Seriál o víně 5.díl: Po vinařských periferiích

18. září 2009, 05:49 - Milan Ballík
18. září 2009, 05:49

Dnes uzavřeme cestu po vinicích světa. Než se tak stane, je třeba projít Asii, nahlédnout do Spojených států, překročit rovník a zaznamenat bouřlivý rozvoj vinařství na jižní hemisféře. Cesta dlouhá, víceméně však radostná.

Autor: Philip Capper

Minule jsme skončili v Turecku. Pospěšme tedy dál, čeká nás řádná míle. Gruzie, jejíž vinohradnictví křísí k někdejšímu věhlasu razantní investice zvenčí, má co nabídnout. Mluví se tam sice až o tisícovce odrůd, těch zajímavých je však jen pár. Gurdzhaani, tasitska a známější tsinandali nebo saperavi. V ještě nedávno masovém vysazování všude populárních rév si svou pozici drží snad ještě tamní tsolikouri. Arménie, hned vedle, vystupuje ze stínu bývalého Sovětského svazu. Myšleno je tím vinohradnictví a vinařství. Sersial, voskeat, ale i verdelho a muscadine, to je odrůdová základna země, jež může vinařsky hodně překvapit.

Bayan shirei nebo tavkveri či matrasa, to jsou stavební kameny, od nichž se odvíjí vinařství ázerbájdžánské. Podobné odrůdové složení se nachází v Kazachstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Dnešní Rusko hodně čerpalo ze svých někdejších svazových republik, o nichž byla právě řeč. Ovšem i tam, zejména na jihu země, najdeme vinice. Téměř neznámé jsou plechistik, tsimlyanski, muscatel prascovieski. Podivná jména a neznámé odrůdy, i vedle nich se dnes tlačí ty osvědčené, v širém světě odzkoušené a fungující.

Vinařský boom na Dálném východě

Z jihu Ruska se pustíme do Indie. Konzumaci vína tam sice zakazuje náboženství, navíc je dostupné jen nejmajetnějším vrstvám, přesto tam vinice existují. V nich potom domácí révy jako arkavati nebo bangalore.

Zajímavý je vývoj v Číně. Horlivá výsadba vinohradů a sezonní „nákupy“ létajících winemakerů svědčí o tom, že se země vrhla na rozvoj vinohradnictví a vinařství se stejnou vervou, s jakou připravila poslední olympijské hry. Dávné exotické tamní révy – třeba kobylí struk – z výsadeb zmizely. Dnes jsou šmahem vysazovány sorty mezinárodní, také proto, že do čínských vinic vstupují pozvolna zahraniční investoři, dotud bylo vinohradnictví státní a družstevní záležitostí. Na rozdíl od Indie, kde některé autochtonní odrůdy přece jen přežívají, se Čína zaměřila vlastně výhradně na ty importované.

Zdravímilovní Japonci se zhlédli v léčivých aspektech vína. Především proto se tam plocha vinic rozrůstá a vedle většiny odrůd mezinárodních se drží při životě i některé místní. Kjóhó, kóšú, rjúgan, jamabudó, to jsou alespoň někteří „exoti“ z japonských vinohradů. Saké, národní nápoj Japonců, se připravuje technologií pivovarnickou a nepochází z hroznů. Zmiňuji je jen pro úplnost.

Jak v Severní Americe?

Vinohradnictví, hlavně v Kanadě a některých státech USA, nemá dlouhou tradici. Ostatně ji nemají ani obě země. Nicméně tam prodělalo dlouhý a do jisté doby strastiplný vývoj. Dnes je však už všechno jinak.

V Kanadě, kde se révě překvapivě daří, se dlouho opírali o concord niagaru, elviru a de chaunac. Vidal blanc je poskytovatelem hroznů pro tamní znamenité ledové, nijak mimořádná vína potom zrají z odrůdy seyval blanc.

Ve Spojených státech trvá fundované pěstování révy nějakých padesát let. Ale Američané to, jako vždy a vše, vzali z gruntu. Založili výzkumné ústavy a šlechtitelské stanice, vyšlechtili první rezisteny, především concord. Přestože se i zde – řeč je nyní o východním pobřeží – prosazují světově osvědčené odrůdy, některé původní přežívají. Delaware, ives, steuben, baco noir a ressete, to jsou některé za všechny. V jiných vinařských teritoriích států jsou to siegerrebe nebo angevine, ty jsou doma ve Washingtonu.

Kalifornie, Mekka amerického vinařství, má jasno. Francouzské, ale i španělské či italské vyhlášené odrůdy mají místo ve vinicích zajištěno. Vlajkovou lodí vinařů ve většině států je v USA zinfandel, hodně se sází na syrah, atraktivní je petite syrah. Mexiko bylo asi první zemí, kam conquistadoři a s nimi klášterní bratři révu přinesli. Ač tamní vinařství ztratilo původní glanc, snahy o návrat na výsluní trvají. Převážně však s francouzskými keři, domácí odrůdy zachraňuje mission.

Na Kubě sice révy rostou, převážně francouzské a jen v prostřední kvalitě, není nutno se jimi zabývat hlouběji. Berme ostrov jako přestupní stanici na jihoamerický kontinent. Jsme pod rovníkem, kde v noci hlídá rozsáhlé vinice, mimochodem s druhou největší produkcí hroznů, Jižní kříž. Oč je historie vinařství, míněno je vinařství moderní, sofistikované, na tomto území kratší, o to zajímavější výsledky dává. Argentina, Brazílie, Chile – to jsou země jižně od rovníku. Musíme však počítat i s Uruguají, Paraguají. O slovo se hlásí i Peru.

Odrůdová skladba je ve všech zemích, s výjimkou téměř tropického severu Brazílie, takřka podobná. Roste tam všechno, a téměř samo. Proto není divu, že se tam od doby jejich importu daří francouzským odrůdám. Brazílie začala na odrůdách italských, bonarda a trebbiano jsou nejvýznamnější z nich. Ještě před nimi to byla odolná isabella. Do věci však promluvili Francouzi, a tak se dnes, zhruba půl století po startu sofistikované produkce hroznů, většina dění odehrává pod jejich taktovkou, míněny jsou odrůdy, nikoli sami vinaři.

V Argentině se navíc uchytily i révy z ostatních evropských zemí, ty povýtce z výsadeb postupně téměř vymizely. Historicky nejstarší jsou criolla chica a cereza, mezi něž se brzy zařadily ty již dříve zmíněné, tedy francouzské. Ale i italské a španělské. Potom již zdomácnělé druhy sorty torrontés. Jako ostatní země, si i Argentina zvolila svou odrůdu, kterou umístila na vývěsní štít svých vinařství. Je jí malbec, který tam našel optimální podmínky k životu. V Chile je vinařství také spojováno s evropskými osídlenci. País, albinho a torontel, tak se jmenovali první „obyvatelé“ tamních vinic. I když i zde se složení změnilo ve prospěch francouzských, odrůda país drží stále primát co do plochy osázených vinohradů.

I Chile má svou nosnou sortu. A to carménère, původně francouzskou, v mateřském Bordeaux zvanou grande vidure. Ještě zmíním alespoň tocai friulano, sauvignon vert, chcete-li. Stále zde bývá zhusta zaměňován za sauvignon blanc.

Uruguay, zatím stojící dva kroky za dříve řečenými zeměmi, již také pomalu zvedá hlavu. Především díky tannatu, své „prezidentské“ odrůdě, ovšem také s francouzským rodokmenem.

Své vinice má i Peru, jsou také dominantně obydleny francouzskými révami. I Austrálie s atraktivní produkcí stojí – jak jinak – na francouzském révovém základě. Jen syrah je tu shiraz. Nový Zéland se zhlédl v bílých. Daří se jim tu znamenitě, proto viniční plochy obsadily především odrůdy müller thurgau, v posledním čase však hlavně sauvignon blanc.

Rozloučíme se, trochu možná stručně, v Jihoafrické republice. Sultana, colombard, hanepor a chenin blanc z bílých, pinotage, shiraz a ruby cabernet za modré. Takové je zhruba dnešní odrůdové složení země s velkými vinařskými ambicemi. Obešli jsme svět, prošli – i když zdaleka ne všechny – jeho vinice, poznali většinu jeho odrůd. To příjemnější, seznámit se s jeho víny, je před námi.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče