Skandál neexistuje

19. října 2010, 11:33 - Andrej Halada
19. října 2010, 11:33

Výstava v pražském Rudolfinu Decadence NOW! klame tělem

Výstava v pražském Rudolfinu Decadence NOW!, která je součástí komplexního uměleckého projektu, klame tělem. Není to však jen mediální bublina, ze které si neodnesete žádný zážitek.

V Galerii Rudolfinum se koncem září otevřela údajně „nejskandálnější“ expozice posledních let, „největší“ projekt galerie za dobu její existence, „nejreprezentativnější“ co do výběru exponátů, „nejdražší“ co do jejich ceny. Prostě událost sezony. Tak o ní alespoň pojednávají česká média. Galerie zvědavost publika ještě zvýšila zveřejněním varovného textu, který si mohou návštěvníci přečíst při vstupu: „Některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15 let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu dospělých. Galerie Rudolfinum neodpovídá za případnou újmu vzniklou v souvislosti s účinkem výstavy.“ Šikovně formulováno. Všimněte si opatrných výrazů jako „mohou“ či „zvážit“, případně vágních termínů „újma“ či „citlivé osoby“. A samozřejmě toho výhrůžného vykřičníku na konci druhé věty. Až si říkáte, jestli to není trochu komedie. Takové šokování v mezích zákona.

To už jsme viděli...

Je samozřejmě otázkou, čím můžeme být v dnešní době ještě šokováni. Znáte příběh Nataschi Kampuschové? Sledovali jste kuřimskou kauzu? Viděli jste, jak vypadá popálená romská Natálka? Kultura dnes málokdy šokuje. Umění překvapující svoji nečekaností, naturalismem či sexuální otevřeností dosáhlo zenitu někdy v šedesátých, nejpozději sedmdesátých letech. Završila se tím cesta, kterou umělecká avantgarda nastoupila na přelomu 19. a 20. století a jejímiž milníky byly například ostré kubistické linie Avignonských slečen (1907) Pabla Picassa, provokativní Duchampova Fontána čili pisoár (1917), případně záběr rozříznutého oka v Buňuelově a Dalího Andaluském psu (1929). Už v roce 1955 si ale právě v rozhovoru s režisérem Luisem Buňuelem povzdechl jeden z vlajkonošů moderny, zakladatel surrealismu André Breton: „Je to smutné, milý Luisi, ale skandál už neexistuje.“ Počestná měšťanská společnost, vůči níž se umělci mohli vymezovat, hynula na úbytě. Rodil se nový svět všeobecného blahobytu, konzumu i svobody, ve kterém je vše dovoleno. Dnešního diváka, posluchače, čtenáře už těžko něčím překvapíte. Všechno už viděl, všechno už tu bylo. Pokud někdo čeká od návštěvy Rudolfina šok, pokud se domnívá, že vystavená díla jdou „za hranici krajnosti“, jak zní podtitul expozice, bude zklamán. Osobně jsem na výstavě neviděl nic, co by mne pobouřilo, pohoršilo, co by ve mně vyvolalo nesouhlas či odpor. Výstava je co do otevřenosti či zobrazení tabuizovaných témat relativně krotká. Kdo chce být skutečně šokován, ať si pustí televizi nebo se podívá na internet.

Nymfomanická panovnice

Expozice sice nedostojí imagi, kterou vytvořila, to však nic nevypovídá o jejím obsahu. Když procházíte celkem pěti sály Rudolfina, je co obdivovat. I čemu se smát. Decadence NOW! je poměrně reprezantativním přehledem části umění posledních skoro čtyřiceti let. Najdete na ní mnohá důležitá jména i proslavená díla. Například fotografie Američana Jeffa Koonse (1955), na kterých je v sexuálních pozicích jeho někdejší manželka, pornoherečka Cicciolina. Ty snímky jsou trochu sprosté, ale zároveň odlehčené hyperrealistickou vyumělkovaností, hranou čistotou. To je ostatně typický prvek, který mnohá díla spojuje: vtip. Příkladem může být i dvojice soch Slečna Kitty a Pornokrálovna z roku 2006. Papež Benedikt XVI. v dámském spodním prádle a souložící anglická královna Alžběta II. Někdo v tom může vidět kritiku pokrytectví majestátu i církve, ale kouzlo obou děl spočívá především v jejich jednoduché nápaditosti. Nic hlubokého, zato osvěžující. Autor, Ital Paolo Schmidlin, se navíc držel ještě docela zpátky. Alžbětino lůno není vidět, zobrazeno je jen poprsí, stejně tak papež má genitálie schované pod prádlem. Obě díla jsou v sekci Krajnost krásy: Pop, která se vztahuje ke světu masové kultury, jejích ikon a celebrit. Centrální místo tu zaujímá Adolf Hitler, který je na podlaze stažený z vlastní kůže a položený na způsob tygra či medvěda. Objekt vyvolává různé asociace – z lidské kůže si totiž někteří nacisté vyráběli potahy na křesla. Předložka z Hitlera (tak zní oficiální název) je součástí souboru Pokoj lovce nacistů, jehož autorem je Boaz Arad (1956). V detailech je to propracovaný kousek, pozorný divák si všimne, že umělec vytvořil Hitlerovi i řitní otvor. Arad se mimochodem narodil v Izraeli. Takový černý humor.

Oblíbené variace

V druhém sále, kde je sekce Krajnost těla: Sex jsou nejen Koonsova velká díla, ale také menší obraz francouzské umělkyně Orlan (1947). Je na něm část mužského těla a tyčící se úd. Název obrazu je Původ války. Jestliže za charakteristický znak postmoderních děl bývá považována citace, využívání odkazu minulosti, pak tento obraz je kvintesencí daného přístupu. Je variací na slavné dílo Gustava Courbeta Původ světa, který vznikl v roce 1866 na objednávku tureckého diplomata Khalil-Beje pro jeho sbírku erotických obrazů. Na Courbetově díle je stejným způsobem znázorněna část ženského těla, kterému dominuje ochlupené pohlaví. Courbet vytvořil své dílo v polovině 19. století v tajnosti a nemělo mít patrně jiný účel než ukázat cosi tajemného, krásného i zakázaného. Orlan jde dál: je to výklad světa, odlišné vidění mužské a ženské role v něm shrnuté v působivé zkratce. Tentýž princip najdeme o dvě sekce dále, v sále Krajnost mysli: Šílenství. Konfrontaci epoch má ve svém názvu obraz Yasumasa Morimury (1951) Proměna požírajícího z roku 2004. I laikovi to dílo něco připomene – a to hrůznou Goyovu vizi Saturn (Chronos) požírající své děti z let 1821 až 1822. Morimura na exploataci klasických děl postavil část své tvorby, některé slavné portréty přemaloval navíc tak, že jejich tvář je jeho autoportrétem. V poslední sekci Krajnost života: Smrt se hravosti nachází pramálo. Z této sekce zaujme především obraz Čecha Josefa Bolfa (1971) nazvaný Sál, namalovaný v roce 2000. Je na něm šedivými barvami zobrazen operační sál s ležícím lidským tělem. Ten obraz je velmi znepokojující, ačkoli nezobrazuje nic z onoho „šokujícího“, co bylo možné vidět v předchozích místnostech. Je to jen studený a prázdný svět bez života. Bolfovým obrazem končí divákova cesta fakticky i symbolicky. Když jsem výstavu prošel, uvědomil jsem si, co tady chybí: krása. Vystavena jsou především díla reflektující ošklivost či krutost, povrchní krásu pak parodují. To samozřejmě není výtka, jen konstatování. V tomto ohledu se nicméně dekadence konce 19. století a dekadence dnešní výrazně odlišují. Krása hrála v podání umělců přelomu devatenáctého a dvacátého věku velkou roli. I smrt dokázali podat velice esteticky.

Co dnes není dekadentní?

Smrt, šílenství, erotika patří k úhelným kamenům tehdejších i dnešních dekadentů. Je ale vůbec možné obě období fin de siècle postavit vedle sebe? Lze tu najít nějakou paralelu? V zásadě jde o dvě zcela odlišné dimenze, mezi kterými až tolik styčných bodů nenajdeme. Svět i umění roku 1900 a roku 2000 jsou jinde. Pro tento případ je spojuje výhradně slovo „dekadence“ v názvu a osoba kurátora expozice Decadence NOW! Otto M. Urbana. Ten v roce 2006 připravil výstavu nazvanou „V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914“ a je rovněž autorem stejnojmenné knihy o české dekadenci, která byla nominována na Magnesii Literu a získala další ocenění. Není na škodu si ji v prodejně Rudolfina prolistovat. Je uklidňující vidět více než sto let stará díla, která kdysi byla vnímána jako pobuřující, ale dnes je můžeme označit za „hezká“. Je možné, že i za sto let budou naši potomci vnímat současná díla jinak. Třeba v nich také naleznou kus krásy. Pokud jde však o pojem dekadence, ten je dnes natolik užívaný a frekventovaný, že vlastně ztrácí smysl. „Současná dekadence“ je neuchopitelná. Všichni totiž žijeme v době úpadku, především takzvaných tradičních hodnot, přesto se nám většinou daří čím dál lépe. Zvláštní paradox. To je ale spíše polemika s pouhým názvem výstavy. Možná by tomuto přitažlivému souboru jen slušelo jiné pojmenování a charakteristika. Třeba „Mírně provokativní umění konce tisíciletí. Trocha sexu, šílenství, krve i smrti. Dětem do 15 let přístupné v doprovodu dospělých, středoškolské mládeži vstup ze vzdělávacích důvodů doporučen“.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče