Seriál o víně 4. díl: Podmanivá méně tradiční vína

12. září 2009, 13:47 - Milan Ballík
12. září 2009, 13:47

Francie, Itálie, Španělsko a také Portugalsko. Země, které jsou pokladnicemi odrůd, které daly světu základní sorty rév. V poslední době se k nim řadí i některé mimoevropské státy s pestrou paletou těch, které v původní vlasti vymizely, nebo nemají již takový význam jako kdysi.

Autor: Martin Siebert

Na španělských vinicích najdeme přes šest stovek odrůd, zdaleka ne všechny jsou ale známé. Ryze místních bychom napočítali necelé dvě desítky. Ty si, i přes import mezinárodních odrůd, drží na téměř 80 procentech vinic v zemi. Nejdůležitější jsou jistě důrazná, kořenitá garnacha a temná, ovocná tempranillo. Tinta de toro, graciano i bobal, to jsou další z rejstříku španělských vinohradníků. Bílé, jež se netěší až takovému věhlasu, představují ve vinicích převážně verdejo, albariño, airén či makalo. Potom také viura, tu obsahuje podstatná většina španělských „cava“ (sekty). Palomina a muškáty zase obstarávají hrozny pro vína sladká a také fortifikovaná (dolihovaná).

Portugalsko je na tom podobně. S tím rozdílem, že zde se tradiční vína z tradičních rév zpracovávají tradičním způsobem. Albariño, základ pro populární vinho verde, je nejznámější z bílých. Jmenovat lze ještě arinto, asi i loureiro. I zde patří mezi nosné sorty ty modré. Bastardo s převahou cukrů nad kyselinami, castelão franca, především pak ty hlavní, které „mají na svědomí“ portské. Jsou to tinta barroca, ctouriga franca i nacional, tinta roriz a tinto cão. Celkem jich je ještě dalších asi osmdesát, zmínit je všechny, to je nad možnosti tohoto materiálu.

Na vinicích zaslíbených

Přes Španělsko dorazíme k Pyrenejím, překročíme je – a jsme v zemi vínu zaslíbené. Od Rousillonu na jihu – zapomenout není možné ani na Korsiku, přes Rhônu, Bordeaux, Burgundsko až k severním vinicím, všude naleznete révy, které proslavily vinařství celého světa. Cabernet sauvignon, cabernet franc, chardonnay, merlot, to jsou jména známá jako „falešná pětka“, následují pinoty – blanc, gris i noir. Burgundská gamay, grenache, mourvèdre, viognier, sémillon. Ještě je zde sauvignon, potom také desítky a desítky dalších, ne tak rozšířených, přesto však atraktivních. Aligóté, savagnin, jsou jich zkrátka stovky. Zde objevíme i jeden zajímavý moment – největší francouzská vína jsou vlastně kupáže, nikoliv vína odrůdová – tedy s výjimkou takových etiket, jakou je Romanée-Conti. Také je v různých obměnách názvu nalezneme na další pouti vinicemi světa. Nyní se už však vydáme do další mytické země velkých odrůd a velkých vín, do Itálie.

Italská odrůdová skladba je stejně pestrá jako francouzská. I zde, mezi Sicílií a jižním Tyrolskem, narazíme na škálu rév, těch veleznámých i regionálních, prakticky anonymních. To druhé neplatí o jménech sangiovese, nebbiolo, vernaccia, barbera, trebbiano, montepulciano. To jsou základny pro italské „pecky“, v tomto případě povýtce monoodrůdové. Grignolino, dolcetto, vermentino, croatina, erbaluce, barmaterra, ty na svou velkou příležitost teprve čekají. Ribolla gialla, tocai friulano, picolit zastupují jižnější pás, Friuli. Valpolicela a soave, pohaslá hvězda canaiola, negroamaro v „podpatku“ – Apulii, představují menšinu přerozmanité odrůdové palety země. A to jsme pomlčeli o cannonau na Sardinii, gaglioppo v Kalábrii, nepadlo ani jméno sicilské nero d´avola. Italský svět rév je přepestrý, my ale musíme dále.

Je tu také Madeira, ostrov atraktivních vín téhož jména. Pro jeho produkci zde pěstují sorty sercial, boal nebo verdelho. Všechny s vysokým obsahem cukru ve vyzrálých hroznech.

Přesuneme se do Lucemburska, země živých, přívětivých vín, převážně bílých. Elbling coby bílá sorta a pinot noir mají pro tamní vinaře stěžejní význam. Přidáme-li k nim stále rozšiřující se chardonnay, dostáváme trio pro produkování hledaných šumivých crémantů.

Mnohého to překvapí, ale réva se pěstuje i ve Velké Británii, konkrétně Anglii a Walesu. Vína odtud si zatím valnou přízeň konzumenta nezískala. Přesto tam však je ve vinicích možné narazit až na čtyři desítky odrůd, reichensteiner, huxelrebe, to jsou vedle osvědčených již jmen světových některé ze specialit v anglických a waleských vinohradech.

K úplnosti ještě zbývá severní pobřeží Afriky. Významnějšími představiteli vinařství na tomto území jsou Maroko, Alžírsko, Tunisko a snad i Libye. Vinohradnictví tam vykazuje klesající trendy, jen Tunisko prožívá jistou renesanci. A to hlavně díky osvědčeným importovaným sortám francouzským. Vedle těch po pozornosti stále volají ty původní, no, spíše zdomácnělé, jako alicante bouschet, cinsault a pedro ximénez. Fagana pak má zázemí v Alžírsku, svou pozici si zuby nehty brání proti invazi dovezených druhů, zatímco Maroko se staví na nohy téměř výhradně díky „Francouzům“, k nim se řadí ještě možná carignan a cinsault, prapůvodně však také vzešlé ve Francii.

Genaura a gellewza se jmenují jediní zástupci původních odrůd na Maltě. I oni však tvrdě a zřejmě beznadějně bojují nerovný zápas s celosvětově rozšířenými révami.

Maltou se, u vědomí toho, že jsme zdaleka nevyčerpali vše, co nabízí, rozloučíme s „evropským“ okruhem. Před velkým přesunem do Asie si ještě přichystáme malého „strýčka“. Přes Egypt vyrazíme ještě do Izraele a Libanonu a letmo se dotkneme Turecka.

Izrael je země s vinařsky silným potenciálem. Považován za kolébku révy, dnes pracuje s odrůdami převážně dovezenými. Původní sorty jsou již dávno zapomenuty, za domácí je dnes považován jen emerald riesling, přestože jeho vlastí je Kalifornie.

Libanon je vlastně také odkázán na přivezené odrůdy. Vedle alespoň stokrát zde již jmenovaných se ve výsadbách objevuje navíc ještě mourvèdre, grenache a syrah, nebo bílá ugni blanc. Najdeme-li ještě sporadicky existující vinice s odrůdami místními, budou to nejspíš bílé merweh či meroué. Pracují zde i s viognierem a rhônskou bílou révou pitoreskního názvu – bourboulenc.

A ještě Turecko. Vinařskou tradici píše stejně bohatou jako celé středomořské pobřeží. Z tisíce odrůd, které tam prý lze nalézt, nemá širší uplatnění ani desetina. Z těch potom je jich opět valná část z ranku těch světově rozšířených. Za místní lze považovat modré çalkarasi a papazkarasi a ještě sultaniye. Do rejstříku domácích rév patří i dökülgen, bo ˇ gazkere a jedna s jazykolomným jménem, öküzgözü. Jsou zde další a ještě další, nám snad ale pro potvrzení širokého záběru révové skladby v Turecku postačí ty uvedené.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče