Seizmická zóna

13. dubna 2010, 14:17 - Jefim Fištejn
13. dubna 2010, 14:17

Na demokratické vědomí pouličních nespokojenců se ve Střední Asii nelze spolehnout

V četnosti a úspěšnosti státních převratů nemůže Kyrgyzstánu nikdo konkurovat. Ani poslední politický zemětřas nedává velkou naději na skutečnou změnu společenských poměrů. Zodpovědných vůdců s širokou lidovou podporou je v zemi poskrovnu – jeden zkorumpovaný šíbr bez autority a legitimity střídá u moci druhého. Rabující dav nespojuje žádná ohromující vize budoucnosti, nýbrž jen touha zbavit se vládnoucí zločinecké kliky a dosadit za ni jinou. Okolní a vzdálenější velmoci mají k horské republice úzce užitkový vztah – pro Rusko a USA je to vhodná lokalita pro tranzit a vojenské základny, pro Čínu odbytiště zboží a hráz proti ujgurským separatistům a pro všechny dohromady zdroj trvalého hlavobolu.
Střední Asie je středobodem, v němž se protínají důležité siločáry mezinárodního pnutí. Je to vstupní brána do oblastí eurasijské pevniny, s nimiž jsou spojené jak rozhodující problémy – terorismus, islamismus, velmocenské ambice – tak nejlákavější možnosti 21. století – prudký ekonomický růst. Stýkají se v nich a potýkají životní zájmy a sféry vlivu Ruska a Číny. Zároveň je to část světa, v níž jsou seskupeny „stány“ s mimořádně podvyvinutou a problematickou státností – Pákistánem a Afghánistánem počínaje a Kyrgyzstánem a Tádžikistánem konče. Z dálky se Uzbekistán a Turkmenistán mohou jevit jako o něco stabilnější útvary, ve skutečnosti to však je proto, že do jejich poměrů není tolik vidět – vášně bublají pod těžkým poklopem autoritářských a personifikovaných režimů. Za pevnost a reprodukční schopnost těchto režimů však nikdo ruku do ohně nedá. Situace je o to komplikovanější, že ani strategie velkých světových hráčů není vůči tomuto regionu srozumitelná. Obecně se má za to, že Rusko zde chce obnovit svůj bývalý vliv, a proto usiluje o vtažení středoasijských vlád do vlastních regionálních výtvorů – celních unií a bezpečnostních svazků, Čína má zájem o ekonomickou expanzi a přístup ke zdejším nerostům a USA potřebují vojenské základny v bezprostřední blízkosti čínských, ruských a afghánských hranic. Bude to asi pravda, zajistit však v regionu trvalou přítomnost není pro žádnou velmoc dostatečně výdělečným podnikem. Pro názornost si je nutné promítnout obdobnou strategii na poměry v Afghánistánu, v němž jsou k dispozici všechny vyjmenované teoretické přednosti, a přesto nikdo neusiluje o trvalou přítomnost, protože na udržení jakés takés stability okolo opěrných bodů by bylo třeba vynaložit příliš mnoho sil a prostředků. Ve skutečnosti existence vojenských základen dvou světových mocností ke klidu v regionu vůbec nepřispívá. I když zde zatím nepanují afghánské poměry, kyrgyzský příklad ukazuje, že kdykoli mohou propuknout.
Po skončení studené války a zhroucení předchozího mezinárodního řádu USA a Evropská unie deklarovaly ochotu převzít odpovědnost za zušlechtění poměrů v „malých“ a „nových“ zemích. Po dvaceti letech je jasné, že se není čím pyšnit. Ani v relativně blahobytné Evropě společné projekty „budování států“, třeba Bosny a Kosova, neskončily slavnostní kolaudací, natož ve vzdálenějších končinách. Mezitím nadšení těch, kdo mluvili o svém civilizačním poslání, značně ochablo. Jak Obamovy Spojené státy americké, tak NATO myslí více na odchod z dalekých bojišť než na to, aby po nich zůstaly akceschopné státotvorné struktury. Rusku vždy stačily dosazené mocenské kliky, jež jsou demonstrativně vazalské a neusilují o silnou vlastní státnost.
Všichni velcí hráči mají zájem, aby byla střední Asie domovem stabilních států, protože v opačném případě hypotetické výhody vyplývající z cizí slabosti a závislosti nevyváží přetěžké svízele, které budou muset řešit. Nikdo však bohužel neví, jak oné stability dosáhnout. Zkušenost „tulipánové revoluce“ v Kyrgyzstánu ukazuje, že na demokratické vědomí živelných pouličních nespokojenců není žádné spolehnutí. Sázka na silové udržení dědičných despocií u moci je rovněž nejistá – litinový kotel s těžkým víkem se jen na první pohled může zdát malebným zátiším, i když uvnitř všechno vře. Někteří ruští zastánci „silné ruky“ s oblibou poukazují na turkmenský příklad, údajně mnohoslibný. Všichni očekávali, že po smrti „Turkmenbašiho“ Saparmurata Nijazova kuriózní režim založený na nehorázném kultu osobnosti nepřežije jeho pohřeb. Stal se však opak. Režim existuje nadále, i když v méně fraškovité podobě. Zdá se však, že je to jen otázkou času a že mluvit o jakémsi návodu na věčné vládnutí je neprozřetelné. Doba stability ve střední Asii se nejspíš blíží ke konci.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče