Sedmiletka zrozená v krizi

07. října 2011, 12:09 - Johanna Grohová
07. října 2011, 12:09

EU připomíná firmu, kterou životně ohrožují zadlužené filiálky, její manažeři ale současně plánují vyšší investice na dlouho dopředu

Ohrožené euro je pod palbou, zadlužené Řecko může padnout každou chvíli a úvahy o možném konci evropského projektu nejsou už jen zbožným přáním euroskeptiků. Přesto mašinérie Evropské unie jede dál jakoby nic, chrlí nekonečnou řadu návrhů, konzultací a regulí. „Připadám si jako účetní v Berlíně roku 1945. Vláda pracuje dál, ačkoli je už slyšet válečná vřava,“ citoval týdeník The Economist jednoho z velvyslanců. Abychom byli spravedliví, unijním institucím do značné míry nezbývá nic jiného než předstírat, že „show jede dál“. EU funguje na základě dlouhodobého plánování, protože by bylo nadmíru složité se každý rok znovu dohadovat o nových rozpočtových podmínkách. Proto už nyní členské státy a unijní instituce rozbíhají jednání o tom, kolik do společné kasy vloží a kam peníze poplynou v letech 2014 až 2020.
Návrh Evropské komise z letošního června, který počítá s pětiprocentním posílením rozpočtu, se svojí strukturou příliš neliší od dosavadní praxe. Konkrétnější návrhy pro jednotlivé politiky bude komise předkládat během podzimu. Pozici předsedy EK José Barrosa ale hned zkraje oslabilo předstírání, že rozpočet není o mnoho vyšší než ten předchozí.

Prohlédnutá finta

Komise navrhla limit výdajů zohledňující dvouprocentní inflaci ve výši 1,05 procenta hrubého domácího produktu EU, tedy 1,025 bilionu eur. To by byl prakticky stejný výdajový strop jako v dosavadní finanční perspektivě platné pro roky 2007 až 2013. Zároveň ale z rozpočtu vytáhla částku ve výši 58,3 miliardy eur, z níž by měly být financovány rozvojová pomoc, projekt navigačního systému Galileo a záchranné fondy pro řešení nepředvídaných událostí. Započítáme-li i tuto sumu, celková výše výdajů stoupá až na 1,11 procenta HDP.
Barrosovi lidé se zřejmě domnívali, že tímto chytrým kalkulem uklidní jak členské státy, které chtějí šetřit, tak europoslance volající po větším rozpočtu. Strategie ovšem příliš nevyšla. Zjevný pokus získat od členských států více peněz semkl osm největších a nejvlivnějších čistých plátců v čele s Německem, Francií a Británií, podle kterých je pětiprocentní navýšení rozpočtu „přehnané“. V polovině září tyto země vydaly společné prohlášení, podle kterého by příští mnohaletý rozpočet neměl žádat vyšší národní příspěvky. „Členské státy zásadními kroky podporují Evropu a zároveň podstupují tvrdá opatření, aby konsolidovaly svoje rozpočty. Evropské veřejné výdaje nemohou být vyčleněny z tohoto úsilí,“ uvádí se v prohlášení, které spolupodepsalo rovněž Nizozemsko, Rakousko, Itálie, Finsko a Švédsko.
„Chudší“ státy včetně Česka, které doufají v tučné platby ze strukturálních a zemědělských fondů, se proti navyšování příliš neozývají. Naopak mají obavu, že škrty a změny právě v těchto oblastech se jich dotknou nejvíce. Po „solidárním“ rozpočtu volá coby největší příjemce pomoci Polsko. Jeho vládu sice při vyjednávání omezuje současná funkce předsednické země EU, má ale oporu přímo v centru dění: evropským komisařem pro rozpočet je Polák Janusz Lewandowski. Tuto skutečnost vláda neváhala okatě použít v probíhající předvolební kampani. Ve volebním spotu komisař svým kolegům z Občanské platformy slibuje: „Mluvíme o miliardách, dokonce o 300 miliardách zlotých (69 miliard eur). Díky těmto penězům můžeme snížit nezaměstnanost mladých až o polovinu.“ Toto angažmá vyvolalo pochybnosti o neutralitě komisaře, který má „kopat“ za Evropu, nikoli za svoji zemi. Velkým příznivcem vyššího rozpočtu je také další Polák: předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek. „Polští politici tak dávají špatný příklad tím, že zcela nepokrytě kopají za jednu stranu, a tím oslabují svoji vlastní pozici vůči ostatním,“ míní Izabela Albrychtová z polského think-tanku Kosciuszko Institute.
Komise ústy Lewandowského brání návrh rozpočtu tím, že „odráží současnou náladu úspornosti na národních úrovních“. Mimo jiné chce členským státům ulehčit výběrem daně z finančních transakcí, která by směřovala do společného rozpočtu EU. Něco takového ale sotva přiměje jednotlivé země k tomu, aby ochotně přihodily více peněz. A navíc na druhé straně bruselské euročtvrti hartusí sebevědomí europoslanci, žádající o pět procent vyšší rozpočet. A nejsou to jen bezvýznamné řeči, které je možné jen tak přejít. Na základě Lisabonské smlouvy bude souhlas Evropského parlamentu pro schválení rozpočtu tentokrát nutný.

Těžký rébus

Obecně se má za to, že nové rozpočtové nastavení by mělo odrážet potřeby Evropy, které jsou značně odlišné od doby před třiceti či čtyřiceti lety. Tedy namísto zemědělství by se peníze měly investovat do výzkumu a inovací, které Evropě zajistí konkurenceschopnost vůči dravým zemím jako Čína, Indie či Brazílie. Různorodé zájmy členských zemí nicméně zavánějí opakováním zákopové války, která obvykle vyústí v upachtěný kompromis udržující status quo.
Už sama struktura rozpočtu z dílny expertů komise je velice opatrná a konzervativní. Trochu se škrtá a sem tam přidá. Žádná velká revoluce, kterou politici slibovali před šesti lety. Největší boj se očekává mezi velkými státy, především Británií a Francií. Není pochyb, že Francie setrvá ve své roli hlavního obránce nákladné zemědělské politiky, do které nyní plyne 43 procent rozpočtu. Pozici Paříže pak nepochybně utvrdí i blížící se prezidentské volby. Sama komise navrhla o něco nižší výsek pro farmáře: 37 procent, nicméně tato částka má v průběhu období opět stoupnout. Pokud se Francie nevzdá farmářských dotací, Británie se sotva nechá obrat o svůj rabat, tedy slevu z příspěvků do rozpočtu, kterou pro Británii v době ekonomicky krušných 80. letech slavně vyjednala někdejší premiérka Margaret Thatcherová. Peníze zpět takto získává i Německo, Švédsko a Rakousko. Dánsko, které bude předsedat unii příští rok, chce usilovat o zrušení podobných výjimek obecně. Pokud se to nepodaří, chce Kodaň jako čistý plátce rabat taky. Národní zájem je prostě národní zájem.
Nové členské státy, které jsou sebevědomější a poměrů znalejší než před šesti lety, si zase chtějí zajistit i nadále slušné příjmy z fondů určených na rozvoj zaostalejších regionů a sotva přistoupí i na radikálnější osekání přímých plateb pro zemědělce. Jejich diplomaté se domnívají, že návrh komise je spíše poškozuje nově nastavenými podmínkami a limity, které umožní čerpat peníze i bohatším regionům.

Na poslední chvíli

Příští sedmiletý rozpočtový rámec EU s sebou nepochybně ponese příznaky krizí rozklížené a rozkolísané unie. Naděje, že právě teď vznikne výrazně jiný rozpočet než pro předchozí období, je přitom malá. Při pohledu do minulosti se dohody o velkém rozpočtu obvykle dojednávaly na poslední chvíli. Ne jinak tomu bylo naposledy v roce 2005, kdy se poprvé ve velkém počtu 25 členských zemí vyjednával současný rozpočet na roky 2007 až 2013. I tehdy to nebyla jednoduchá doba. Unie se potácela následkem velkého rozšíření o deset států v krizi vlastní identity, evropská ústava ztroskotala v referendech ve Francii a Nizozemsku. Rozpočet byl nakonec schválen až pár dní před Vánoci v ranních hodinách, a to jen díky tomu, že šéfka německé vlády Angela Merkelová přihodila nespokojenému Polsku další miliardu eur. To ovšem bylo ještě před vypuknutím finanční krize. V porovnání s dneškem se tehdejší rozpory jeví jako banální rozepře. Vybalancovat zájmy a motivy 27 zemí bude obrovsky složité i tentokrát. Těžko si lze ale představit, že německá kancléřka podobně jako před šesti lety v hodině dvanácté otevře peněženku a dobrovolně přihodí pár „drobných“ na stůl.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče