Skončilo šachové 20. století

23. ledna 2008, 15:32 - Pavel Matocha
23. ledna 2008, 15:32

Zemřel muž, který přinesl do šachového zápolení nový náboj

Šachy mají jiný rytmus a jiný čas než okolní svět. Je to svět hodně uzavřený, nejen do čtyřiašedesáti polí. Šachové dvacáté století už pár let umíralo, definitivně však odešlo až ve čtvrtek 17. ledna 2008. Ten den zemřel nejslavnější šachista šachové historie Bobby Fischer. Zemřel v nedožitých 65 letech na selhání ledvin. Pochován byl minulý týden na Islandu. Právě tam 1. září roku 1972 získal titul mistra světa, když pokořil armádu sovětských velmistrů. A před necelými třemi roky dostal na tomto ostrově azyl a nové občanství, když ho pro změnu američtí soudruzi chtěli zavřít do vězení. Bobby Fischer se vždy vzpíral autoritě a šel proti systému, byť to někdy bylo až za hranicí zdravého rozumu. Jenže genialita a šílenství k sobě mají hodně blízko. V obojím došel až na samý kraj. Na šachovnici přede mnou se míhají figurky. Postrkuji jimi a podle staré knihy si sám pro sebe oživuji Bobbyho šachové partie. Přehrajte si jeho fantastickou partii s Robertem Byrnem z mistrovství USA (1963-1964), v níž černými v grünfeldce obětoval jezdce za pěšce na f2, pak místo věže sebral střelce domovníka na g2 a potom již brzy mat zaťukal na dveře bílého krále. Nebo se podívejte, jak o rok později na Capablankově memoriálu v Havaně umačkal bílými ve španělce bývalého mistra světa Vasilije Smyslova. Úžasný je i způsob, jakým již jako patnáctiletý v Portoroži rozbil dračí sicilku Benta Larsena.
Fischerovy tahy byly krásné a přesné. Pohrdal pravidlem sovětské šachové školy: Když vidíš dobrý tah, tak ho udělej, protože čas běží. Ctil starší zásadu druhého mistra světa šachové historie Emanuela Laskera: Když vidíš dobrý tah, počkej, nehraj ho hned, možná najdeš nějaký ještě lepší.
Už jako čtrnáctiletý vyhrál mistrovství USA, o rok později se stal velmistrem, tehdy nejmladším na světě. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let neměl konkurenta. Vyhrával partii za partií, turnaj za turnajem. Propast mezi ním a ostatními hráči byla příliš hluboká. V kandidátských zápasech o mistra světa většinou rozhodovala jedna nebo dvě partie. Fischer smetl své soupeře s nulou. Nejprve dal 6:0 Marku Tajmanovi, poté stejně nadělil Bentu Larsenovi. Ani jeden z nich se z té kruté prohry už nikdy nevzpamatoval.
Bobby se šachy naučil sám, a sám je stále a stále studoval. Vždy měl v kapse malou šachovnici, na které nepřetržitě analyzoval. Ideje, které na šachovnici předváděl, byly jeho, on si je vymýšlel a prověřoval. Neměl za sebou tým zkušených velmistrů, kteří by pro něj museli pracovat, jako ho měl k dispozici třeba jeho následník na šachovém trůnu Anatolij Karpov. A neměl samozřejmě ani počítač, který by za něj pozice analyzoval a předkládal mu překvapivé varianty. Byl posledním šachistou, který si celou cestu prošel sám. Úsilí, které tomu věnoval, a vypětí, jemuž byl při zápasech vystaven, se nakonec zřejmě podepsaly na jeho psychickém zdraví. Stejně jako jeho neochota spolupracovat se systémem. Z Bobbyho se stal paranoik, jenže zároveň je naprosto evidentní, že po něm šly nejprve služby řízené z Moskvy, posléze obdobné agentury z Washingtonu. „Od okamžiku, kdy ke mně Bobby na letišti přistoupil, jsem si byl jist, že jsme sledováni,“ vyprávěl mi známý a důvěryhodný manažer, který Fischera hostil počátkem devadesátých let v Bruselu. Jeho lapsusy a výstřelky jsou známé, často omílané a rozhodně se nehodí nyní je připomínat. Právě teď je jedno, zda za ně mohl ten tlak, jemuž byl vystaven, nebo jestli k nim byl předem geneticky disponován. Lidé, kterým nenadělila šachová bohyně Caissa, jej mohou mít za šíleného podivína. A nakonec je to jen jejich problém, Bobbymu je to už jistě jedno.
Pro nás ostatní zůstane geniálním šachistou, a to nejen pokud jde o hru samu. Přinesl několik geniálních idejí, které by samy o sobě stačily na šachovou nesmrtelnost. Navrhl změnu základního postavení figur, takzvané fischerovy náhodné šachy. Kameny v první řadě jsou na svá výchozí pole nalosovány, takže neexistuje pouze jedno, ale mnoho set základních postaveních. Tím zcela odpadá nudná teorie zahájení, memorování dlouhých variant. I velmistr musí v této variantě hry přemýšlet již nad prvním tahem. Nebo přišel s úpravou šachových hodin. Fischerův časový mód, umožněný nástupem digitálních hodin, přidává hráčům za každý provedený tah určité množství času. Maximální doba tak není ohraničena a hráč ve vyhrané pozici se nemusí bát, že mu vyprší vyměřený časový limit, spadne praporek, a jeho vyhraná partie končí prohrou. Kdo soupeře na šachovnici přehraje, měl by partii vyhrát, i pokud jde již jen o dotahání technicky vyhrané pozice.
Třetí Fischerovu ideou, o které je třeba se zmínit, ale kterou bohužel neprosadil, byla změna v systému zápasů o mistra světa. Fischer navrhoval, aby se hrál na deset vítězných partií, tedy aby se remízy prostě nepočítaly. Mistr světa musí svého soupeře opakovaně porazit, a nikoliv vyhrát náhodně jednu partii a pak remizovat po zbytek zápasu, tvrdil Fischer. Zkusme alespoň v myšlenkovém experimentu přenést tento nápad i do jiných sportů! O kolik atraktivnější by byl finálový zápas na fotbalovém mistrovství světa nebo Evropy, kdyby se vítězem stal ten tým, který by vsítil deset gólů. Zápas by zřejmě trval mnohem déle než devadesát minut, ale diváci by se dočkali mnoha branek, útočného pojetí hry.
Můžete tvrdit, že to je šílený nápad a že do dnešní mediální doby, kdy je třeba mít přesně vypočítaný čas pro přímý přenos, se naprosto nehodí. Může být. Už jsem předeslal, že šílenství od geniality často dělí jen tenký, někdy sotva znatelný přechod. Navíc Bobby Fischer byl reprezentantem dvacátého století. Éry pomalejší, byť také zběsilé. Třetí čtvrtina dvacátého století byla z pohledu šachové hry nejkrásnějším obdobím historie. Sovětský svaz si z ní udělal svůj národní sport (sic!), sovětští velmistři (i proto) někdy chodili k partiím v teplákách, děti se šachy učily na základní škole. Staly se jednou z nejrozšířenějších her (či sportů) na světě. A když přišel Američan Bobby Fischer, dostalo šachové zápolení nový náboj, promítla se do něj studená válka. Americký prezident a kremelské politbyro posílaly hráčům telegramy a pozdravné i výhružné vzkazy. O souboji Bobbyho Fischera s Borisem Spasským v Reykjavíku v roce 1972 po hospodách diskutovali i lidé, kteří šachy hrát neuměli. Právě tento střet kdysi označil anglický list The Observer za největší soupeření v dějinách sportu, za „definitivní sportovní metaforu“.
Čas byl ve dvacátém stoletím méně hnán stále novými a novými informačními technologiemi, i na pomalé šachy bylo více času. Šachové partie a jejich analýzy byly mnohem napínavější, počítače nemohly nacházet konečné odpovědi na stále více a více šachových pozic. Není však proč lkát, že skončilo dvacáté století. Je třeba si jen uvědomit, že už opona opravdu padla. I pro šachy má to jedenadvacáté plno nových krás a kouzel. A navíc na šachách zas tolik nezáleží, jsou jen zábavou, byť nesmírně vážnou, nádhernou a povznášející. Poslední slova jedenáctého mistra světa v šachové historii zněla: „Nic nedokáže zmenšit utrpení tak jako lidský dotek.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče