Samozřejmě, žádný hodnotitel nesmí podat projekt v rámci výzvy, v níž posuzuje nějaký projekt; o pár měsíců později v novém kole se ale získané znalosti mohou velmi hodit.

Zdá se tedy, že poněkud démonický nádech tajuplných externích hodnotitelů není úplně oprávněný. Kontrolní systémy více méně fungují, lidský faktor je omezen na minimum a možnou korupci filtruje zdvojený systém hodnocení. Podnikatelé by proto měli spíše zvažovat šance, které se jim v této oblasti nabízejí, zkušenostmi počínaje a solidním přivýdělkem konče.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče