Síla nic nevyřeší, nadějí je trh

23. listopadu 2010, 11:51 - Stanislava Janáčková
23. listopadu 2010, 11:51

Summit G20 skončil s málo hmatatelnými výsledky

Hra s nulovou nebo zápornou výhrou, tedy snaha některých vlád cíleně oslabovat svou měnu, pokračuje. Listopadový summit G20 se totiž nedokázal shodnout na receptu, jak odvrátit měnové války. Zůstal u deklarací a nezávazných doporučení. Nadále se tak rýsuje nová hrozba pro světový obchod. Tento problém vyrostl z dlouhodobých obchodních a finančních nerovnováh ve světové ekonomice. Příčiny jsou známé: role dolaru jako hlavní rezervní měny, hromadění úspor a dolarových rezerv asijskými zeměmi vedenými Čínou, jejich proexportní strategie podporovaná uměle podhodnocenými kurzy. Na straně vyspělých zemí, zejména USA, pak měnová a fiskální politika podporující žití na dluh. Finanční krize a snaha vlád zastavit ji naléváním peněz do ekonomiky situaci dále vyostřila. Strategii růstu taženého exportem dnes vyznávají nejen rozvojové země, ale i vyspělé země, které potřebují „vyrůst z dluhů“. Zostřuje se boj o konkurenceschopnost. Obchodní bilance se stává politickým tématem. Čína, ale i Německo jsou pranýřovány za své exportní přebytky.

Boj dolaru a jüanu

Mezi Čínou a Spojenými státy hoří spor o podhodnocený kurz jüanu. Čína naopak kritizuje příliš volnou měnovou politiku USA, která vyvolává příliv kapitálu do rozvojových zemí, tlačí nahoru jejich měny a ohrožuje finanční stabilitu. Podpora konkurenceschopnosti cílenou depreciací měny se dá dělat různými cestami, včetně nalévání dalších peněz. Tak byl také pochopen krok USA, které v listopadu oznámily, že v rámci tzv. kvantitativního uvolňování dodají do ekonomiky dalších 600 miliard dolarů. Možné inflační důsledky tohoto kroku jsou nejen popírány, ale mohou být dokonce součástí plánu, jak „vymazat“ část vládních dluhů. V případě USA by na to doplatila především Čína, která drží největší objem amerických vládních dluhopisů. Zároveň ovšem USA nutně potřebují, aby Čína jejich vládní dluhy dál financovala. Evropská unie zatím stojí spíše stranou a proklamuje záměr řešit vládní dluhy úsporami, nikoli znehodnocením eura. Eurozóna musí řešit své vlastní vnitřní nerovnováhy a problémy, které vznikly právě zavedením společné měny. Dlouhodobější oslabení dolaru by její situaci ještě zkomplikovalo a je otázkou, jak by Brusel a Frankfurt reagovaly. Turbulence v tocích kapitálu i zboží, které by měnové války mohly Evropě přinést, by nevyhnutelně ohrozily i českou ekonomiku.

Pohádky měnového fondu

Měnové války měl zažehnat listopadový summit skupiny G20. Nevyprodukoval nic kromě neurčitých doporučení, což je paradoxně dobře. Snahy vyspělých zemí prosadit „nové globální vládnutí“ by totiž mohly vyvolat nové problémy a konflikty. Úvahy o návratu ke zlatu, o vytvoření nadnárodní rezervní měny či „nového Bretton-Woods“ patří v situaci silně konfliktních zájmů spíše do říše pohádek. Nezdarem skončily snahy odvrátit měnové války zákazem manipulace měnovými kurzy. Proměnily se v nezávazné doporučení. Alternativní návrh, a sice omezovat sankcemi přímo nadměrné obchodní přebytky a deficity, také zůstal nenaplněn. Bude se pracovat na stanovení „indikativních ukazatelů“, které však mají sloužit jen jako varovný signál. Jednotlivé státy G20 si brání svou suverenitu v hospodářské politice. Interpretace, že jednání G20 skončilo fiaskem, je jedním možným pohledem. Spíše je ale na místě ocenit, že se zatím neprosadil další kontraproduktivní nárůst regulace. Šlo by totiž jen o přechod od manipulace trhů prováděné jednotlivými vládami k manipulaci trhů z nadnárodního centra (velmi rád by tuto roli převzal Mezinárodní měnový fond). Nadějnější cestou k obnovení rovnováhy jsou spontánní tržní tlaky. První příklady už tu jsou: Čína vnímá rizika a snižuje nákupy amerických dluhopisů. Její ekonomika se začíná potýkat s inflací, což vládu bude nutit k úpravě hospodářské strategie. Obyvatelstvo Spojených států začíná více spořit a splácet své dluhy. Americké banky se už netěší bezmezné důvěře investorů a nemohou tak snadno zaplavovat svět „balíčky“ amerických dluhů. Evropské vlády jsou nuceny pod tlakem nedůvěry trhů snižovat své rozpočtové deficity. Německý kapitál z obavy z rizik zůstává více doma, což by mohlo podpořit domácí investice i orientaci na vnitřní růst. Tržní náprava bude ale dlouhodobou záležitostí. Je pravda, že snaha vlád znovu trhy zmanipulovat, vyvolat umělou depreciaci kurzu své měny či řešit dluhy inflací by ji mohla zásadně zkomplikovat. Tuto hrozbu se zažehnat nepodařilo. Recept přijatelný pro všechny neexistuje a vyspělé země už nemají sílu vnutit světu řešení podle svých zájmů.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče